Astronomie pro nejmenší
Autor: Ladislav Řehák
Zatímco pro dospělé začínající astronomy amatéry a pro mládež je k dispozici spousta návodů, publikací a doporučení k pozorování, pro děti předškolního a mladšího školního věku toho moc nenajdete. Je to škoda, protože i s předškolními dětmi můžeme ledacos podniknout. Děti se velmi brzy začínají ptát a na jejich dotazy je třeba mít vhodné odpovědi. Já sám jsem byl zaskočen zvídavými dotazy čtyřletého syna, když při podvečerní procházce namířil prst na Jupiter a zeptal se: "Co to je?" Že to je Jupiter, jsem zodpověděl poměrně snadno, horší to bylo s dotazem: "Proč tam je?" To už jsem se zmohl jen na blábolení o tom, že prostě tak jako Sluníčko a Měsíc vidíme na obloze někdy i Jupiter. Smrtící byla další otázka: "A bude přistávat?" Že je to otázka naprosto logická, protože se Jupiter nacházel v obdobné výšce nad obzorem a byl obdobně jasný jako letadla přistávající na blízkém letišti, mi v ten moment nedošlo. Děti prostě vidí vesmír zcela jinýma očima než my, velmi konkrétně, a nemá cenu je zatěžovat s příliš abstraktními představami a pojmy. Za vcelku zbytečnou informaci, že Jupiter je velmi velký, jsem si vykoledoval dotaz, zda ho unesu, a pak ještě kontrolní podotázku, zda by se dal uzvednout lžící bagru.
Podívejme se tedy na to, jak může vesmír vidět astronomicky postižené předškolní dítě: Na nebi je někdy vidět Měsíc a někdy Jupiter, Venuše nebo Saturn, ale ne vždycky a jen když nejsou mraky. Na Měsíc létají raketou kosmonauti. K Jupiteru a Saturnu letí raketou sondy a posílají nám fotky. V pexesu mám i Mars, Uran, Neptun, Merkur, Pluto, Io a planetku. Ale Uran a Neptun se mi pletou. Merkur vypadá jako ukousnutý piškot a jsou na něm krátery. Raketa dělá velký rámus. Lítá se i raketoplánem, co má velká vrata, a taky dělá rámus, nevím, jak tam ti kosmonauti spinkaj. Když se díváme dalekohledem, tak do něj dáme okulár, nastavíme to, zakryjeme si jedno oko a druhým se koukáme. Na Měsíci jsou krátery a moře, ale v tom moři není voda. V dalekohledu je Jupiter pruhovanej a jsou kolem něj měsíce. Možná by šel zvednout bagrem, i když táta říká, že ne. Zajímalo by mne, jestli se dá někam přibít hřebíkem nebo dát do kufru auta. U Saturnu je vidět jeho prstenec, Venuše je šišatá. Na Sluníčko se koukáme dalekohledem s filtrem a jsou na něm skvrny - někdy je jich hodně a někdy málo, vypadají jako na počítači. Na dalekohledu mačkáme ovladač, aby se Měsíc na počítači hýbal, a točíme kohoutama.
K takovému souvislému vyprávění samozřejmě předškoláka nepřimějeme ani náhodou. Malé dítě si ukládá informace po svém a jeho obraz vesmíru si musíme postupně zrekonstruovat z různých útržků a dotazů, případně i jeho mimochodných poznámek, když okusuje piškoty tak, aby jevily fázi. Astronomické poznávání lze podpořit kombinací informací v různých formách - s Jupiterem se můžeme seznámit v dalekohledu, na obloze pouhýma očima nebo jako s obrázkem v pexesu. U rakety lze dohledat planetu, kam "vezla" sondu, a zkusit najít třeba na internetu záznam startu. Samozřejmě některé dětské představy nejsou úplně přesné, jsou zjednodušené, ba i částečně chybné, to ovšem nevadí. I naše představy o vesmíru koneckonců do hloubky nepokryjí současný stav výzkumu. A s uvedenou výbavou znalostí je na tom pětiletý pozorovatel lépe než značná část dospělé populace. Pozorný čtenář si asi také všiml, že se v tomto výčtu nevyskytují vzdálenější hvězdy a souhvězdí. Vysvětlení je jednoduché - souhvězdí jsou příliš abstraktní a tím obtížná a hvězdy nezajímavé - v pexesu vyfocené nejsou, v dalekohledu se na ně obvykle nedíváme a ani ta raketa k nim nedoletí. Prostě nuda.
Autor: Ladislav Řehák
Očekávání u dětí jsou jiná než u dospělých, děti snáze přijímají to, co vidí. Na jednu stranu nemají přehnaná očekávání způsobená všudypřítomnými pestrými obrazy z velkých dalekohledů a sond, na druhou stranu je jen tak něčím neohromíte. Zažil jsem sedmiletého adepta astronomie, kterému se při prvním večeru pod hvězdami a seznamování se s oblohu poštěstilo uvidět barevný bolid. Ten osvítil krajinu a pak se rozpadl na části a zanikl. Hodnocení pozorování druhý den znělo "míň nudný, než jsem čekal". Děti často nepopisují "to, co mají", ale to, co je zaujme a co opravdu vidí. Při pozorování Slunce achromátem 100/500 se mi tak třeba dostalo detailního popisu seeingu a barevné vady dalekohledu. Žlutomodré mihotání bylo mnohem zajímavější než jakési flíčky, které proto nezletilý pozorovatel zcela opominul.
S pozorováním je možné začít kdykoliv, jakmile potomek projeví zájem. I má dvouapůlletá dcera se nadšeně dožaduje zvednutí k okuláru, a dokonce si i zakryje druhé oko, jak to vidí u staršího bráchy. Co v dalekohledu může vlastně vidět? To netušíme, podstatné ale je, že se z toho nahlas raduje. Volá "sluníčko, sluníčko", radostně se natahuje po ostření a jemných pohybech, zkouší s nimi točit a pak se důležitě chlubí, že "taky koukala". Dokonce zapichuje ukazováček do nedbale pohozených výtisků Astropisu a volá "dalekohled, dalekohled", takže vše je na nejlepší cestě.
A pokud ještě se svým dítětem astronomii neprovozujete, nebo dokonce nezdárný potomek nejeví zájem, také nezoufejte a hlavně nic nelámejte přes koleno. Tak jako není nikdy příliš brzy, není nikdy ani příliš pozdě, třeba se zájem časem přece jen dostaví.
Převzato: Zpravodaj Západočeské pobočky ČAS.