Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Cena Jindřicha Zemana má své laureáty

Cena Jindřicha Zemana má své laureáty

Logo ČAM
Autor: ČAM

Již poosmnácté se 25. ledna 2024 sešla porota soutěže Česká astrofotografie měsíce, aby zvolila laureáta Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii, stejně jako laureáta Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii junior, a to za rok 2023. O laureátech, stejně jako o jejich vítězných fotografiích se dozvíme dále, ale zastavme se ještě u soutěže samotné.

V roce 2023 se Česká astrofotografie měsíce stala „dospělou“. Lednem 2024 vstoupila do 19. roku svého života. Své batolecí krůčky začala již v roce 2005 jako pokus zburcovat české a slovenské astrofotografy. Ne snad přímo k fotografování oblohy, to dělali i tak, ale hlavně k prezentaci svých výsledků. Cílem bylo a stále je motivovat nejen fotografy zdatné, ale i třeba ty začínající. Ostatně, kde jinde si mohou zasoutěžit s bardy československé astrofotografie. A kde mohou třeba i nad nimi vyhrát? Stránky České astronomické společností jsou odpovědí.

Vrcholné ocenění, které je udíleno jen pro toho nejlepšího v daném roce, má dvě varianty – Cena Jindřicha Zemana za astrofotografii a Cena Jindřicha Zemana za astrofotografii junior, která je omezena věkem 18 let.

Vraťme se však k laureátům Cen Jindřicha Zemana za rok 2023.

Jakub Korbel

Laureát Ceny Jindřicha Zemana Jakub Korbel Autor: Jakub Korbel
Laureát Ceny Jindřicha Zemana Jakub Korbel
Autor: Jakub Korbel

Začalo to v roce 2014. Zatím teprve budoucí astrofotograf Jakub Korbel čeká na terase na svou ženu, než se vrátí z pozdní směny. Svítí Měsíc a budoucí astrofotograf se začíná obírat myšlenkou vyfotit jeho krátery. Digitální zrcadlovku má, potřebuje tedy ještě objektiv s dlouhou ohniskovou vzdáleností. Ovšem ty jsou dost drahé a někdy až tak drahé jako dalekohled i s montáží. Nuže, udělal si průzkum (dle vlastních slov „velmi vědecký“, na YouTube) aněkteří astrofotografové jako Forest Tanaka nebo Doug Hubbell mu pomohli s rozhodnutím. Pořídil si svůj první newtonovský dalekohled s paralaktickou montáží, připojil k němu zrcadlovku a byl polapen kouzlem astrofotografie. Nejprve fotil ten prvně zaslíbený Měsíc, což je na fotografování poměrně jednoduchý objekt. Snímky byly povedené a na povrchu Měsíce jej zaujala spousta detailů. Tyto prvotní výsledky jej povzbudily a pokračoval ve svých pokusech dále. Zkusil snímat velké planety, jako je Jupiter nebo Saturn. Pak pomalu přešel k objektům hlubokého vesmíru, jako jsou mlhoviny nebo galaxie.

Protože žije na kraji města, kde je docela silné světelné znečištění, musím za temnou oblohou cestovat, což umožňuje kombinovat své dvě velké vášně, a to astrofotografii a cestování. 

V roce 2023 se stal laureátem Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii, a to nejen za snímek „Sh2-308 – Mlhovina Delfín“.

Sh2-308 – Mlhovina Delfín

Již jste viděli delfína? Tak mnozí třeba na dovolené u moře… v televizi nebo na internetu snad všichni. Pokud tedy viděli, tak jistě uznáte, že si tato modrá mlhovina své pojmenování zaslouží.

Za její vznik je zodpovědná jasná hvězda poblíž jejího středu. Jedná se o tzv. Wolfovu-Rayetovu hvězdu. Tyto mají typicky asi dvacetkrát až šedesátkrát větší hmotnost než naše Slunce a povrchová teplota těchto hvězd dosahuje 25 000 až 100 000 K. Maximum záření se nachází v ultrafialové oblasti. Wolfovy–Rayetovy hvězdy se považují za krátkou fázi vývoje hmotných hvězd, která předchází výbuchu supernovy, nebo teoreticky až hypernovy. Oba tyto způsoby zániku hvězdy jsou výrazným zdrojem těžkých prvků ve vesmíru.

Tyto hvězdy velmi intenzivně odvrhují hmotu do okolního vesmíru, vlivem čehož vznikají v jejich okolí emisní mlhoviny. Typicky tak ztratí pět až deset hmotností Slunce.

Mlhovina Delfín Autor: Jakub Korbel
Mlhovina Delfín
Autor: Jakub Korbel

Když se rychlý hvězdný vítr této hvězdy potkal s pomaleji se pohybujícím materiálem z předchozí fáze vývoje, vznikla takováto mlhovina ve tvaru bubliny. Rychlost tohoto hvězdného větru se odhaduje na 1 700 km/s a stáří mlhoviny asi na 70 000 let.

Světlu mlhoviny dominuje záření ionizovaných atomů kyslíku, které zde způsobují modré zabarvení mlhoviny. Ionizaci způsobuje právě ultrafialové světlo centrální hvězdy. Některé výzkumy ovšem ukazují, že tato hvězda není jediným zdrojem záření mlhoviny, že se na jejím tvaru i svitu podílejí i další hvězdy.

Mlhovinu, která leží ve vzdálenosti téměř pět tisíc světelných let, nalezneme v souhvězdí Velkého psa, přibližně osm stupňů pod hvězdou Sírius. Na obloze zabírá plochu o něco větší než Měsíc v úplňku a její skutečný průměr odhadujeme na 60 světelných let.

Sama centrální hvězda mění svou jasnost v rozsahu 6,71 až 6,96 magnitudy. Její katalogové jméno je EZ Canis Majoris (EZ CMa), nebo ji též nalezneme pod označením WR 6.

Na snímku vidíme ještě další útvary. Zdá se na něm, že se mlhovina Dolphin pohybuje směrem k načervenalému „kosmickému útesu“, tedy oblasti H II katalogizované jako Sh2-303. Tu nalezneme v levé části snímku.

Vojtěch Otruba

Laureát ceny Jindřicha Zemana Vojtěch Otruba Autor: Vojtěch otruba
Laureát ceny Jindřicha Zemana Vojtěch Otruba
Autor: Vojtěch otruba

Cesta Vojtěcha Otruby k astronomii začala na letních táborech, když byl ještě malý. Jezdil na Vysočinu vždy v době Perseid, které pozoroval při nočních hlídkách tábořiště. K focení se dostal při návštěvě Bílých Karpat v roce 2022. O půlnoci fotil před penzionem svoji první fotografii Mléčné dráhy. Na snímku jej zaujaly hlavně prachové mlhoviny v centru naší Galaxie. Od té doby se věnuje focení noční oblohy více. Astrofotografii provozuje zejména na rodinné chatě, kde využívá zatím poměrně tmavé noční oblohy.

V roce 2023 se stal laureátem Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii junior, zejména za snímek „Polární záře nad Brněnskou přehradou“.

Polární záře nad Brněnskou přehradou

Téměř přesně před dvaceti lety, 20. listopadu 2003, se nad Českou republikou rozzářila polární záře. A 5. listopadu 2023 pořídil fotograf Vojtěch Otruba obraz polární záře nad Brněnskou přehradou. Ne že by mezitím nebyly u nás pozorovatelné jiné, ostatně předchozí polární záři jsme mohli sledovat 25. září tohoto roku. Důležitých je však těch 20 let.

Polární záře velmi úzce souvisí se sluneční aktivitou. Ostatně, například i záznamy a popisy polárních září v historických knihách a kronikách nám pomáhají odhalit cykly sluneční aktivity i v dobách, kdy tato naše nejbližší hvězda nebyla vědecky sledována. Obecně se polární záře vyskytují v tzv. aurorálním oválu, který se rozprostírá přibližně 10 až 20 stupňů od zemského magnetického pólu. Severního či jižního. Připomeňme snad jen, že geomagnetický pól nekoresponduje přesně s pólem severním či jižním. Je od něho poněkud vzdálen a navíc se, sice pomalu, ale pohybuje. Ovšem pro nás s téměř úplnou přesností platí, že onen ovál můžeme pozorovat pouze na severní obloze. A to pouze ve výjimečných případech, kdy je standardní a nepřetržitý tok částic slunečního větru narušen, respektive navýšen, tokem částic pocházejících z oblasti sluneční erupce či mohutného výronu koronální hmoty.

Polární záře Autor: Vojtěch Otruba
Polární záře
Autor: Vojtěch Otruba

Tuto polární záři vybudila dvojice CME (Coronal mass ejection – výron koronální hmoty), které si vzájemně „umetly“ cestu k Zemi a způsobily mohutnou geomagnetickou bouři třídy G3. Jejich vzájemná interakce způsobila v zemské atmosféře větší odezvu, než se očekávalo. I když polární záře způsobené zvýšenou aktivitou Slunce bývají v našich zeměpisných šířkách častější v takzvané sestupné fázi sluneční aktivity, současné projevy pozorujeme v době, kdy se činnost Slunce postupně zvyšuje k maximu 25. slunečního cyklu. To očekáváme v první polovině roku 2024. Jen pro zajímavost, polární záře z roku 2003 se objevila v době sestupné větve slunečního cyklu 23.

Jak jsme již naznačili, zdrojem polárních září je aktivita Slunce, respektive ionizace a excitace atomů a molekul zemské atmosféry nabitými částicemi proudícími ve slunečním větru. Tento neustálý tok částic od Slunce je po slunečních erupcích, a zejména těch silných, mnohem rychlejší, intenzivnější a mohutnější. Díky magnetickému poli Země a svému vlastnímu náboji se jejich tok usměrňuje k zemským pólům. Zde pak dochází k méně či více mohutné reakci s naší atmosférou.

V horních vrstvách atmosféry excitují a ionizují jednotlivé atomy a molekuly, které přitom vyzařují barvu odpovídající tomu využité energii. Tyto procesy probíhají ve vysokých vrstvách atmosféry, typicky od 80 do několika set kilometrů.

Snímku polární záře dominuje v nejvyšších výškách okolo 200 km červená barva ionizovaného kyslíku. Níže až do výšky přibližně 100 km září zelená barva téhož plynu, vyzařovaná ovšem na jiné vlnové délce. A samozřejmě můžeme na obrázku sledovat i hvězdy naší severní oblohy.

Českou astrofotografii měsíce zaštiťuje Česká astronomická společnost ve spolupráci se Slovenským svazem astronomů. Mediálně ji podporují časopisy Kozmos a Československý časopis pro fyziku, mezi sponzory se řadí legendární společnosti ZEISS CZ&SK a FotoŠkoda www.fotoskoda.cz.

logo Zeiss Autor: Zeiss
logo Zeiss
Autor: Zeiss

FotoŠkoda Autor: FotoŠkoda
FotoŠkoda
Autor: FotoŠkoda




O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: ČAM


25. vesmírný týden 2024

25. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 17. 6. do 23. 6. 2024. Měsíc bude v úplňku. Planety můžeme pozorovat pouze nízko na ranní obloze, nejvýše je Saturn a Mars. Aktivita Slunce je nižší, ale nová oblast se skvrnami to může rychle změnit. Pozorovatelé úkazů na obloze si všimli nočních svítících oblak i halových jevů. Starliner pokračuje v misi u ISS a očekáváme jeho přistání. Před dvaceti lety se začala psát historie soukromé kosmonautiky, když miniraketoplán SpaceShipOne dokázal dvakrát překonat výškovou hranici 100 km a tím otevřel dveře do kosmu i pro soukromé společnosti a turisty.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

C/2021 S3 PanSTARRS

Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2024 obdržel snímek „C/2021 S3 PanSTARRS“, jehož autorem je Miloš Gnida   Dnešní vítězný snímek soutěže Česká astrofotografie měsíce, který pořídil astrofotograf Miloš Gnida, nám přináší pohled hned na několik astronomických objektů. Jednak,

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M20 Trifid Nebula & M8 Lagoon Nebula

M20, známá jako Trifid Nebula, a M8, známá jako Lagoon Nebula, jsou dvě z nejikoničtějších mlhovin na obloze, nacházející se v bohatém souhvězdí Střelce (Sagittarius). Trifid Nebula (M20) je nádhernou kombinací emisní, reflexní a temné mlhoviny, známá svými charakteristickými tmavými pruhy prachu, které ji rozdělují do tří hlavních částí, což jí dává její název. Tato mlhovina je jasným příkladem hvězdotvorné oblasti, kde nové hvězdy osvětlují okolní plyn a prach. Jen kousek odtud se nachází Lagoon Nebula (M8), rozsáhlá emisní mlhovina viditelná pouhým okem, která se vyznačuje svou jasnou září způsobenou ionizovaným vodíkem. Lagoon Nebula je domovem mnoha mladých hvězd a hvězdokup, včetně otevřené hvězdokupy NGC 6530. Obě mlhoviny jsou bohaté na detailní struktury a barevné kontrasty, což je činí oblíbenými objekty pro astrofotografii i amatérská pozorování.

Další informace »