Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii roku 2022 předány

Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii roku 2022 předány

Předani Cen Jindřicha Zemana na Velkém setkání složek ČAS v Brně
Autor: Miroslav Grnja

Jako již dlouhých osmnáct let, i letos vybrala česko-slovenská porota soutěže Česká astrofotografie měsíce dva astrofotografy roku. Jednoho z kategorie dospělých a druhého z kategorie junior, tedy ve věku do osmnácti let. Tuto cenu na doporučení poroty uděluje Česká astronomická společnost a k jejímu předání dochází většinou na některé významné akci této společnosti. Nositelem ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii tedy za rok 2022 získal pan Zdeněk Vojč. Cenu Jindřicha Zemana junior získal šestnáctiletý Adam Denko. Obě ceny byly laureátům předány na 16. dubna 2023 na Velkém setkání složek České astronomické společnosti na Hvězdárně a planetáriu v Brně.

Cenu Jindřicha Zemana za astrofotografii 2022 a Cenu Jindřicha Zemana za astrofotografii 2022 junior předali v planetáriu v Brně oběma nositelům předseda soutěze Zdenek Bardon, čestný předseda ČAS Jiří Grygar a současný předseda Petr Heinzl. S drobnými dary se ještě přidala firma Zeiss, za Slovenský Zväz Astronómov Palo Rapavý a za Československý časopis pro fyziku Jana Žďárská.

Cena Jindřicha Zemana za astrofotografii 2022 - Zdenek Vojč

Nositel Ceny Jindřicha Zemana 2022 Zdenek Vojč Autor: Zdeněk Vojč
Nositel Ceny Jindřicha Zemana 2022 Zdenek Vojč
Autor: Zdeněk Vojč
Zdeněk Vojč je astrofotografem, jehož jméno není porotě i české astrofotografii úplně neznámé. Do soutěže pravidelně přispívá svými úžasnými snímky a nalezneme jej i na různých astronomických fórech.

K astronomii se dostal vlastně již na základní škole, poněkud paradoxně skrze „řemeslo“. Jezdil s tátou vypomáhat k tetě s opravou domu. A jak to většinou bývá, přišla náhoda. V tetině obývacím pokoji byl dalekohled Meopta. Sice malý a na těžkém stativu, ale byl tam. Pohled z balkónu na hvězdy byl poněkud zklamáním. Dětská duše očekávala víc, než mohl teleskop ukázat. Zato Měsíc, ten vlastně již začínajícího astronoma uchvátil. Cesty k tetě se postupně změnily na cesty do knihovny a na pátrání po možnosti pořízení vlastního dalekohledu. Správná kniha pomohla a patnáctikilový dalekohled z brýlové čočky, dvoumetrové železné trubky a okuláru z válečného triedru vytaženého ze Soběnovské přehrady byl na světě. Když v takovém monstru zahlédnete pruhatý Jupiter, Saturnovy prstence, Venuši jako srpek, máte tu zdravou klukovskou radost a elán do dalších počinů.

Avšak, jak už to u celé generace astronomů bylo, přišly jiné radosti – rodina, bydlení a podobně. A léta plynula ...

A po 20 letech vše začalo nanovo, ale již byly úplně jiné možnosti, nastal věk digitální.

Otevřete závěrku, pět minut ani nedýcháte, zavřete závěrku a podíváte se na displej. „Opravdu to tam je!“ Fantastický  pocit. Jako tenkrát s trubkou.

Patchick-Strottner-Drechsler 9 Autor: Zdeněk Vojč
Patchick-Strottner-Drechsler 9
Autor: Zdeněk Vojč
Tuto cenu získal Zdeněk Vojč nejen za své astrofotografické umění, ale zejména za snímek s prapodivným jménem Patchick-Strottner-Drechsler 9. Nejedná se ovšem o žádnou jmennou záhadu.

Astronomický svět, respektive objekty pozorované na obloze, si astronomové zařadili do mnoha katalogů. Ať již komplexních, zahrnujících velké množství objektů různých typů a celou oblohu, až po specializované seznamy. Těmi jsou například katalogy zbytků po supernovách, pulsarů, dvojhvězd nebo například katalogy planetárních mlhovin. Ovšem například katalogů planetárních mlhovin je několik. Jedním z nich je Catalog StDr amatérských astronomů, kterými jsou Xavier Strottner z Francie a Marcel Drechsler z Německa. V současné době  tento jejich katalog obsahuje 21 potvrzených planetárních mlhovin, 25 pravděpodobných, 91 nových kandidátů a 4 neověřené a další objekty.

Členové týmu, do kterého patří kromě obou autorů katalogu ještě Dana Patchick z USA, využívají ke svému pátrání obrovského množství dat pořízených velkými teleskopy. Tato data mnohdy zůstávají částečně nevyužita, neboť byla pořízena za účelem specifického výzkumu. A amatérští astronomové v tomto případě využívají své největší výhody – volného času k prohlídce těchto nevyužitých informací.

V případě objektu Patchick-Strottner-Drechsler 9 využili na internetu přístupných dat pořízených vesmírným teleskopem GALEX (Galaxy Evolution Explorer telescope), který studoval vývoj hvězd ve vzdálených a tedy velmi starých galaxiích. V kombinaci s bohatou on-line databází Aladin ze Strasbourg Observatory, která obsahuje obrovské množství informací o objektech vesmíru, identifikoval na snímcích hvězdu typu „bílého trpaslíka“. Vzhledem k tomu, že tyto hvězdy bývají obklopeny právě planetárními mlhovinami jako zbytky kataklyzmatických dějů původní hvězdy, pustili se do hledání této mlhoviny. Poté, co na archivních snímcích v modrém světle prohlídky Digital Sky Survey (DSS) identifikovali slabou mlhovinovou strukturu obklopující tohoto bílého trpaslíka s povrchovou teplotou 90 tisíc kelvinů, pustili se do vlastní identifikace. Po 15hodinové skládané expozici teleskopem 3 Takahashi Epsilon-130D pořízené různými filtry se začala na snímku mlhovina objevovat. Výsledná expozice pak zabrala 130 hodin. Mlhovina leží v souhvězdí Andromedy a zabírá plochu větší než tři měsíční úplňky. To ji, pokud se tedy její příslušnost k tomuto typu mlhovin potvrdí již probíhajícími pozorováními na Calern Observatory, Côte d'Azur ve Francii, zařadí na třetí příčku mezi úhlově největšími známými planetárními mlhovinami. Ovšem její jasnost dosahuje pouhých 20 až 22 magnitud, což je nejméně 25 milionkrát méně, než jasnost „Velké mlhoviny v Orionu“ M42.

Právě na tento extrémně slabý objekt, novou planetární mlhovinu označovanou též Titan nebula, se zaměřil i dnes již nositel ceny Jindřicha Zemana, astrofotograf Zdeněk Vojč. Úžasný snímek této donedávna skryté mlhoviny pro nás doslova „vylovil“ z nepřeberného množství dat pořízených během čtyř nocí.

Cena Jindřicha Zemana za astrofotografii junior 2022 - Adam Denko

Nositele Ceny Jindřicha Zemana junior Adam Denko Autor: Adam Denko
Nositele Ceny Jindřicha Zemana junior Adam Denko
Autor: Adam Denko
Adam Denko se narodil v roce 2007 v Praze. Nyní studuje na osmiletém gymnáziu v Berouně a svůj volný čas tráví astronomií a astrofotografií, o kterou se zajímá od svých 13 let.
Všechno začalo pozorováním a natáčením částečného zatmění Slunce v roce 2021. Tento zážitek mu změnil život. Na noční oblohu se zprvu díval skrze 70mm čočkový dalekohled, později si pořídil desetipalcový dalekohled na dobsonově montáži. Vše, co v okuláru viděl, se snažil zachytit objektivem svého mobilního telefonu. Sledoval hlavně planety Sluneční soustavy a Měsíc. Byl naprosto uchvácen pásy a měsíci Jupitera, prstenci překrásného Saturnu a krátery na povrchu Měsíce. Jeho prvním pozorovaným objektem hlubokého vesmíru byla Prstencová mlhovina M57 v souhvězdí Lyry. 
Dnes za každé jasné noci sbírá fotony z mlhovin a vzdálených galaxií pomocí šestipalcového Sky-Watcher dalekohledu na ekvatoriální GoTo montáži EQ3-2 a chlazené kamery ZWO ASI 183 MC Pro. Zaměřuje se hlavně na fotografování deep-sky objektů, ale občas svůj dalekohled namíří i na komety a planety. Své fotografie publikuje na vlastním webu www.adamdenko.com, na Instagramu, YouTube a dalších sociálních sítích.
Snaží se také astronomii popularizovat. Píše krátké příspěvky na instagram České astronomické společnosti a články na její web. 

Orlí Mlhovina - M16 Autor: Adam Denko
Orlí Mlhovina - M16
Autor: Adam Denko
Svou cenu Adam Denko získal zejména za snímek Orlí mlhoviny. Ta má katalogové označení M16 z Messierova katalogu mlhovin, galaxií a hvězdokup. Jedná se o mohutnou vodíkovou oblast v souhvězdí Hada, která obsahuje mladou otevřenou hvězdokupu NGC 6611 a emisní mlhovinu IC 4703. Hvězdokupu objevil švýcarský astronom Jean-Philippe Loys de Chéseaux v období 1745 – 1746 a mlhovinu v roce 1764 Charles Messier.
 
Hvězdokupa obsahuje asi 60 hvězd a její vzdálenost od Země se odhaduje na 6 000 světelných let. Obsahuje velké množství mladých a horkých modrých veleobrů, jejichž stáří jsou necelé 3 miliony let, což představuje ani ne tisícinu věku našeho Slunce. A další hvězdy zde vznikají gravitačním smršťováním z hustého plynu a prachu. Tyto hvězdné zárodky se rodí zejména v tmavých pracho-plynných oblastech, dlouhých několik světelných let, známých jako Pilíře stvoření. Nalezneme je přibližně v centru mlhoviny. Jejich tvar je formován hvězdným větrem blízkých mladých hvězd a jejich hmotnost se odhaduje na 200 hmotností Slunce. Ostatně zejména jejich tvar dal jméno celé mlhovině: Orlí.
 
Nová pozorování Spitzerova vesmírného dalekohledu ukazují, že Sloupy mohl poničit výbuch nedaleké supernovy před 6 000 lety. Ovšem výsledek tohoto procesu uvidíme až přibližně za tisíc let, kdy k nám dorazí světlo, které nám ukáže jejich nový tvar. Vědci tak usuzují na základě pozorování rozpínajícího se oblaku horkého prachu, který by mohl souviset právě s vybuchnuvši supernovou.




O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: ČAM


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »