Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Evropská jižní observatoř – klenoty nebe přístupné i Česku

Evropská jižní observatoř – klenoty nebe přístupné i Česku

Mléčná dráha nad Dánským dalekohledem. Autor: Zdeněk Bardon.
Mléčná dráha nad Dánským dalekohledem.
Autor: Zdeněk Bardon.
Ve středu 20. března 2013 bude na úpické hvězdárně zahájena výstava „Pohledy do nebe“. 16 panelů, které vznikly za spolupráce Astronomického ústavu AV ČR a Evropské jižní observatoře, nás přenesou do pozoruhodného i podivuhodného světa vzdálených mlhovin a galaxií, stejně jako k nejkrásnější planetě Sluneční soustavy. Co se však skrývá za tím podivným pojmenováním „Evropská jižní observatoř“. Kde ji máme hledat? Na jihu Evropy? Někde v Itálii či Řecku?

Tisková zpráva Hvězdárny v Úpici.

Ne, v Evropě ji opravdu nenalezneme. Navíc, i přes jednotné číslo ve jméně, je těch observatoří několik a nalezneme je na jižní polokouli. Malinko se na ně podívejme.

Radioteleskopy ALMA Autor: ESO
Radioteleskopy ALMA
Autor: ESO
Evropská jižní observatoř (ESO) byla založena 5. října 1962. Cílem projektu je umožnit evropským vědcům pozorování vesmíru z jižní polokoule v co nejlepších klimatických podmínkách. Není to však pouze observatoř, nebo soustava observatoří. Jde o mezivládní vědecko – technologickou organizaci zabezpečující ambiciózní programy zaměřené na navržení, konstrukci a ovládání pozemních observatoří pro získání důležitých vědeckých dat. Z mnoha lokalit byly nakonec vybrány dvě hlavní – hora La Silla a hora Paranal. Obě se nacházejí v pustých a suchých oblastech pouště Atacama v Chile.

Observatoř La Silla byla do provozu uvedena v 70. letech minulého století. Leží na vrcholu stejnojmenné hory ve výšce 2400 metrů nad mořem. Z 18 teleskopů, které zde nyní stojí, patří 9 organizaci ESO (tedy Evropské jižní observatoři). Největší teleskop, pojmenovaný NTT, má průměr hlavního zrcadla 3,6 metrů, ostatní jsou menší. Dalekohled NTT, tedy The New Technology Telescope, byl prvním dalekohledem na světě, u kterého astronomové využili techniku adaptivní optiky. Ta výrazně zkvalitnila pozorování i těžce zachytitelných objektů a je nyní téměř běžně u obřích teleskopů využívána.

Během let se však vlajkovou lodí ESO stala nová observatoř na vrcholku hory Paranal (2635 metrů nad mořem). Koncem 80. let bylo rozhodnuto postavit tzv. Very Large Telescope (VLT) se čtyřmi dalekohledy (Antu, Kueyen, Melipal a Yepun) vybavenými zrcadly o průměru 8,2 metru. Další dalekohledy s průměrem zrcadla 1,8 m, doplňují systém na využití ve formě interferometru. Jména dalekohledů označují nebeská tělesa v jazyce domorodých obyvatel. Antu je Slunce, Kueyen Měsíc, Melipal souhvězdí Jižní kříž a Yepun je název Venuše jako Večernice. První světlo prošlo dalekohledem Antu 1. dubna 1999.

K ESO patří ještě třetí observatoř – Chajnantor, která se nachází ve výšce 5 062 m nad mořem v poušti Atacama. Nachází se zde radioteleskop APEX (Atacama Pathfinder EXperiment), ve výstavbě je síť radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array), na nichž ESO spolupracuje i s dalšími státy.

E-ELT. Autor: ESO.
E-ELT.
Autor: ESO.
Jako každá progresivní organizace myslí ESO i do budoucna. Evropský extrémně velký dalekohled (European Extremely Large Telescope – E-ELT) je připravovaný největší teleskop na světě. Od roku 2005 jej vyvíjí právě Evropská jižní observatoř. Měl by být postaven na hoře Cerro Armazones v severní Chile v nadmořské výšce 3060 m. S uvedením do provozu se počítá po roce 2020. Dalekohled má mít průměr hlavního zrcadla 40 m (dosud největší dalekohled na světě Gran Telescopio Canarias má zrcadlo velké 10,4 m). Bude složeno ze 798 segmentů, každý o rozměru 1,4 m.

Pro obyvatele české kotliny má ESO ještě jeden nádech. V dnes již pamětné datum 22. prosince 2006 v dopoledních hodinách podepsala z pověření prezidenta republiky a předsedy vlády ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Miroslava Kopicová za českou stranu dohodu o vstupu České republiky do Evropské jižní observatoře od 1. 1. 2007. Za ESO smlouvu podepsal zástupce generální ředitelky Thomas Wilson. Česká republika je tedy členem této organizace, což je velmi příznivé jak pro astronomické aktivity našich astronomů, tak jako velká výzva našim firmám, které by se mohly podílet na vývoji a stavbě velmi velkých teleskopů naší zeměkoule.

V článku byly užity snímky Evropské jižní observatoře (www.eso.org) a Zdeňka Bardona (www.bardon.cz). Další informace o Evropské jižní observatoři najdete na české verzi stránek ESO - www.eso-cz.cz.




O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: Paranal, La Silla, Alma, ESO, Hvězdárna v Úpici


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »