Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Kokino - astrotip na dovolenou

Kokino - astrotip na dovolenou

Stopy hvězd nad Kokino. Autor: Ljupco Ilievski
Stopy hvězd nad Kokino.
Autor: Ljupco Ilievski
Blíží se čas dovolených a mnozí z vás vybírají místo, kde strávit letní volné dny. Tradičním a oblíbeným cílem našich turistů je již dlouhá desetiletí oblast bývalé Jugoslávie nyní rozdělené do několika menších států. Chtěl bych vám tímto článkem nabídnout jedno velice zajímavé a dosud málo známé místo ve vnitrozemí na severovýchodě Makedonie, které by jistě stálo za shlédnutí.

Mnozí z vás jistě již navštívili například astronomickou observatoř doby kamenné ve Stonehenge v jižní Anglii či proslulé řady menhirů v severofrancouzském Carnacu. Ještě dostupnější je pro nás osamocený menhir u Slaného, na který si mnozí z vás přímo sáhli v rámci pravidelných prázdninových putování pořádaných Hvězdárnou v Rokycanech. Minimálně jste také slyšeli o slavných Kounovských řadách, které však, jak se v posledních letech s stále větší jistotou domnívají odborníci, s astronomií nemají nic společného.

Ale kdo z vás slyšel o starověké observatoři Kokino? Obávám se, že málokdo. První vlnu zájmu vzedmuly až nedávné informační materiály úřadu NASA, který tuto megalitickou observatoř zařadil po bok takových pokladů, jakými jsou právě již zmíněné britské Stonehenge, egyptský Abú Simbel nebo kambodžský Angkor Vat.

Obrovský zájem o Kokino odstartovala prostá zpráva vydaná místním týmem archeologů, kteří při povrchovém průzkumu kopce "Tatik'ev kamen" u dědiny Kokina nalezl neobvyklý kamenný trůn. Byl vytesaný ve skalách, přímo až na samém vrcholu. Brzy nato skupina přišla s odvážnou hypotézou, že toto místo sloužilo k náboženským rituálům neznámé starověké kultury.

Rozsáhlejší výzkum nové lokality začal až v roce 2001. Kousek po kousku, pod dohledem odborníků, začal "Tatik'ev kamen" odhalovat své tajemství. Závěrečná zpráva o funkci tohoto místa zněla jednoznačně: zdánlivě homogenní skalní masa sloužila jako dávná observatoř.

1 013 metrů vysoká hora "Tatik'ev kamen" už z velké dáli podvědomě přitahuje lidskou pozornost. Ačkoli jsme od ní vzdáleni ještě pořádný kus cesty, okamžitě ji identifikujeme. Svým vzezřením se absolutně vymyká všem ostatním kopcům v okolí. Je vysoká, mohutná a dominantní. Na špici ji zdobí trnitá koruna ostrých skalisek. Jako by měla být středem světa a odrazovým můstkem do vesmíru.

Zpočátku se vše odehrávalo poněkud hekticky, mezi čerstvými archeologickými sondami se spokojeně potulovaly krávy a místní lidé si zvědavě prohlíželi rostoucí příliv vetřelců. Za tu dobu poskytlo naleziště bohaté množství výzkumného materiálu a podalo cenné svědectví z rané doby bronzové okolo roku 1 900 před naším letopočtem.

Šokující zvrat pak přišel o čtyři roky později. Tehdy NASA zařadila Kokino na čtvrtou příčku žebříčku nejvýznamnějších památek tohoto charakteru. Výše si stojí pouze Stonehenge, Angkor Vat a Abú Simbel. A předloni Makedonie navrhla zvýraznit význam Kokina zápisem do seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

Na rozdíl od ostatních památek podobného charakteru se zde naši předkové nedřeli s náročným vztyčováním bloků opracovaného kamene. Pro zbudování observatoře totiž maximálně využili sloupcovité odlučnosti místních skalních útvarů. Pouze je hrubě upravili a důmyslně je tak přizpůsobili astronomickým potřebám. Tu odebrali kus horniny, tam rozšířili puklinu, jinde zvýraznili skalní sloupec. Takže všechny zubaté výčnělky, volné kamenné sloupy a rýhy na skalních stěnách budí dojem ryze přírodního původu.

Především z tohoto důvodu Kokino dlouho zůstávalo dobře utajeným pokladem. Až do chvíle, než se pustili do práce zkušení astrofyzikové. Ve finále potvrdili pomocí výpočtů existenci soustav ukazatelů pro měření lunárních měsíců, dále záznamy cyklů zatmění Slunce i Měsíce či označení polohy Slunce během slunovratů a rovnodennosti.

Tato oblast zatím není takovým turistickým lákadlem a právě toho snad ještě budeme mít možnost nějaký čas využít. Návštěva by zatím ještě neměla být jen procházkou po vyznačené stezce v početném houfu turistu sjíždějících se sem v nekonečné řadě autobusů. Ale čas utíká a v turisticky opomíjené oblasti se vše může rychle začít měnit.

A kde tedy Kokino a horu "Tatik'ev kamen" naleznete? Nejjednodušší asi bude udat zeměpisné souřadnice: 42° 15,8'N; 21° 57,2'E.

Psáno pro Astronomický zpravodaj Hvězdárny v Rokycanech.




O autorovi

Karel Halíř

Karel Halíř

Astronom a popularizátor astronomie, ředitel Hvězdárny v Rokycanech a aktivní člen Zákrytové a astrometrické sekce ČAS. Pravidelně podává pod hlavičkou společnosti informace o těch nejzajímavějších úkazech nejen ze světa zákrytů hvězd Měsícem nebo planetkami. Informace rozesílá především formou zákrytových zpravodajů nebo populárním nepravidelným zpravodajem "Dneska by to možná šlo...". Pro odběr zpravodajů a alertů jej kontaktujte na stránkách rokycanské hvězdárny.



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »