Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Mezosférické blesky nad Brazílií

Mezosférické blesky nad Brazílií

TLE Autor: Jakub Koukal
TLE
Autor: Jakub Koukal
Videokamery databáze EDMOND umožňují nejenom zachycení meteorů, ale také, při vhodné výšce zorného pole nad obzorem, zachycení přechodných světelných jevů (TLE – Transient Luminous Events). Jedná se o nadoblačné mezosférické blesky (Red sprites), které se obvykle nacházejí ve výškách mezi 50 až 90 km nad povrchem Země. Tyto přechodné světelné jevy byly dne 18. 10. 2014 zachyceny kamerami umístěnými na Observatório Municipal de Campinas „Jean Nicolini“ v brazilském federálním státě Sao Paulo.

Úvod

Mezosférický blesk typu Red sprites (Rudý skřítek) je rozsáhlý elektrický výboj, který můžeme pozorovat nad bouřkovými mraky s výraznou bleskovou aktivitou. Skřítci vznikají nad bouřkami, jenž jsou známé pod zkratkou MCS (mezoměřítkový konvektivní systém). Jde o oválný komplex jednotlivých bouřkových jader, spojených do většího celku o velikosti až stovek kilometrů. Mateřská bouře musí být schopna intenzivní separace náboje a musí podporovat hromadění velkého množství náboje před samotným Sprites spuštěním ze zdrojového CG+ nebo vzácněji CC blesku. Mezosférické blesky vznikají jako reakce na tyto blesky ve zdrojovém bouřkové oblaku. Tyto zdrojové blesky mají vysokou amplitudu a velkou změnou nábojového momentu. Typ Red sprites patří do skupiny nadoblačných blesků, tzv. TLE (Transient Luminous Events), což lze volně přeložit jako přechodné světelné úkazy. Stratosférické blesky typu Red sprites dělíme do 7 kategorií podle vzhledu (medúza, mrkev, sloupec, anděl, ptačí kost, strom a další vzhledem neobvyklé tvary). Tyto nadoblačné blesky někdy předchází (asi 1/10 úkazů) další typ TLE, tzv. Sprites halo, které má typický tvar disku o průměru obvykle kolem 50 km a tloušťce kolem 10 km, které se nachází ve výšce kolem 85 km. Sloupkovité (Column) nadoblačné blesky mají typické rozmezí výšky 85–60 km, přičemž je třeba brát ohled i na jejich délku, která se pohybuje kolem 10–15 km. Mrkvovité (Carrot) nadoblačné blesky mají rozmezí výšky samotného těla 74–66 km, s doprovodnými úkazy – vlásečnicemi (Tendrils) – se spodní hranice snižuje na 40–50 km. Další doprovodné úkazy nad tělem nadoblačných blesků jsou například záře (Glows) s výškou kolem 80 km a pusinky (Pufs) s výškou asi 85 km. Tyto úkazy vznikají nejčastěji u andělů a mrkvovitých typů nadoblačných blesků. U typu anděl (Angel) se vyskytuje útvar ve tvaru písmene M, ten má výšku kolem 70 km. Zvláštním typem jsou medůzovité (Jellyfish) nadoblačné blesky, ty dosahují maximální výšky kolem 90 km. Mají typickou, jakoby mizející horní část v podobě rozmazané čepice. Tato, jakoby mlhou pokrytá horní část, se může vyskytnout i u ostatních typů a indikuje maximální hladinu pro nadoblačné blesky, která je 90 km nad povrchem Země.

Analýza TLE

Campinas observatory Autor: Julio Lobo
Campinas observatory
Autor: Julio Lobo
Mezosférické blesky byly dne 18. 10. 2014 zaznamenány na Observatório Municipal de Campinas „Jean Nicolini“ oběma kamerami, které jsou umístěny na této observatoři a které jsou součástí sítě BRAMON (NW a W kamera), operátorem kamer je Julio Cesar Ferreira Lobo. Tyto kamery jsou v Brazílii běžně užívané, jedná se o kamery typu Samsung SCB 2000 se snímkovou frekvencí 29,970 obr/s a televizní normou PAL M. Ze zaznamenaných TLE typu sprites bylo vybráno 9 sekvencí, pro které bylo provedeno jednostaniční zpracování, které bylo následně proloženo aktuálním družicovým snímkem oblačnosti nad lokalitou. Tyto TLE byly totiž zaznamenány pouze na jedné stanici a tudíž nebylo možné provést vícestaniční analýzu a také v Brazílii neexistuje monitoring blesků, jako je tomu například v Evropě. Vzdálenost nadoblačných blesků v průběhu aktivity tohoto MCS byla relativně nízká, mezi 120–220 km a bylo možné zaznamenat všechny 3 hlavní typologické druhy těchto TLE. Z jednostaniční analýzy je také možné odvodit minimální výšku spodní základny některého ze spritů, která byla v tomto případě pro sekvenci ve 23:46:16 UT pouze 37 km. Nutné je ovšem poznamenat, že jednostaniční triangulace je zatížena chybou, pro přesnější měření je nutné mít k dispozici minimálně dvojstaniční pozorování. Analýza všech sekvencí, včetně souhrnného snímku a také 2D projekce pozic spritů na zemský povrch je uvedena níže.

Čas úkazu: 23:17:32 UT Čas úkazu: 23:20:20 UT Čas úkazu: 23:23:51 UT


Čas úkazu: 23:27:13 UT Čas úkazu: 23:32:12 UT Čas úkazu: 23:38:37 UT


Čas úkazu: 23:39:42 UT Čas úkazu: 23:46:16 UT Čas úkazu: 23:52:38 UT


2D projekce pozic ze všech sekvencí 2D projekce včetně aktuální oblačnosti


Poděkování při tvorbě článku patří Martinu Popkovi.

Zdroj:

Observatório Municipal de Campinas

Související:

/autor/1099




O autorovi

Jakub Koukal

Jakub Koukal

Narodil se v roce 1977 v Kroměříži (kde také začal v roce 1991 navštěvovat astronomický kroužek při Gymnáziu Kroměříž), vystudoval VUT FAST v Brně. Od roku 1991 se věnuje vizuálnímu pozorování meteorů, od roku 2010 pak videopozorování meteorů. Je členem Společnosti pro meziplanetární hmotu (SMPH), kde má na starosti koordinaci pozorování meteorů. V současné době působí na Hvězdárně Valašské Meziříčí jako astronom a v UFCH JH AVČR jako technik projektu. Kontakt: j.koukal@post.cz

Štítky: Bramon


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »