Na sever!
Byl to jeden z prvních, skutečně velikých astronomických objevů. Řecký astronom Hipparchos někdy kolem roku 130 před naším letopočtem zjistil, že se posouvá průsečík rovníku a ekliptiky! Porovnáním vlastních pozorování a záznamů zhotovených o sto sedmdesát roků dříve totiž došel k podivuhodnému objevu, že se tzv. jarní bod posunul o celé dva stupně. K přesnému měření polohy Slunce přitom využil téměř geniálního triku: Jednoduše se díval, kde se v době úplného zatmění nachází Měsíc. V takovém okamžiku pak Slunce leželo přesně na opačné straně. Ostatně takto nějak možná astronomové vystopovali průběh ekliptiky mezi hvězdami.
Od dob Hipparcha tedy můžeme sledovat, jak se jarní bod ze souhvězdí Berana přesunul do Ryb a nyní směřuje do Vodnáře. Ostatně se o tom zpívá ve slavném muzikálu Vlasy.
Všechno má na svědomí již zmiňovaná precese zemské osy, která se díky přítomnosti Slunce a Měsíce v prostoru stáčí podobně jako dětská káča. Osa otáčení Země prostě nemíří do jednoho místa na obloze, ale v prostoru opisuje plášť kužele s osou kolmou k rovině oběhu a vrcholovým úhlem 47 stupňů. Sklon rotační osy k rovině oběhu tedy zůstává více méně zachován, směr, kam osa míří, se však pomalu mění. Celé to dění se nám samozřejmě promítá i na oblohu. Zatímco poloha ekliptiky zůstává na hvězdné obloze zachována, mění se poloha průsečíku ekliptiky a nebeského rovníku (tj. posouvá se jarní a podzimní bod), stejně tak mezi hvězdami putuje severní a jižní nebeský pól.
 |
Celý cyklus trvá jeden tzv. platónský rok, tedy asi 26 tisíc roků. Což je z hlediska jednoho lidského života doba skutečně veliká, z pohledu historika se však jedná o docela kratičký okamžik, jenž se promítá i do našich lidských ději. Taková Polárka (α UMi) je v současnosti asi tři čtvrtě stupně daleko od nebeského pólu. Ještě zhruba sto roků bude úhlová vzdálenost obou bodů klesat, kolem roku 2102 to bude asi 27,5 úhlové minuty, pak se ale začne severní nebeský pól opět vzdalovat. Ve čtvrtém tisíciletí se tak "Polárkou" stane γ Cephei, o tři tisíce roků později α Cephei a ve 14. tisíciletí Vega z Lyry!
Podívejme se ale také do minulosti. Ještě v polovině 16. století byla α UMi tak daleko od nebeského pólu, že se v mapách vyznačovala odděleně. V rozpuku řecké i římské kultury byly k pólu nejblíže Kochab (β UMi) a Phecda (γ UMi) a v době, kdy na břehu Nilu vznikaly pyramidy, určoval směr k severu Thuban (α Draconis). A šlo o skutečně parádní Polárku! Kolem roku 2830 před naším letopočtem se totiž ocitl pouze deset úhlových minut od severního nebeského pólů. V literatuře dokonce koluje představa, že vstupní chodba, event. jedna z větracích šachet Cheopsovy pyramidy mířila právě na tuto hvězdu. I když tehdejší konstruktéři bezesporu využívali Thuban jako "záměrnou" hvězdu, myšlenka s dokonalou orientací chodby byla přesnými výpočty vyvrácena. Problém s pohyblivou Polárkou ostatně názorně demonstruje i tento úryvek ze hry Julius Caesar od Williama Shakespeara:
Dal bych se pohnout snad, být jako vy:
sám umět prosit, dojal bych se prosbou.
Však já jsem stálý jako Severka,
jíž nerovná se věrným, pevným klidem
nic na veškerém nebi zářícím.
Bezpočet jisker skví se na obloze,
všechny jsou oheň, jedna každá svítí,
však jenom jediná se nepohne.
Tak je i na zemi: je plná lidí,
již tělo jsou a krev a mají rozum.
Však jednoho jen mezi všemi znám,
kdo nezdolně své důstojenství třímá,
kým nezdolně své důstojenství třímá,
kým nelze nepohnout. A že já to jsem,
ukázat dovolte mi také tím,
že na vyhnání Cimbrovu jsem trval
a neoblomně na něm trvám dál.
Za života Williama Shakespeara byla Polárka skutečně pouhé dva stupně od severního nebeského pólu, takže se při zamhouření oka jevila nehybná. Ovšem římský císař Julius Caesar žil o jeden a půl tisíciletí dříve! Tehdy byla Polárka celých deset stupňů daleko a rozhodně ji nebylo možné považovat za nehybnou. Na obloze totiž opisovala kružnici o poloměru asi deset stupňů! Prohlášení "Stálý jako Severní hvězda" je tudíž neplatné hned z několika důvodů -- jednak je (α UMi Polárkou jen dočasně, navíc mění svoji jasnost ... Chudák Caesar, není divu, že to s ním dopadlo tak, jak to dopadlo.
Zdroj: denik.hvezdarna.cz/, jedná se o nový díl Návodu na použití vesmíru )
O autorovi
Jiří Dušek
Jiří Dušek (* 11. srpna 1971, Sušice) je český astronom a astrofyzik, ředitel brněnské hvězdárny. V Brně žije od svých tří let. O astronomii se zajímal od dětství, což vyústilo ve studium astrofyziky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Dlouhodobě působí na Hvězdárně a planetáriu Brno, jejímž ředitelem se stal v roce 2008. Je autorem populárně naučných programů, které jsou v planetáriu promítány veřejnosti, a také různých publikací z oblasti astronomie. Je po něm pojmenována planetka (14054) Dušek.
