PODZIMNÍ OBLOHA - 3. díl: Hvězdy stále padají

Autorem snímku, který jsme použili v úvodu, je renomovaný čínský astrofotograf Lu Shupei. Jsou na něm zachyceny Orionidy, jeden ze dvou nejvýraznějších podzimních rojů, a vznikl v roce 2017 v oblasti pole vyhaslých sopek Wulan Hada v čínské provincii Vnitřní Mongolsko.

Dlužno dodat, že některé meteorické roje jsou o poznání slabší než jiné. Proto se v tomto článku omezíme pouze na Orionidy a Leonidy, kterých si všimneme přeci jenom snadno, a ostatní ponecháme na individuálním zájmu našich čtenářů.

Orionidy – dědictví Halleyovy komety

Nejslavnější kometou ze všech je ta Halleyova. Jedná se o podlouhlé vesmírné těleso o rozměrech zhruba 15 × 8 × 8 km, které je tvořeno křehkou směsí prachu, kamenné drti a různých druhů ledu. Na rozdíl od mnoha jiných komet má štěstí v tom, že na své dráze nemůže spadnout do Slunce – je to však vykoupeno tím, že je odsouzena kolem něho dlouhé věky obíhat. Její orbita vede z končin blízkých Slunci a Zemi až do mrazivé říše za Neptunem, přičemž jedna taková „okružní jízda“ jí trvá 76 let. Na těchto cestách se jí navíc může přihodit ledacos – pokud její dráhu svou gravitací pozmění Jupiter nebo jiná obří planeta, může být například vymrštěna pryč ze Sluneční soustavy. Nebo, protože s každým dalším přiblížením ke Slunci se její povrch zahřívá a odpařuje, může se z ní postupně stát těleso podobné mnohem více asteroidu – bez ledové pokrývky, proto i bez jakékoli komy či ohonu. A v neposlední řadě může toto odpařování vést k tak silnému vnitřnímu pnutí, že se kometa celá rozpadne. Vědci odhadují, že s každým průletem okolo Slunce ztratí Halleyova kometa vrstvu ledu o síle asi jeden až tři metry.

Jestliže si uvědomíme, jak rušný život kometa ve skutečnosti vede, ani se nedivíme uvolňování ohromných množství prachu a drobných kamínků z jejího povrchu. Tyto maličké kousky se během velmi dlouhé doby rozprostírají po celém obvodu kometární oběžné dráhy, jak velí zákony nebeské mechaniky. A protože Halleyova kometa – jak jsme si řekli – navštěvuje pravidelně blízké okolí Slunce, pro nás tyto průlety znamenají jediné: Země se každý rok dostává do oblasti výskytu zmiňovaných úlomků z kometárního povrchu. Ty potom vstupují do naší atmosféry a zanikají v ní, což provází kratičký světelný záblesk známý pod romantickým názvem padající hvězda. Astronomové jsou sice v mnoha případech také v jádru romantici, přidržují se však přízemnějšího označení meteor (nebo, je-li „hořící“ kousek o něco větší a jasnější, bolid).

Halleyova kometa nám takto dala dokonce hned dva meteorické roje. Na jaře to jsou Eta Aquaridy a na podzim právě ten, který nás nyní zajímá – Orionidy.

Podívejme se znovu na snímek čínského fotografa. Uvidíme, odkud dostaly Orionidy svůj název: rozuzlením záhady je, že roviny oběžných drah Země a Halleyovy komety jsou vůči sobě určitým způsobem skloněné a kometa přiletěla z určitého konkrétního směru. Hledíme nyní právě vstříc přilétajícímu proudu částic a zdá se nám, jako by meteory vylétaly z konkrétního souhvězdí na pozadí. V našem případě je to právě Orion. Laskaví čtenáři také již určitě chápou, proč se o zimním souhvězdí Orion zmiňujeme už nyní. Pásem úlomků z Halleyovy komety totiž Země prolétá právě v těchto dnech.

Maximum roje nastává každoročně okolo 21. října. Intenzitou se jedná spíše o průměrně aktivní roj, všimnout si můžeme zhruba dvaceti létavic za hodinu. Zajímavé však je, že úlomky komety vstupují do naší atmosféry velmi vysokou rychlostí – asi 66 km/s. Pro srovnání: když se nedávno vraceli od Měsíce čtyři astronauti na palubě své kabiny Integrity před koncem mise Artemis II, kosmická loď prolétala atmosférou rychlostí zhruba 11 km/s. Pro pozorovatele je to dobrá zpráva. Znamená to totiž, že Orionidy jsou velmi jasné a zanechávají dokonce za sebou často světelné ionizační stopy patrné ještě několik sekund po průletu tělíska. Tyto působivé meteory jsou nejlépe pozorovatelné od půlnoci do svítání. Pokud ale nechceme tak dlouho čekat, stačí si protáhnout večerku jen zhruba do půlnoci. Orion ještě nebude (na podzimní poměry) nad obzorem nejvýše, ale vidět padající hvězdy máme šanci i tak. Právě takové situaci odpovídá přiložená mapka.

Leonidy – jasnější, rychlejší a… bouřlivější

Druhým meteorickým rojem, na který se podíváme, jsou Leonidy. Jak název napovídá, jejich radiant (místo, odkud zdánlivě vylétají) leží v souhvězdí Lva. Konkrétně bychom jej našli na jeho hlavě poblíž hvězdy Algieba. Mapka nám prozradí víc.

Zajímají-li čtenáře detaily, situace na mapce odpovídá 6. listopadu 2026 ve 3:25 ráno. Jak vidíme, o Lvovi skutečně nemůžeme říci, že by byl podzimním souhvězdím – vždyť nad ránem teprve zvolna vychází nad obzor, tedy nyní naopak leží spíše v blízkosti Slunce a na svou nejlepší viditelnost nejvýše nad obzorem bude muset počkat do jara. Do seriálu o podzimní obloze se opět nedostal ani tak samotný Lev, jako spíše meteorický roj opakující se každoročně mezi 6. a 30. listopadem.

Stejně jako u Orionid zde platí, že původcem těchto „padajících hvězd“ je kometa. Tentokrát se jedná o drobnou periodickou vlasatici 55P/Tempel-Tuttle, která byla objevena na přelomu let 1865 a 1866. Jako první ji uviděl německý astronom Wilhelm Tempel 19. prosince 1865, osmnáct dní nato si ji nezávisle na něm prohlédl také Američan Horace Tuttle. Kometa dnes nese jména obou. Na rozdíl od své slavnější sestry měří napříč pouze asi 3,5 kilometru, je tedy téměř pětkrát menší.

To však na drobné úlomky z jejího povrchu nemá žádný vliv – naopak, ty vstupují do zemské atmosféry téměř čelně a ještě ostřejším tempem než Orionidy. Pohybují se rychlostmi až 71 km/s. I přes poměrně skromnou frekvenci meteorů v běžných letech (10-15 za hodinu) se tedy můžeme u Leonid těšit na namodralé světelné záblesky, které doprovodí stejně jako v případě Orionid zřetelné ionizační stopy a doufat lze i ve spatření jasných bolidů. Kromě toho má kometa Tempel-Tuttle v rukávu schovaný ještě poslední, nejvyšší trumf: každých 33 let, což je její oběžná doba, nám do blízkosti Země „dodá“ čerstvou dávku částic a ty potom v těchto letech vytvářejí tzv. meteorické bouře. Jedná se o situace, kdy do zemské atmosféry vstupuje velké množství kometárních úlomků najednou a v případě příznivých pozorovacích podmínek může pozorovatel spatřit až tisíce meteorů za jedinou hodinu. V letech 1833 nebo 1966 dokonce počet meteorů během hodiny přesáhl těžko uvěřitelných 100 000.

Vypůjčíme-li si repliku ze známé české filmové pohádky, kometa 55P/Tempel-Tuttle je vskutku „malá, ale šikovná“!

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] science.nasa.gov
[2] science.nasa.gov
[3] progresy.physics.cz
[4] amsmeteors.org
[5] amsmeteors.org

Převzato: Hvězdárna barona Artura Krause v Pardubicích