Známe nositele Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii 2021

Vladimír Nádvorník (*1976)

Nový nositel ceny Jindřicha Zemana se zajímal o fotografii již od mládí. Od roku 2004 se zabývá fotografováním přírody tak, jak není na první pohled vidět. Experimentoval s makrofotografií, se skládáním panoramatických fotek i se stereofotografií. V tom mu ostatně pomáhal i obor počítačové grafiky vystudovaný na elektrotechnické fakultě ČVUT. Později ovšem objevil i první krásy astronomie, na začátku v podobě známe mlhoviny v Orionu. Začaly tak první pokusy o její zachycení pomocí fotoaparátu na stativu. Ovšem výsledky těchto ještě jednoduchých pokusů nebyly úplně uspokojivé, a tak začalo období „shánění informací“. Odrazovým můstkem se stalo webovské astronomické fórum astro-forum.cz a články popisující teorii zpracování astrofotografií. Další pokus o M 42 pak dopadl již výrazně lépe. Hned poté následoval nákup fotografické montáže Star Adventurer, kterou fotograf provozoval úplně na hranici jejích možností, se 400mm objektivem. I vzhledem ke zkušenostem ze studií se Vladimír Nádvorník rozhodl, že půjde cestou zpracování vlastními algoritmy, které dokázal sám pochopit a naprogramovat. Prvotní snahou byly pokusy kompenzovat nedostatky montáže softwarově, proto se zaměřil na algoritmy pro dekonvoluci. Od té doby postupně vylepšuje jak software, tak i techniku. Pořídil si modifikovanou fotografickou zrcadlovku, jako dalekohled 10" Newton na EQ6 montáži a nakonec chlazenou kameru a úzkopásmové filtry. I software začal asi po dvou letech ladění dávat publikovatelné výsledky. Dalším výrazným milníkem byl přesun dalekohledu na stálé stanoviště, do dálkově ovládané „bedny“. Od roku 2019 tedy může na fotografování využít každou vhodnou noc, přestože bydlí v Praze, 100 km od dalekohledu. Vzdálená správa se ukázala výhodná i v období pandemických lockdownů, neboť se i v této komplikované době mohl věnovat svému koníčku naplno.

CTB-1 (Abell85)

Pozostatky po výbuchoch supernov patria medzi obľúbené ciele astrofotografov, ktoré ich fascinujú nielen svojimi tvarmi, ale sú často pre nich aj výzvou na technické vybavenie. Medzi tie najznámejšie patria Riasové hmloviny v Labuti alebo ikonická Krabia hmlovina v Býkovi, pozostatok po výbuchu supernovy, ktorú pozorovali už starí Číňania, a kde bol objavený aj prvý pulzar.
Vladimír Nádvorník si však vybral cestu tŕnistú, skutočne náročný cieľ. Svoj ďalekohľad zamieril do súhvezdia Kasiopeja, tam, kde 3 ° severne od hviezdy β Cas zdanlivo nie je nič... Fotografoval niekoľko nocí a po úctyhodnej expozícii dlhej takmer 26 hodín a následnom sofistikovanom spracovaní získal skvelý záber, ktorý upútal porotu súťaže Česká astrofotografie měsíce a iste zaujme aj nezainteresovaných.
Fotografia lakonicky označená len ako „CTB-1 (Abell 85)“ je mimoriadne zaujímavým pozostatkom po grandióznom zániku superhmotnej hviezdy, po supernove. V katalógoch ju nájdeme aj pod označením LBN 576 (Lynds Catalog of Bright Nebulae) alebo SNR 88 (Catalogue of Galactic Supernova Remnants).
V roku 1958 bola dokončená desaťročná prehliadka oblohy Palomar Observatory Sky Survey na veľké, 35 cm fotografické dosky, exponované 1,22 m Schmidtovou komorou na Observatóriu Mt. Palomar (Samuel Oschin telescope). Z takmer 2 000 fotografických platní zostavil George Ogden Abell katalóg objektov a nenápadný objekt, ktorý považoval za planetárnu hmlovinu, vo svojom katalógu označil číslom 85. Tento objekt bol v roku 1960 zaradený aj do katalógu rádiových zdrojov, a o viac ako desaťročie neskôr potvrdený už ako zvyšok supernovy, ktorý je zdrojom emisií od röntgenového žiarenia až po rádiové.
Hmlovina s priemerom 32´ zaberá na oblohe plochu ako Mesiac v splne, no je veľmi slabá a na jej pozorovanie by sme potrebovali skutočne tmavú oblohu, svetelný ďalekohľad s priemerom aspoň 0,5 m a filtrom O III špeciálne navrhnutým na pozorovanie hmlovín. Skutočná krása však vynikne až na fotografii, kde upúta červená farba spôsobená vodíkovou emisiou Hα a takmer sférický tvar s množstvom jasných filamentov, ale aj malými a nenápadnými tmavými globulami, kde sa už možno tvoria nové hviezdy. Ideálny tvar vesmírnej bubliny je v severnej časti (na obrázku vľavo dole) narušený interakciou zvyšku supernovy s dutinou neutrálneho vodíka, a tak celý objekt vyzerá ako obrovská medúza plávajúca na hviezdnom pozadí.
Hmlovina je od nás vzdialená necelých 10 000 svetelných rokov, má úctyhodný priemer 98 svetelných rokov a rozpína sa rýchlosťou vyše 1 000 km/s. Progenitorom supernovy bola veľmi hmotná hviezda spektrálneho typu O alebo B dosahujúca až niekoľko desiatok hmotností Slnka, ktorá však ešte objavená nebola.
Popusťme uzdu fantázie a predstavme si koniec doby ľadovej, mezolit a nášho predka, ležiaceho v tráve po náročnom love či zbere. Ktovie, možno sa niekedy aj on zadíval na oblohu, a možno túto supernovu aj videl.
 

Tadeáš Valent (*2003)

Astronómii sa začal venovať niekedy v roku 2016, keď bol ešte len šiestakom na základnej škole. Začalo to pozorovaním Mesiaca cez binokulár a zakresľovaním jeho povrchu a všetkým, čo čítal v knihách a časopisoch. V tom čase prebiehala vedomostná súťaž „Čo vieš o hviezdach?“; prihlásil sa a v okresnom kole v Leviciach aj vyhral. Prvý ďalekohľad, po ktorom tak túžil, mu kúpili rodičia. Bol to Bresser 70/700 známy ako „Lidl-teleskop“, s ktorým uchvátene pozeral krátery Mesiaca, oblačné pásy Jupitera a jeho 4 mesiace, či prstence Saturna a fázy Venuše. Postupne začal „objavovať“ deep sky objekty. A práve s týmto ďalekohľadom aj začal svoje prvé astrofotografické pokusy fotením cez okulár, najmä planéty a Mesiac. V roku 2017 si našetril na trochu lepší ďalekohľad Celestron PowerSekker 114/900 na montáži EQ-1, ku ktorému dokúpil aj motorček. S touto zostavou odpozoroval takmer všetky objekty Messierovho katalógu. Fotografia však lákala, a tak nastalo ďalšie šetrenie na kameru ZWO ASI 120MC a koncom základnej školy mal už aj digitálnu zrkadlovku Canon EOS 4000D. Konečne si mohol trúfnuť aj na vytúženú Mliečnu cestu. Ďalší posun vpred nastal v roku 2020 s príchodom kométy NEOWISE a s ňou aj s malý SkyWatcher 80/400. Kométu fotil noc čo noc a zo snímok zhotovené krátke video získalo aj ocenenie na Astrofilme. Koncom roka sa astronomická zostava rozrástla o Canon 6D a objektív Samyang 24 mm. Od roku 2021 sa autor zvýšenou aktivitou začal venovať aj Slnku, fotografovaniu airglow a lovu nočných svietiacich oblakov, ale aj atmosférickým javom. Okrem súťaže Česká astrofotografie měsíce sa zapája aj do ďalších, nielen fotografických súťaží: Čo vieš o hviezdach?, Astronomickej olympiády, Astrofota či Svieťme si na cestu... nie na hviezdy. Poteší sa, keď sa nejaký ten úspech dostaví.

Planéty počas roku 2020

Obloha je plná krás. Většina je však přístupná pouze velkými teleskopy. Ovšem i dalekohled menších rozměrů mnohdy ukáže na nebi věci nevídané. A ještě ne osmnáctiletý astrofotograf Tadeáš Valent nám přináší astronomickou kompozici ukazující, jak by asi vypadal pohled právě do menšího dalekohledu na planety Sluneční soustavy. Jejich obrazy nejsou záměrně cizelovány do ultrajemných detailů komplikovanými matematickými postupy zpracování. Mnohdy naopak ukazují i problémy zobrazení skrze nepřízeň počasí či nepříjemné mihotání obrazu v dalekohledu způsobené chvěním vzduchu. Ale nejen to.
Vzhledem k tomu, že data ke snímku vznikala po celý rok 2020, můžeme z něho vyčíst mnoho zajímavých informací.
Tak například obří planety Jupiter a Saturn nám mění na obloze svou úhlovou velikost tak, jak se měnila jejich skutečná vzdálenost od Země na jejich společné pouti kolem Slunce. Spolu s tím vidíme i změnu v pozorovatelnosti detailů. Ty jsou nejzřetelnější v letním období opozice, kdy se obě planety nacházely na opačné straně naší oblohy než Slunce a byly také Zemi nejblíže. Zároveň také vystupovaly během noci nejvýše nad obzor, a tak jejich obraz procházel menší vrstvou zemské atmosféry. Ta naopak ničila pohled na nízko nad obzorem pozorovatelné planety v době podzimu a zimy, kdy byly také obě od Země dále, a tudíž měly menší úhlový rozměr.
A co Mars? I u toho platí, že v době své opozice byl na obloze úhlově největší, a také detaily při jeho zobrazení nějaké najdeme. Mars je ovšem planetou mnohem menší, její pozorování a fotografování je tedy mnohem komplikovanější. Právě opozice, a zejména ty tzv. „velké“, jsou k pozorování detailů na planetě příznivé. Jedny z největších velkých opozic nastaly v roce 2003 a 2018 a na další opravdu velkou si budeme muset počkat až do roku 2035.
I planeta Venuše nám ukazuje proměny tvaru a velikosti. U ní však opozici nenalezneme, neboť se od Slunce úhlově vzdaluje maximálně o 47,8 °. Obíhá totiž uvnitř dráhy Země. Právě proto ji vídáme pouze jako Jitřenku či Večernici a nikdy ji nemůžeme pozorovat po celou noc. Ovšem změny úhlové velikosti na obloze a změny tvaru jsou u ní velmi výrazné. Na počátku roku byla díky vzájemné geometrii drah Země i Venuše kolem Slunce až „za Sluncem“, které ji tak osvětlovalo „zepředu“ a my ji na snímku vidíme jako malý objekt téměř kulového tvaru. Naopak, v podobě uzounkého srpku ji nalezneme ve chvíli, kdy je mezi Zemí a Sluncem, které ji osvětluje nejdříve z boku a posléze téměř „zezadu“. Podobně to ostatně známe i u našeho Měsíce.
A nesmíme zapomenout na obraz Slunce, pyšnící se skvrnami nového cyklu sluneční aktivity. Tyto oblasti skvrn získaly označení AR 12785 a AR 12786 a dle záznamů astronomických přístrojů byly poměrně aktivní, zejména v době, kdy byly na odvrácené straně Slunce.