Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Cesta do minulosti
Petr Kubala Vytisknout článek

Cesta do minulosti

Planetka Mathilde (ilustrační fotografie)
Planetka Mathilde (ilustrační fotografie)
Astronomové z University of Maryland využili dalekohled na vyhaslé havajské sopce Mauna Kea k tomu, aby nalezli zřejmě nejstarší objekty ve sluneční soustavě.

Tým, vedený Jessicou Sunshine, našel tři planetky, které jsou zřejmě nejstaršími objekty ve sluneční soustavě. Důkazy naznačují, že tyto planetky jsou staré asi 4,55 miliardy let a jsou tak mnohem starší, než nejstarší meteority nalezené na Zemi. Je jasné, že tři planetky jsou žhavými kandidáty na případnou budoucí misi kosmické sondy, která by z jejich povrchu odebrala vzorky a dopravila je zpět na Zemi.

Na samém počátku sluneční soustavy bylo plynové mračno s nepatrnou příměsí prachu. Později začalo mračno pomalu kondenzovat do malých částeček, bohatých na vápník a hliník. Postupem času se částečky spojovaly do větších útvarů až vznikly planetky, komety a planety.

Astronomové se domnívají, že nejstarší planetky by proto měly být velmi bohaté právě na vápník a hliník. Jenomže takové objekty až doposud nebyly nalezeny. Meteority, které dopadají na zemský povrch obsahují jen velmi málo těchto nejrannějších kondenzačních materiálů.

„Dopad meteoritu Allende v roce 1969 znamenal revoluci ve studiu ranných dob sluneční soustavy,“ říká Tim McCoy ze Smithsonian's National Museum of Natural History. V meteoritu totiž byly rozpoznány stopy vápníku a hliníku.

Astronomové se v nejnovější studii zaměřili na planetky, které obsahují vyšší procento vápníku a hliníku. K výzkumu využili přístroj SpeX na dalekohledu NASA pro infračervenou astronomii Infrared Telescope Facility na Havaji. A měli úspěch, několik planetek skutečně obsahovalo 2-3krát více hliníku a vápníku, než jakýkoliv známý meteorit. Astronomům by mohly tyto objekty umožnit lépe porozumět sluneční soustavě krátce po jejím vzniku.

Zdroj: astronomy.com




O autorovi



38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »