Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  HST studoval jizvu na Jupiteru

HST studoval jizvu na Jupiteru

Nová skvrna na Jupiteru po srážce s kometou
Nová skvrna na Jupiteru po srážce s kometou
Kontrola a kalibrace Hubblova kosmického dalekohledu HST byla přerušena a vesmírná observatoř byla namířena na nedávno objevenou tmavou skvrnu v atmosféře obří planety Jupiter. Skvrna pomalu zvětšuje své rozměry. Vytvořila se v horních vrstvách oblačnosti po srážce planety s kometou či planetkou a její vzhled se mění ze dne na den.

Před několika dny byl největší kosmický dalekohled zkušebně namířen na planetu Jupiter. Aby nezmeškal potenciální nové informace při odhalení dramatu, které se odehrálo ve vzdálenosti 580 miliónů km od Země, přidělil Matt Mountain, ředitel Space Telescope Science Institute in Baltimore, Maryland, volný čas týmu astronomů, jehož vedoucí je Heidi Hammel (Space Science Institute in Boulder, Colorado).

Snímek nově vytvořené skvrny, pořízený 23. července 2009 kosmickou observatoří HST, je nejostřejším snímkem ve viditelném světle a vůbec prvním pozorováním, které následovalo po jeho opravě v průběhu servisní mise raketoplánu v květnu letošního roku. Pozorování Jupiteru se uskutečnilo pomocí nové kamery WFC3 (Wide Field Camera 3), kterou na HST nainstalovali astronauti během kosmické vycházky.

"Schopnost HST přesně a dokonale zobrazovat vesmír, odhalila udivující bohatství detailů v oblasti impaktu z roku 2009," říká Heidi Hammel. "Kombinací těchto snímků s pozemními fotografiemi na různých vlnových délkách byly získány informace, které umožní zevrubně porozumět tomu, co se přihodilo při této srážce. Moje nejupřímnější gratulace a poděkování patří všem, kteří se podíleli na konstrukci kamery WFPC3, a také astronautům, kteří ji na HST nainstalovali."

Stopu po kosmické srážce objevil na svém snímku australský astronom-amatér Anthony Wesley, který planetu Jupiter fotografoval 19. července 2009. Tato skvrna se zde vytvořila, když malé těleso vniklo do atmosféry a oblačnosti na Jupiteru, přičemž ji značně narušilo. K obdobné události došlo před 15 roky, kdy více než 20 úlomků komety Shoemaker-Levy 9 "bombardovalo" Jupitera.

Nová skvrna na Jupiteru po srážce s kometou
Nová skvrna na Jupiteru po srážce s kometou
Amy Simon-Miller (NASA's Goddard Space Flight Center) objasňuje, že na detailní fotografii je vidět změny ve tvaru skvrny, způsobené turbulencemi v atmosféře planety Jupiter. Velikost skvrny v době snímkování odpovídala dvojnásobku rozměru Evropy.

Amy Simon-Miller odhaduje, že velikost tělesa, které se srazilo s Jupiterem, dosahovala přinejmenším dvojnásobku délky fotbalového hřiště. Uvolněná energie zhruba 1000krát přesahovala množství energie, uvolněné při explozi tzv. Tunguzkého meteoritu v roce 1908.

Kamera WFPC3, kterou v květnu 2009 instalovali kosmonauti na HST, není ještě zcela zkalibrována. Předpokládá se, že bude pořizovat mimořádně kvalitní snímky blízkých i vzdálených vesmírných objektů.

Zdroj: www.esa.int
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »