Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Izotopy železa ukazují, že se Země zformovala rychleji, než se vědci domnívali

Izotopy železa ukazují, že se Země zformovala rychleji, než se vědci domnívali

Planeta Země

Na základě měření izotopů železa vědci z University of Copenhagen prokázali, že se naše planeta ve skutečnosti zformovala mnohem rychleji, než jsme se doposud domnívali. Tento objev poskytuje nový pohled na formování planet a na pravděpodobnost výskytu vody a života kdekoliv ve vesmíru. Předchůdce naší planety, tzv. proto-Země, se zformovala během časového rozpětí přibližně 5 miliónů roků. Prokázaly to nové studie uskutečněné na Centre for Star and Planet Formation (StarPlan) at the Globe Institute na University of Copenhagen.

V astronomickém měřítku to je extrémně rychle, vysvětlují vědci. Pokud porovnáme odhadované stáří Sluneční soustavy 4,6 miliardy roků s délkou jednoho dne (24 hodiny), pak z nových výsledků plyne, že proto-Země se zformovala v odpovídajícím časovém úseku odpovídajícím přibližně 1,5 minuty.

Tudíž výsledky ze StarPlan jsou v rozporu s tradičními teoriemi, že proto-Země vznikala náhodnými kolizemi mezi většími planetárními tělesy během několika desítek miliónů roků – což je ekvivalent 5 až 15 minut ve výše uvedeném čtyřiadvacetihodinovém úseku.

Kromě toho nové výsledky podporují dřívější alternativní teorii týkající se vzniku planet v důsledku akrece kosmického prachu. Hlavní autor studie, mimořádný profesor Martin Schiller to vysvětluje následovně: „Jiná představa je, že Země začala vznikat v podstatě z prachu. Milimetrová tělíska se spojovala dohromady, doslova pršela dolů na rostoucí těleso a vytvářela planetu,“ říká Martin Schiller a dodává: „Důsledkem je nejen rychlý vznik Země, který je zajímavý pro naši Sluneční soustavu. Je rovněž zajímavý k odhadnutí, jak pravděpodobný je tento proces pro planety vznikající někde jinde ve vesmíru.“

Celkové složení Sluneční soustavy

Martin Bizzarro s CI chondrity – malými úlomky meteoritů – které mohou být nejlepším ekvivalentem sypkého materiálu Sluneční soustavy Autor: StarPlan, Globe Institute, University of Copenhagen
Martin Bizzarro s CI chondrity – malými úlomky meteoritů – které mohou být nejlepším ekvivalentem sypkého materiálu Sluneční soustavy
Autor: StarPlan, Globe Institute, University of Copenhagen
Klíč k novému objevu přišel v podobě způsobu nejpreciznějšího měření izotopů železa, jaké bylo až doposud vědecky publikováno. Na základě studia směsi kovových prvků v různých meteoritech výzkumníci objevili pouze jeden typ meteoritického materiálu se složením podobným Zemi: tzv. CI chondrity.

Výzkumníci na základě výzkumu popsali prach v tomto křehkém typu meteoritu jako náš nejlepší ekvivalent celkového složení samotné Sluneční soustavy. Prach byl jako takový kombinovaný s plynem, který byl rozptýlen napříč akrečním diskem v okolí rostoucího Slunce.

Tento proces trval zhruba 5 miliónů roků a naše planeta se vytvářela z materiálu v tomto disku. Nyní vědci odhadují, že železné jádro proto-Země se rovněž zformovalo již v průběhu tohoto období přesunutím železa ze zemského pláště, kde se zprvu se usazovalo.

Dva odlišné druhy železa

Jiné meteority – například z Marsu – nám říkají, že na začátku bylo složení izotopů železa v materiálu přispívajícím k růstu Země odlišné. A to nejspíše v důsledku tepelných procesů prachu v blízkosti mladého Slunce, vysvětlují vědci ze StarPlan.

Po prvních několika stovkách tisíc roků existence naší Sluneční soustavy se stala dostatečně studenou pro nezpracovaný CI prach, aby ze vzdálenějších oblastí soustavy vstupoval do akrečního regionu proto-Země.

Tento přídavný CI prach byl součástí železných sloučenin v plášti Země, což je možné pouze tehdy, jestliže většina předchozího železa byla již přesunuta do jádra. A proto utváření jádra muselo nastat dříve,“ vysvětluje Martin Schiller.

Více planet, více vody, snad i více života

Na základě důkazu pro teorii, že se planety zformovaly prostřednictvím akrece kosmického prachu, se vědci domnívají, že stejný proces se může vyskytovat i jinde ve vesmíru. To znamená, že rovněž jiné planety se snad mohly zformovat mnohem rychleji, než kdyby vznikly pouze na základě nahodilých kolizí mezi sousedními tělesy.

Tento předpoklad potvrzují tisíce exoplanet – planet u jiných hvězd než u Slunce – které astronomové objevili od poloviny devadesátých let minulého století, vysvětluje Martin Bizzarro, vedoucí centra a spoluautor studie:

Nyní víme, že ke vzniku planet dochází všude. Máme obecné mechanismy, které fungují a vedou k vytváření planetárních soustav. Když pochopíme tento mechanismus v naší Sluneční soustavě, mohli bychom podobné důsledky očekávat i u jiných planetárních soustav v Galaxii. Včetně otázky, jak často dochází k akreci vody,“ říká Martin Bizzarro a dodává:

Pokud teorie rané planetární akrece je skutečně správná, voda je pravděpodobně jen vedlejším produktem vzniku planet podobných Zemi – tvorbou ingrediencí pro život, jak jej známe, a tím spíše bude objeven i jinde ve vesmíru.“

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] scitechdaily.com

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: CI chondrity, Vznik Země


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »