Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Jak staré jsou Saturnovy prstence?

Jak staré jsou Saturnovy prstence?

Saturnův recyklovaný prstenec. Kredit: NASA/JPL/UC-Boulder
Saturnův recyklovaný prstenec. Kredit: NASA/JPL/UC-Boulder
Saturnovy prstence pravděpodobně nevznikly v době dinosaurů (235 až 65 miliónů let), ale už před 4,5 miliardami let - tedy v době, kdy vznikala Sluneční soustava.

Napozorovaná data z Voyagerů a později z HST ukazují, že Saturnovy prsteny jsou relativně mladé, proto astronomové předpokládali, že pravděpodobně vznikly při srážce komety s velkým měsícem, který se rozpadl (možná před 100 milióny let).

Podle vlastností prstenců odhalených sondou Cassini, která k Saturnu dorazila v roce 2004, to vypadá, že nevznikly během jediné katastrofické (kataklyzmatické) události. Stáří jednotlivých prstenců se velmi liší a materiál prstenců je neustále recyklován, proto vypadají tak „mladě“.

Clumpy Moons
Clumpy Moons
„Důkaz naznačuje, že Saturn měl prstence během celé své historie,“ řekl Esposito (University of Colorado's Laboratory for Atmospheric and Space Physics). „My vidíme rozsáhlý, rychle recyklující materiál prstence, v němž jsou ustavičně rozbíjeny měsíce na částice, které se pak shromažďují a formují v nové měsíce.“ („Neforemný měsíček". Kredit: NASA/JPL/UC-Boulder)

Larry Esposito (University of Colorado, Boulder), vedoucí pracovník pro ultrafialový spektrograf na palubě sondy Cassini (Ultraviolet Imaging Spectrograph) a Miodrag Sremcevic (University of Colorado) prezentovali tento objev ve čtvrtek 13. prosince na výročním zasedání Amerického geofyzikálního svazu (American Geophysical Union, AGU) v San Francisku (10. – 17. prosince 2007). Teorii, že materiál Saturnova prstence je neustále recyklován, bude také publikována v aktuálním vydání časopisu Ikarus.

Podle Esposita nevznikly včera (myšleno v kosmickém čase) a není to náhoda, že „planetární prstence vidíme právě teď“. „Pravděpodobně tam vždy byly, jen se neustále měnily a budou tam ještě mnoho miliard let.“

Pokud by prstence byly tak staré jako Saturn, musely by být tmavší kvůli pokračujícímu znečištění „dopadajícím“ meteorickým prachem. Ale nová pozorování sondy Cassini ukazují, že množství vířícího materiálu (ledu, prachu a kamenů) uvnitř obrovského systému Saturnových prstenců je mnohem větší než se předtím odhadovalo. Tato skutečnost pravděpodobně vysvětluje, proč se prstence jeví pozemním dalekohledům i sondám relativně jasné, tedy mladé.

„Čím více hmoty je v prstencích, tím více se ho může recyklovat a tím více kosmického znečištění se rozšiřuje kolem,“ řekl Esposito. „Pokud by toto znečištění představovalo mnohem větším objemem materiálu v prstenci, došlo by k jeho zředění a to by nám pomohlo vysvětlit, proč se prstence jeví jasnější a víc původní než jsme očekávali.“

Staring Mittens
Staring Mittens
Velmi slabý prstenec F objevil Esposito v roce 1979 na základě snímků ze sondy Pioneer 11. Astronomové při pozorování zákrytů hvězd prstenci objevili v prstenci F 13 objektů o rozměrech od 27 m do 10 km. Většina z nich byla průsvitná – aspoň nějaký svit hvězd přes ně prošel – z čehož astronomové vyvozují, že se pravděpodobně jedná o dočasné shluky ledového balvanů, které kvůli konkurenčním procesům neustále narůstají a zmenšují se, rozbíjejí se a spojují se. Tým „neforemné shluky“, podobající se měsíčkům, pojmenoval jmény obvyklými pro kočky - „Mittens“ a „Fluffy“, protože stejně jako kočky neustále přicházejí a odcházejí a mají několik životů. (Velmi jasný objekt "Mittens". Kredit: NASA/JPL/UC-Boulder)

Esposito zdůraznil, že Saturnovy prstene v budoucnu nebudou ty stejné prstence, které vidíme dnes. Přirovnává to k velkým městům jako je San Francisco, Berlín nebo Peking. „Zatímco samotná města budou existovat po celá staletí nebo tisíciletí, tváře lidí na ulici se stále budou měnit kvůli ustavičným porodům a věku nových občanů.“ Také by se dalo říct: „Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky.“

Video: “Clumpy Moons“ a “Staring Mittens“

Zdroj: www.spaceflightnow.com a http://saturn.jpl.nasa.gov




O autorovi



38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »