Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Je příčinou gejzírů na Enceladu voda?

Je příčinou gejzírů na Enceladu voda?

Gejzíry na Enceladu v představě malíře.
Gejzíry na Enceladu v představě malíře.
Astronomové pokračují v hledání původu gejzírů na Saturnově měsíci Enceladus. Tyto gejzíry jsou pozorovatelné jako velké výtrysky vodní páry a ledových krystalků, unikajících z měsíce. Uvnitř těchto výtrysků byly zjištěny proudy prachu a plynů. Co způsobuje a ovlivňuje tyto výtrysky, je pro vědce zatím záhadou. Kosmická sonda Cassini pokračuje v získávání nových dat za účelem vyřešení této hádanky.

Úkolem těchto výzkumů je odpověď na otázku, zda tyto výtrysky mají původ v podpovrchových zásobárnách kapalné vody. Některé teorie nabízejí také modely, podle nichž mohou být výtrysky způsobovány i jinými mechanismy, které nevyžadují přítomnost kapalné vody. Usilovná a doslova detektivní práce přístrojů na palubě sondy Cassini je vědci prověřována a hledána možnost co nejlepšího přiblížení ke správné odpovědi.

Co generuje výtrysky na Enceladu, je otázka, která zaměstnává velkou část planetologů. Pokud by Enceladus obsahoval kapalnou vodu, představoval by - teoreticky - objekt, poskytující obyvatelné prostředí.

Jeden z mnoha současných modelů nabízí možnost, že výtrysky mohou být mohutné výrony zmrzlých těkavých látek. V důsledku vlivu slapových sil Saturnu, kterým je měsíc Enceladus vystaven, byly vytvořeny průduchy (v podstatě praskliny v ledové kůře) v oblasti kolem jižního pólu, pojmenované "tygří škrábance".

Nové závěry ze sondy Cassini, které byly prezentovány 27. 11. 2008 v časopise Nature, však vrhají pochybnosti na tuto hypotézu. Když se měsíc Enceladus nachází nejdále od planety Saturn, teorie předpokládá, že průduchy (praskliny) budou uzavřeny v důsledku nižší přitažlivosti, čímž by mělo dojít k omezení či dokonce k "zastavení" výtrysků.

"Naše pozorování nejsou v souladu s předpokládaným načasováním otevírání a uzavírání prasklin v důsledku slapových sil, tj. střídavého napínání a stlačování měsíce," říká Candice Hansen z Jet Propulsion Laboratory, NASA, člen týmu ultrafialového zobrazovacího spektrografu na palubě sondy Cassini. Podle Hansena současně nové objevy podporují teorii, která dává do souvislosti výtrysky se zdroji kapalné vody uvnitř měsíce Enceladus.

Candice Hansen s týmem spolupracovníků prováděl experimenty v letech 2005 a 2007 při pozorování světla hvězd, přecházejícího za výtrysky na měsíci Enceladus. Během těchto tzv. zákrytů hvězd bylo pomocí spektrometru měřeno množství vody a její hustota ve výtryscích. Pomocí tohoto experimentu byla ověřována předpověď, že větší množství materiálu bude ve výtryscích unikat z otevřených prasklin v roce 2005 a menší množství materiálu v roce 2007, kdy pozorované praskliny měly být uzavřeny.

Gejzíry na Enceladu v představě malíře.
Gejzíry na Enceladu v představě malíře.

Místo toho, jak informoval Hansen, byl opak pravdou. Výsledky pozorování ukazují, že výtrysky plynů byly v roce 2007 téměř dvakrát hustější než v roce 2005, čímž popřely model, že slapové síly svým stlačováním ovlivňují průběh výtrysků. "Tuto variantu jsme však nevyloučili docela, protože v obou pozorovaných případech nastala rozdílná geometrie průběhů zákrytů, ale také jsme definitivně tuto hypotézu nepotvrdili," říká Hansen.

Hansen nicméně také říká, že nová pozorování sondy Cassini potvrzují matematický model, rozpracovaný v roce 2007, který souhlasí s tím, že otvory v ledu jsou jako trysky, kterými proud vodní páry tryská nadzvukovou rychlostí k povrchu měsíce z teplé, pravděpodobně kapalné vody v zásobárnách pod povrchem měsíce.

Autoři tohoto modelu předpokládají, že pouze teplota v blízkosti bodu tání vodního ledu může vysvětlit velké množství ledových krystalků, trvale přítomných v rovnovážném stavu ve výtryscích na Enceladu. Zdroje kapalné vody pod povrchem Enceladu se mohou podle názoru vědců podobat například pozemskému jezeru Vostok, ukrytému pod vrstvou ledu v Antarktidě, kde je kapalná voda doslova uzamčena v ledu. V případě měsíce Enceladus by mohla zrníčka ledu kondenzovat z vodní páry, unikající z vodních zdrojů a proudící prasklinami v ledové kůře k povrchu měsíce a odtud do kosmického prostoru.

Co způsobuje a reguluje tyto výtrysky a zda je zde kapalná voda přítomna, není známo, avšak může to být již brzy zjištěno, protože měsíc Enceladus je hlavním cílem výzkumu přístroji na palubě sondy Cassini v rámci její prodloužené mise. Přítomnost kapalné vody pod ledovým povrchem Enceladu může mít významné důsledky pro budoucí astrobiologické výzkumy a na možnost života uvnitř ledových těles ve vnějších oblastech Sluneční soustavy.

V této zprávě zatím nejsou zapracovány údaje z průletů sondy Cassini kolem měsíce Enceladus, které byly realizovány v roce 2008. Měsíc byl v uplynulých letech studován vědeckou aparaturou sondy i z větší vzdálenosti, kdy byl sledován především směr, tvar a délka výtrysků. Při těsných přiblíženích se vědci zaměřili především na určení chemického složení částic a jejich hustoty a rychlosti.

Zdroj: saturn.jpl.nasaPřevzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



39. vesmírný týden 2026

39. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 21. 9. do 27. 9. 2026. Měsíc dorůstá k úplňku. Ten nastane v sobotu 26. 9. a bude se nacházet jen tři stupně od Neptunu, jenž bude zrovna i v opozici se Sluncem. Ve středu 23. 9. nastane podzimní rovnodennost a začne astronomický podzim. Venuše zůstává extrémně nízko nad večerním obzorem, ale díky velkému jasu je k vidění dobře i na denní obloze. Ráno uvidíme Jupiter a Mars, Saturn je vidět prakticky celou noc. Odstartoval Sojuz s nákladní lodí Progress MS-35, která se 19. 9. připojila k ISS. První orbitální start rakety Starship je odložen a další pokus o start připadne asi až na následující pondělí 28. 9. nebo později. Před 180 lety byl objeven Neptun.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »