Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Jezera na Titanu mění svoji hloubku

Jezera na Titanu mění svoji hloubku

Jezero Ontario Lacus na měsíci Titan
Jezero Ontario Lacus na měsíci Titan
Na Zemi kolísá úroveň hladiny jezer v důsledku sezónních a dlouhoperiodických klimatických změn, jako jsou například srážky, vypařování či odtok a přítok vody. Nyní astronomové vůbec poprvé získali přesvědčivé důkazy podobných změn hladiny jezer na Titanu, měsíci planety Saturn. Titan je jediným dalším místem ve Sluneční soustavě (kromě naší Země), kde existuje obdoba známého "koloběhu vody v přírodě", jen místo vody hrají hlavní roli kapalné uhlovodíky.

Na základě zpracování dat, která během čtyř let shromáždila americká kosmická sonda Cassini, výzkumný tým, jehož vedoucími jsou postgraduální student Alexander G. Hayes, California Institute of Technology (Caltech) a Oded Aharonson, mimořádný profesor planetárních věd na Caltech, získal řadu důkazů, že hladina jezer na jižní polokouli Titanu klesala v tomto období zhruba o 1 m/rok. Toto snižování hladiny je důsledkem sezónního odpařování kapalného metanu v jezerech (ta jsou vzhledem k nízkým teplotám kolem -180 °C vyplněna převážně kapalným metanem, etanem a propanem).

"To je opravdu velmi vzrušující, neboť jsme schopni na tomto vzdáleném tělese vidět metrové změny hloubky jezera," říká Hayes.

Jedno z jezer pojmenované Ontario Lacus (podle pozemského jezera Lake Ontario, které má srovnatelné rozměry) je největším jezerem na jižní polokouli Titanu. Bylo prvním jezerem zkoumaným na tomto měsíci. Hayes, Aharonson a jejich spolupracovníci v článku připravovaném pro časopis Icarus uvádějí, že pobřežní linie jezera Ontario ustoupila přibližně o 10 km v období od června 2005 do července 2009, což je období na rozhraní léta a podzimu na jižní polokouli Titanu. (Jeden rok na Titanu odpovídá délce 29,5 pozemského roku.)

Jezero Ontario Lacus a další jezera na jižní polokouli Titanu byla zkoumána na základě studia snímků, pořízených aparaturou SAR (Synthetic Aperture Radar) na palubě kosmické sondy Cassini. V datech získaných prostřednictvím radaru se hladké plochy - například jezera - jeví jako černé oblasti, zatímco nerovný terén - například pásmo hor - vypadá světlý. Intenzita radarové ozvěny poskytuje informaci o složení a nerovnostech studovaného terénu. Kromě toho byl k datům z radaru SAR doplněn údaj z radarového výškoměru, který měří čas, jenž potřebuje mikrovlnný signál vyslaný ze sondy, ke svému návratu zpět na kosmickou sondu, a tím lze určit výškový profil terénu. Linie výzkumu protínala napříč jezero Ontario Lacus v prosinci 2008.

"Kombinace dat z radaru SAR a výškoměru poskytla informace o absorpčních vlastnostech tekutiny a prozradila, že se jedná o poměrně čisté uhlovodíky jako je metan a etan," říká Aharonson. "Kapalina je docela průhledná pro radarové paprsky - je tedy průzračná jako kapalný zemní plyn," vysvětluje Hayes. Díky tomu může radar proniknout při průzkumu jezer na Titanu až do hloubky několika metrů. "Jakmile radarové paprsky dosáhnou dna, odrazí se zpět," říká Hayes. "Nebo, pokud je hloubka jezera větší něž několik metrů, záření je zcela pohlceno, zpět se nevrátí žádná signál a na vytvořeném snímku je černá plocha."

Jezero Ontario Lacus je nejmělčí a nejpozvolněji se svažuje podél jižního okraje, kde je nakumulováno velké množství sedimentů. Podél východního pobřeží se jezero svažuje poněkud strměji. Sklon pobřeží je velmi příkrý podél severního okraje jezera, kde hraničí s hornatou oblastí. "Sklon pobřeží se mění, jak je vidět, v souladu s geologickým uspořádáním prostředí kolem jezera," dodává Hayes.

Astronomové porovnávali snímky jednotlivých jezer, pořízených během uplynulých čtyř let a zjistili, že se jezero Ontario Lacus zmenšilo. "Plocha, o kterou jezero ustoupilo, je v souladu se strmostí svažujícího se pobřeží. To znamená, že v místech, kde je jezero mělké, jeho rozloha se zmenšuje podstatně více," říká Hayes. "To nám umožňuje vyvodit závěr, že výška, o kterou hladina jezera poklesla, dosahuje hodnoty zhruba 1 m za rok."

Jezera na severní polokouli Titanu - kde nyní nastává jaro - byla také několikrát zkoumána pomocí radaru, avšak doposud nebyly přesvědčivě obdobné změny zaregistrovány.

Jezero Ontario Lacus na měsíci Titan
Jezero Ontario Lacus na měsíci Titan
Nejnovější snímek jezera Ontario Lacus byl pořízen 12. 1. 2010. Na připojeném obrázku je sever nahoře. Svým tvarem se jezero podobá otisku lidského chodidla. Charakteristické rysy severního pobřeží představují údolí vytvořená rozvodněnými řekami a rovněž pohoří vyšší než 1 km.

Hladké, vlnami tvarované pobřeží, můžeme spatřit v severovýchodní části jezera. Hladká mělká linie paralelní se současným pobřežím mohla být průběžně formována nízkými vlnami, které pravděpodobně vznikaly působením větru od západu či jihozápadu.

Zhruba uprostřed západního pobřeží je viditelná vůbec první dobře vyvinutá říční delta, pozorovaná na Titanu. Tvar delty naznačuje, že kapalná látka proudí dolů z výše položených oblastí, kde na své cestě do jezera vytvořila četné kanály.

Jezero Ontario Lacus na Titanu má rozlohu přibližně 15 000 kilometrů čtverečních, čímž je o málo menší, než jeho pozemský jmenovec Lake Ontario na hranicích mezi USA a Kanadou - jeho rozloha je 18 960 kilometrů čtverečních.

Zdroj: www.physorg.com a photojournal.nasa
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



19. vesmírný týden 2026

19. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 4. 5. do 10. 5. 2026. Měsíc bude v poslední čtvrti. Večer je nízko nad západem jasná Venuše a o něco výše je Jupiter. Aktivita Slunce je poměrně nízká. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) je nyní vidět z jižní polokoule. Startoval Falcon Heavy po více než roční odmlce. Družice Amazon Leo startovaly na Falconu 9 i Ariane 46. Před 65 lety se do kosmu podíval první Američan Alan Shepard.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

LDN 1613

LDN 1613 – Kužeľová hmlovina v oblasti NGC 2264 LDN 1613, známa aj ako Kužeľová hmlovina, je tmavá absorpčná hmlovina v súhvezdí Jednorožec. Tvorí ju hustý oblak prachu a chladného molekulárneho plynu, ktorý sa premieta pred jasnejšiu emisnú hmlovinu v pozadí. Preto sa na snímkach javí ako tmavý kužeľ vystupujúci z červeno žiariaceho vodíka. Táto oblasť je súčasťou rozsiahleho komplexu NGC 2264, ktorý zahŕňa aj hviezdokopu Vianočný stromček, hmlovinu Líščia kožušina a mladé oblasti tvorby hviezd. Samotnú Kužeľovú hmlovinu objavil William Herschel 26. decembra 1785 a označil ju ako H V.27. Označenie LDN 1613 pochádza až z katalógu tmavých hmlovín Beverly T. Lyndsovej z roku 1962, zostaveného z fotografických platní Palomarského prehliadkového atlasu. Hmlovina sa nachádza približne 2 500 až 2 700 svetelných rokov od Zeme. Samotný tmavý stĺp má dĺžku približne 7 svetelných rokov, pričom širší komplex NGC 2264 zaberá na oblohe výrazne väčšiu oblasť. Zaujímavé je, že tvar kužeľa nie je náhodný. Vzniká pôsobením intenzívneho žiarenia a hviezdneho vetra mladých horúcich hviezd, ktoré postupne odfukujú a erodujú okolitý plyn. Hustejšie časti oblaku odolávajú dlhšie a vytvárajú tmavé stĺpy podobné známym Pilierom stvorenia v Orlej hmlovine. Vo vnútri takýchto oblastí sa môžu rodiť nové hviezdy a neskôr aj planetárne systémy. Na fotografii pekne vyniká kontrast medzi červeným svetlom ionizovaného vodíka, tmavými prachovými štruktúrami a modrastými reflexnými oblasťami, kde prach odráža svetlo mladých hviezd. Výsledkom je výrazná ukážka toho, ako mladé hviezdy nielen vznikajú z hmlovín, ale zároveň ich svojím žiarením postupne pretvárajú. Začal som fotiť objekt zimnej oblohy v pokročilom jarnom období, lebo som chcel otestovať SLOAN i" filter na vhodnom objekte. Hoci už podmienky neboli ideálne, ale aj tak som nazbieral aspoň trocha dát a toto z nich vyliezlo. LRGB+Ha+NIR verzia Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Baader SHO UltraHighspeed F2 3,5-4nm, Baader SLOAN i´, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 33x180sec. R, 33x180sec. G, 33x180sec. B, 75x120sec. L, 56x600sec Halpha, 52x120sec SLOAN i´, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 16.3. až 25.4.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »