Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Jupiter ztrácí svoji ozdobu

Jupiter ztrácí svoji ozdobu

Planeta Jupiter bez jižního rovníkového pásu (2010)
Planeta Jupiter bez jižního rovníkového pásu (2010)
Planetu Jupiter, největší z planet ve Sluneční soustavě, si nedovedeme představit jinak než jako "pruhovaného obra" se spoustou světlých zón a tmavých pásů, doplněných světlými a tmavými skvrnami různých velikostí. V poslední době nastávají v atmosféře Jupiteru viditelné změny.

Tyto velmi stabilní struktury jsou v atmosféře Jupiteru pozorovány již několik staletí. Konkrétně po obou stranách rovníku jsou zřetelně viditelné i v malých dalekohledech dva pásy nahnědlých oblaků, které jsou podle názoru astronomů tvořeny zmrzlými krystalky čpavku smíchaného se sloučeninami síry a fosforu.

Jupiter, jak se zdá, ztratil jeden ze svých nápadných pruhů, který zmizel z jeho jižní polokoule. Tato oblast, na jejímž okraji se nachází i známá Velká rudá skvrna, je při pohledu dalekohledem nezvykle prázdná. Vzhledu planety Jupiter obvykle dominují dva tmavé pásy v atmosféře - jeden na severní a druhý na jižní polokouli. Avšak nedávné snímky, které pořídil australský astronom-amatér Anthony Wesley ukazují, že jižní pás - přesněji jižní rovníkový pás - zmizel.

Typický vzhled planety Jupiter
Typický vzhled planety Jupiter
Tento tmavý pruh existoval ještě koncem roku 2009, těsně před tím, než se Jupiter dostal na obloze do těsné blízkosti Slunce a přestal být pozorovatelný. Již tehdy astronomové zaregistrovali, že tmavý pás postupně bledne. Když planeta počátkem dubna 2010 znovu vystoupila z jasné sluneční záře, její jižní rovníkový pás již vidět nebyl.

Změny v oblačnosti
Není to poprvé, co se jižní rovníkový pás ztratil. Nebyl pozorovatelný například v roce 1973, kdy kosmická sonda Pioneer 10 (NASA) pořídila první snímky planety z malé vzdálenosti, a rovněž dočasně zmizel počátkem 90. let minulého století.

Pásy, které se obvykle jeví tmavé, zkrátka vybledly; převažuje zde vysoko ležící světlá oblačnost, která v ostatních oblastech planety chybí. Tím došlo k zakrytí spodní tmavé oblačnosti, vysvětluje Glenn Orton (Jet Propulsion Laboratory, Pasadena, Kalifornie). "Díváme se zkrátka do různých vrstev oblačné struktury planety."

Podle dosavadních teorií jižní rovníkový pás mizí, když se nad touto oblastí vytvoří bělavá oblaka, čímž před naším pohledem ukrývají tmavší (nižší) oblačnost. Avšak zatím není jasné, co je příčinou občasného vzniku této světlé oblačnosti nad jižním rovníkovým pásem, nikoliv však v jiných oblastech.

Ke zmizení pásu došlo v době šířících se - ale stále záhadných - změn na Jupiteru, které se projevují změnou barev i dalších pásů a skvrn v atmosféře planety.

Jižní rovníkový pás sice nevidíme, ale Velká rudá skvrna na jeho okraji je stále pozorovatelná. Z toho vyplývá, že jižní pás s největší pravděpodobností opravdu zmizel a nebyl zakryt mlhou ve vyšších vrstvách atmosféry.

Ruský astronom Vladimir Surdin (Státní astronomický institut im. Šternberga) prohlásil na dotaz agentury RIA Novosti, že se jedná "o velmi zajímavý úkaz, který zatím neumíme vysvětlit. Problém je v tom, že se jedná o gigantické útvary na Jupiteru, které nemizí okamžitě."

Připomeňme ještě, že astronom-amatér Anthony Wesley, který publikoval informaci o zmizení jižního rovníkového pásu na Jupiteru, je i objevitelem tmavé stopy v atmosféře planety Jupiter, která se vytvořila v červenci 2009 po srážce obří planety s planetkou či kometou. I pozemní pozorování obřích planet má stále ještě své nezastupitelné místo.

V současné době je Jupiter pozorovatelný na ranní obloze (nad východním obzorem).

Zdroj: www.newscientist a www.esa.int
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



20. vesmírný týden 2026

20. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »