Jupiterův systém v novém světle

Neuvěřitelně detailní snímek oblačnosti na Jupiteru pořídila kamera MVIC (Multispectral Visible Imaging Camera) dne 28. února 2007, když se sonda New Horizons nacházela ve vzdálenosti 2,3 miliónu km od největší planety ve Sluneční soustavě. Na originálním snímku lze rozlišit detaily o velikosti 50 km (pro porovnání: průměr planety je 142 984 km). Snímek byl pořízen přes filtr, který propouští záření o vlnové délce 890 nanometrů, tj. v oblasti, ve které se nejvíce projevuje absorpce světla přítomným metanem. Na fotografii jsou zobrazena především vysoká oblaka v atmosféře planety.

Působení větru značně pročesává atmosféru v rovníkových oblastech a vznikají zde velké „vlny“. Severně od rovníku jsou cirrům podobná oblaka trhána větrem, dosahujícím rychlosti 600 km/h. Ačkoliv některé z proslulých pásů a zón v atmosféře Jupitera nejsou při pozorování na této vlnové délce viditelná, relativně úzký Severní mírný pás (North Temperate Belt) vypadá nádherně.

V atmosféře planety Jupiter se před časem objevila „Malá rudá skvrna“ (LRS - Little Red Spot). Tento její barevný portrét vznikl kombinací dvou snímků. Jeden pořídila kamera LORRI (Long Range Reconnaissance Imager) na palubě sondy New Horizons 27. 2. 2007, druhý snímek souběžně pořídila kamera WFPC2 na palubě HST. Snímek ze sondy New Horizons má rozlišení asi 15 km, což je zhruba 10krát lepší než u snímku z HST. Lepší rozlišení je dáno především tím, že sonda se v době snímkování Jupitera nacházela ve vzdálenosti 3 milióny km od planety, zatímco Hubblův kosmický dalekohled dělila vzdálenost 800 miliónů km. Little Red Spot je druhá největší bouře v atmosféře Jupitera a její průměr dosahuje asi 70 % průměru Země. Svoji barvu z bílé na červenou změnila skvrna v průběhu roku 2005.

Pozornosti sondy New Horizons neunikl ani Jupiterův prstenec. Nejlepší fotografie prstence, černého jako uhlí, byly pořízeny v době, kdy se sonda přiblížila k prstenci a „ohlédla“ se zpět k planetě. Na horním obrázku jsou vidět tři zřetelné prstýnky, tvořené částicemi od drobných zrníček až po velké valouny, zatímco mezi prsteny je materiálu mnohem méně. Spodní obrázek sonda pořídila až po průletu kolem planety Jupiter 28. 2. 2007, když se „ohlédla“ zpět směrem ke Slunci, tj. v protisvětle. Zřetelně viditelný úzký prstýnek je pravděpodobně udržován pohromadě gravitací tzv. pastýřských měsíců, které se zatím na snímcích nepodařilo objevit.

Tato fotomontáž ukazuje nejlepší snímky čtyř největších měsíců planety Jupiter, pořízené sondou New Horizons. Zleva jsou Io, Europa, Ganymed a Kallisto. Fotografie pořídila kamera LORRI. Velikosti snímků jsou ve vzájemném měřítku, odpovídají skutečným průměrům měsíců a jsou seřazeny se stoupající vzdáleností od Jupitera.

Měsíc Io (průměr 3640 km) byl fotografován ze vzdálenosti 2,7 miliónu km. Na originálním snímku lze rozlišit detaily o velikosti 13 km/pixel. Měsíc Io je pozoruhodný bohatou sopečnou činností, na jejíž sledování se sonda New Horizons rovněž zaměřila.

Měsíc Europa (průměr 3120 km) byl fotografován ze vzdálenosti 3 milióny km, originální snímek má rozlišení 15 km/pixel. Pod hladkým ledovým povrchem měsíce se ukrývá oceán slané kapalné vody.

Ganymed (průměr 5262 km) byl snímkován ze vzdálenosti 3,5 miliónu km. Originální snímek má rozlišení 17 km/pixel. Ganymed je největším měsícem ve Sluneční soustavě. Jeho povrch, pokrytý tlustou vrstvou špinavého ledu, je na mnoha místech doslova „rozřezán“ spoustou zlomů a posázen impaktními krátery. Pozorování v oboru infračerveného záření umožní „nahlédnout“ pod povrch měsíce a studovat jeho vnitřní stavbu.

Kallisto (průměr 4820 km) sonda vyfotografovala ze vzdálenosti 4,2 miliónu km. Originální snímek má rozlišení 21 km/pixel. Astronomové využili infračervená spektra měsíce Kallisto ke kalibraci techniky spektrální analýzy, která jim pomůže k pochopení historie povrchu Pluta a Charona při průzkumu sondou New Horizons v roce 2015.

Fotografie měsíce Io podala další důkaz probíhající sopečné činnosti. Snímek vlevo pořídila sonda Galileo v říjnu 1999, zatímco snímek vpravo má „na svědomí“ sonda New Horizons. Například v blízkosti severního pólu měsíce Io je velice nápadná sopka Dazhbog jako tmavá skvrna poblíž číslice 11 pomyslného ciferníku na fotografii vpravo. Tato sopka je na snímku ze sondy Galileo jen obtížně viditelná. Teprve nedávná změna na povrchu měsíce Io je viditelná v blízkosti jižního pólu (oblast je vyznačena oranžovým kroužkem). Nedávná erupce sopky zde vytvořila zhruba kruhový depozit materiálu o průměru téměř 500 km, což není vidět na snímku ze sondy Galileo. Také další snímky, pořízené sondou New Horizons, dokumentují stále probíhající sopečnou činnost na měsíci Io.

Důkazem je i tento obrovský sopečný „deštník“, který svědčí o obrovské sopečné erupci na měsíci Io. Snímek pořídila 28. 2. 2007 kamera LORRI na palubě sondy New Horizons ze vzdálenosti 2,4 miliónu km. Denní polokoule měsíce Io byla záměrně přeexponována, aby bylo možné pozorovat detaily na noční polokouli, což se bohatě vyplatilo. Podařilo se tak vyfotografovat obrovský chochol vyvrženého materiálu nad vulkánem Tvashtar, který vytrysknul do výšky až 330 km. Vulkanický materiál, vyvržený ze sopky, je osvětlen zapadajícím Sluncem a postupně padá na povrch měsíce. Žhavá láva, která je zdrojem obrovského chocholu, je vidět jako jasný bod na okraji denní polokoule, poblíž terminátoru (linie oddělující denní a noční polokouli). V blízkosti terminátoru je rovněž vidět několik Sluncem osvětlených pohoří. Noční strana měsíce je slabě ozářena světlem, odraženým od planety Jupiter.

Další nádherné obrázky a informace jsou postupně publikovány na adrese http://pluto.jhuapl.edu/gallery/missionPhotos.html.

Zdroj: photo.jhuapl.edu