Kometa Wild 2 je z "ohně a ledu"
Kosmická sonda Stardust byla vypuštěna 7. 2. 1999 pomocí nosné rakety Delta 2 a po pěti letech putování Sluneční soustavou až do setkání s kometou Wild 2 překonala vzdálenost přibližně 3,7 miliardy km. K odběru kometárních částic byl vyvinut speciální "lapač", tvarem připomínající tenisovou raketu, ve kterém je uložen speciální materiál, inertní pórovitý křemičitý aerogel. Po ukončení sběru kometárních částic bylo zařízení složeno do návratového modulu. Cenný "úlovek" byl dopraven na Zemi 15. 1. 2006. Návratové pouzdro o hmotnosti přibližně 50 kg přistálo na padáku v poušti amerického státu Utah. Pak bylo pouzdro převezeno do Johnsonova kosmického střediska NASA v Houstonu (NASA's Johnson Space Center, Houston, Texas, USA). Po otevření se ukázalo, že vše překonalo cestu bez úhony a některé kometární částice byly dokonce i přímo viditelné.
Objev přichází jen 2 měsíce po přistání pouzdra, které obsahovalo prach z komety Wild 2, zpět na Zem. Po prostudování asi dvou desítek miliónů prachových kometárních zrn, vědci našli minerály - jako olivín, pyroxen a korund - minerály, které mohly vzniknout pouze při rozžhavení "do ruda" nebo "běla" při teplotách větších než 1000°C.
"Je to mimořádně pozoruhodné, protože jsme našli oheň a led," říká Donald Brownlee z univerzity v Seattle (University of Washington, Seattle, USA). "V nejchladnější části Sluneční soustavy, jsme našli vzorky, které vznikly při vysoké teplotě."
"Horká" historie je velmi překvapující, protože se předpokládalo, že kometa Wild 2, která nyní obíhá kolem Slunce mezi Marsem a Jupiterem, se vytvořila a nejvíce svého života prožila v Kuiperově pásu (Kuiper Belt), v prstenci ledových objektů za Neptunem. Vědci byli přesvědčení, že většina prachových částic je tam malá - v průměru okolo 0,25 mikrometrů (2,5.10-4 mm) - nestrukturovaná, jako sklo - podobná mezihvězdnému prachu.
Místo toho je velikost zrn 10 mikrometrů a mají krystalickou strukturu, což lze vysvětlit pouze zahřátím na velmi vysokou teplotu. Některé prachové částice proto musely vzniknout v blízkosti Slunce - uvnitř oběžné dráhy Merkura - nebo v blízkosti další hvězdy před "přicestováním" do Kuiperova pásu.
Frank Shu (University of California, Berkeley, USA) navrhuje mechanismus pro putování prachu. Rotací prachoplynného disku a jeho magnetického pole by v raném stádiu Sluneční soustavy vznikly intenzivní elektrické proudy.
"Magnetické pole blízko Slunce mohlo materiál vyzvednout z disku a vyslat ho pryč od Slunce jako "žhavý záblesk" ("flash-heating")", vysvětlil Michael Zolensky (NASA's Johnson Space Center, Houston, Texas, USA). Pak po roztavení mohly zůstat na okraji Sluneční soustavy a tento scénář se, během prvních miliónů let existence Sluneční soustavy, mohl opakovat i několikrát.
Teprve budoucí testy izotopů v nerostech určí, zda zrna jsou z naší Sluneční soustavy nebo od zcela cizí hvězdy.
Podle Scotta Sandforda (NASA's Ames Research Center in Moffett Field, California, USA) na základě nových poznatků to vypadá, že disk, z něhož vznikala Sluneční soustava "nebyl klidný, pomalý kolotoč". Ještě dodává: "Bylo to pěkně bouřlivé místo."
Obrázek:
Dvě stopy vzniklé pro průniku částic kometárního prachu do detektoru vyplněného aerogelem. (Credit: NASA/JPL)
Zdroj: www.newscientistspace.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí
