Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Může být na Plutu podpovrchový oceán?

Může být na Plutu podpovrchový oceán?

Předpokládaná stavba trpasličí planety Pluto
Předpokládaná stavba trpasličí planety Pluto
Pluto může pod ledovým povrchem ukrývat oceán kapalné vody. Pravděpodobně i další tělesa v mrazivých oblastech naší Sluneční soustavy mohou rovněž ukrývat podpovrchové oceány, které by mohly poskytovat vhodné podmínky pro život.

Teplota na povrchu Pluta se udržuje kolem -230 °C, avšak astronomové již dlouhou dobu přemýšlejí o tom, zda tato trpasličí planeta může být zahřívána vnitřním teplem k vytvoření kapalného prostředí pod povrchovou ledovou kůrou.

Guillaume Robuchon a Francis Nimmo (University of California, Santa Cruz) prohlašují, že existuje určitá naděje. Podle jejich výpočtů závisí existence zdejšího oceánu na dvou parametrech: na množství radioaktivního draslíku v kamenném jádru Pluta a na vrstvě ledu, která oceán pokrývá.

Měření hustoty naznačují, že kamenné jádro představuje asi 40 % objemu trpasličí planety Pluto. Pokud jádro obsahuje radioaktivní draslík 40 alespoň v počtu 75 atomů z miliardy přítomných částic, jeho rozpad může produkovat dostatečné množství tepla k tání části vrstvy ledu, který je pravděpodobně tvořen směsí dusíku a vody.

"Jádro Pluta by mohlo obsahovat přinejmenším toto odhadované množství draslíku, a možná ještě větší," říká William McKinnom (Washington University, St Louis, Missouri). Poukazuje na to, že Země, která se pravděpodobně zformovala s menším množstvím těkavých látek v důsledku menší vzdálenosti od Slunce (a tedy za vyšší teploty), má minimálně 10krát vyšší koncentraci draslíku ve svém jádru.

Avšak pouhá přítomnost zdroje tepla není dostačující podmínkou k dlouhodobému udržení oceánů. Teplo přicházející z jádra je spouštěcím elementem konvekce (proudění) v okolním ledu, avšak pokud bude konvekce příliš rychlá, teplo zkrátka unikne do kosmického prostoru ještě předtím, než dojde k natavení ledu.

Vzhled Pluta na snímcích pořízených pomocí HST
Vzhled Pluta na snímcích pořízených pomocí HST
Viskozita ledu závisí na velikosti jednotlivých ledových částeček - čím menší ledová zrníčka, tím snadněji led teče. Tuto charakteristiku nelze měřit na dálku ze Země, avšak tvar Pluta by mohl odhalit důkazy přítomnosti oceánu. Rotace Pluta se zpomaluje v důsledku gravitačního působení jeho velkého měsíce Charona. Rychle rotující těleso má větší rovníkový průměr, avšak vše ještě závisí na struktuře nitra, na přítomnosti nebo nepřítomnosti vrstvy kapalné látky. Kosmická sonda NASA s názvem New Horizons by měla pořídit detailní snímky tvaru trpasličí planety Pluto při průletu v červenci 2015 a pomoci tak odhalit toto její tajemství.

Další vzdálená ledová tělesa mohou rovněž vlastnit oceány, což by mohlo znamenat, že vnější oblast Sluneční soustavy je potenciálně zralá pro život. "Je velmi vzrušující pomyšlení, že tyto trpasličí planety mohou mít biologický potenciál," říká Alan Stern, vědecký vedoucí projektu New Horizons.

Zdroj: www.newscientist.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



33. vesmírný týden 2026

33. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Srpková mlhovina a Mýdlová bublina

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

220P/McNaught – kométa, ktorá prekvapila druhýkrát

V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »