Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Naše stálé Slunce
redakce Vytisknout článek

Naše stálé Slunce

William Livingston, National Optical Astronomical Observatory, USA

bill.jpg
Když se setkávám s návštěvníky teleskopu McMath-Pierce na KittPeaku, vždy je výslovně ujistím, že Sluníčko je neměnná přátelská hvězda. Mnozí slyšeli o slunečních erupcích a koronálních výronech, které mohou věstit problémy na Zemi. To jsou však mimořádné pomíjivé události, jejichž spatření obvykle vyžaduje zvláštní přístroje. Pro "člověka z ulice" je Slunce spolehlivým a stálým zdrojem energie. Alespoň za našeho života.

Článek převzat a přeložen z kongresových novin Nuncius Sidereus III. Přeložila Jana Olivová


Díky bohu za magnetická pole, která činí jinak poklidné Slunce zajímavým.

Na tomto Valném shromáždění nám Alan Title nabídl vzrušující pohled na dynamickou přechodovou vrstvu Slunce, jak ji pozorovala družice TRACE. Siločáry magnetického pole vyskakují z povrchu (fotosféry) do řídké koróny. Tato pole, osvobozená od svazujících podmínek husté fotosféry, projevují všechny možné deformace, které se dají spatřit (a vysledovat) prostřednictvím spektrálních přechodů vysoce ionizovaných atomů, jako je Fe IX, Fe XII a dokonce Fe XV. Zaznamenané snímky mají časové rozlišení 5 s a s tím, jak se tato pole vyvíjejí a Slunce rotuje, dostává se nám trojrozměrné pohyblivé podívané.

Nyní si však vyberte jedinou magnetickou silotrubici a sledujte ji zpět až k bílému světlu fotosféry. Tam se stává sotva rozeznatelnou jasnou tečkou o velikosti menší než jedna úhlová vteřina, vklíněnou do prostoru mezi jednotlivými konvektivními granulemi. Rozlišit tyto magnetické prvky vyžaduje dobrou kvalitu obrazu a dokonalou optiku. Na doprovodné fotografii z Holandského otevřeného dalekohledu (Dutch Open Telescope) vidíme část klidného slunečního disku. Dá se najít několik málo magnetických objektů, jako jsou jasné skvrnky uhnízděné mezi granulemi. Všimněte si, jak malý zlomek povrchu zaujímají a jak jsou připoutány k tomu, čemu se říká intergranulární prostor. Pokud můžeme říci, mezi těmito magnetickými body a granulemi nedochází k žádné nebo jen k malé interakci. Konkrétně se nezdá, že by tyto magnetické jevy přenášely teplo do klidné fotosféry. Jinými slovy, základní klidná fotosféra není ovlivněna sluneční aktivitou, tj. přítomností magnetismu.

A co 0,2% zvýšení celkové hustoty zářivého toku Slunce při slunečním maximu, které zjišťujeme z radiometrů satelitů? Jak to zapadá do výše zmíněné koncepce nulové změny teploty? Jak hustá fotosféra uvolňuje siločáry pole, ty se napřimují vzhůru. Směrem ke kraji slunečního disku, kde je vidět výš, se rozšířené magnetické prvky stávají viditelnými jako jasné fakule. Tyto fakule se stávají zdrojem 2% zvýšení slunečního výkonu. Tvůrci modelů, jako Sami Solanki a jeho kolegové (T. Wenzler et al.) ukázali, že signál celkové hustoty zářivého toku Slunce se dá skutečně odvodit nebo rekonstruovat z map magnetického pole celého slunečního disku (magnetogramů). Takový magnetismus může poskytnout postačující vysvětlení slunečních změn.

Quietsun.jpg
A co sluneční skvrny? V údajích o zářivém toku Slunce získaných pozorováními z vesmíru lze snadno zpozorovat zeslabující účinek těchto jevů. Jsou to krátkodobé události. Hank Spruit ukázal, že energie blokovaná skvrnami se může pomalu přenést do blízké fotosféry, ale pokud tomu tak skutečně je, výsledek je málo zřetelný a obtížně detekovatelný. Příbuzným měřením, které by mohlo zaznamenávat změny teploty ve vyšších vrstvách atmosféry, je studium ztemnění kraje slunečního disku. Problémem je zde granulační šum. Peter Foukal prováděl pozorování okrajového ztemnění slunečního disku a posunul hranici až asi k 0,1 %, ale ani on, ani ostatní nenašli žádné změny vztahující se k cyklu.

Od roku 1974 jsme se my na Kitt Peaku pokoušeli využít tepelně citlivé Fraunhoferovy čáry uhlíku na vlnové délce 538,0 nm k měření proměnnosti Slunce jako hvězdy. Dostatek světla zajistil dobrý poměr signál/šum v určení síly této čáry. Zpočátku jsme se domnívali, že vidíme změny. Ale s tím, jak se zdokonalovaly naše pozorovací techniky, viděli jsme v našich údajích jen málo důkazů cyklické činnosti - nebo vůbec žádné. Valentine Penza z Římské observatoře pečlivě analyzovala stejná archivní data, která nyní sahají až do roku 2006. Když porovnává čáru C s blízkými čarami Fe a Ti, je vidět přítomnost aktivních oblastí. Hledala zbytky změn klidného Slunce, ale bez zřetelného úspěchu.

Podle mého názoru je základní klidná atmosféra Slunce stálá v tom rozsahu, v jakém ji dokážeme měřit. Odhalení jejích výkyvů zůstává i nadále výzvou pro budoucí pozorování.

Přeložila Jana OlivováOdpovědný redaktor Kongresových novin Michal Sobotka




O autorovi

Redakce Astro.cz

Redakce Astro.cz

Redakce Astro.cz je tu od roku 1995. Jejím prvním členem a defacto i zakladatelem byl Karel Mokrý a významným pomocníkem Josef Chlachula (který se dlouhodobě věnuje českým překladům Astronomického snímku dne NASA). Od té doby se rozrostla na několik členů, mezi něž se přidal známý popularizátor astronomie Petr Sobotka, vedoucí Sekce proměnných hvězd a exoplanet Luboš Brát, popularizátor kosmonautiky Vít Straka, astrofotograf Martin Gembec nebo astronom Martin Mašek. Vedoucím redaktorem byl v letech 2007 - 2009 Petr Kubala, od roku 2010 je to Petr Horálek. Mimo portál Astro.cz se redakce věnuje i Facebookovému profilu ČAS. Všemu se věnuje především svém volném čase, neboť nejde o výdělečný portál. O to více si proto vážíme Vaší spolupráce! Kontakty na členy redakce najdete na samostatné stránce.



13. vesmírný týden 2020

13. vesmírný týden 2020

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 23. 3. do 29. 3. 2020. Měsíc bude v novu. Večer je vidět jasná planeta Venuše. Ráno jsou poblíž sebe Mars, Jupiter a Saturn. Zájemci o komety si mohou dvě středně jasné prohlédnout relativně vysoko na obloze a jednu také večer nízko na západě. V neděli 29. března přecházíme na letní čas. Přes utlumení dění ve společnosti ještě probíhají nějaké starty raket a přípravy běží, s patřičnými karanténními opatřeními, i směrem ke startu Sojuzu k ISS. Před 365 lety se narodil Christiaan Huygens, objevitel měsíce Titan.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

NGC 2264 RGB SHO

Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2020 obdržel snímek „NGC 2264“, jehož autorem je Pavol Kollarik   Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2020 obdržel snímek „NGC 2264“, jehož autorem je Pavol Kollarik. Za devatero horami a devatero řekami, ještě dál než běhá po obloze

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Venuše míří do Plejád

Další informace »