Neviditelné komety křižují sluneční soustavu
Takováto tělesa zatím ještě nikdy astronomové nepozorovali přímo. Avšak vědci jsou přesvědčeni, že pouze přítomnost těchto temných komet v našem kosmickém okolí může uspokojivě vysvětlit dávnou astronomickou záhadu: proč pozorujeme pouze nepatrnou část komet, jejichž existenci předpokládají dosavadní teorie?
Nyní se předpokládá, že většina komet k nám přilétá z tzv. Oortova oblaku. Jedná se o oblast na samém vnějším okraji sluneční soustavy, ve vzdálenosti 100 000krát dále od Slunce, než obíhá Země. Zde jsou soustředěny miliardy ledových kometárních jader. Působením různých vlivů (například vlivem galaktických slapů, vznikajících v důsledku přemísťování hvězd) část kometárních jader zamíří do mezihvězdného prostoru, velká část se jich vydá do centrálních oblastí sluneční soustavy - napospas slunečnímu žáru, gravitaci Slunce a přitažlivosti velkých planet.
Z bývalých "obyvatel" Oortova oblaku se postupně stanou komety s oběžnou dobou 20 až 200 let, kroužící kolem Slunce po velice protáhlých eliptických drahách. Jejich oběžné dráhy jsou různě skloněny k ekliptice, v níž leží oběžné dráhy planet. Vezmeme-li v úvahu velikost Oortova oblaku, pak dojdeme k závěru, že by se na oběžných drahách kolem Slunce mělo nacházet přibližně 3000 komet, což je asi 400krát více, než pozorujeme.
Obvykle se tento nesoulad vysvětluje tak, že se komety velice rychle (během jednoho či dvou oběhů kolem Slunce po nové dráze) rozpadají na balvany menších rozměrů. Avšak matematický model, který vypracoval Bill Napier z observatoře Armagh Observatory v Severním Irsku, tento předpoklad vyvrací. Pokud by tomu tak opravdu bylo, potom by úlomky komet musely způsobovat velké množství mimořádně vydatných meteorických "dešťů". Takovýchto úkazů by bylo mnohem více, než v současnosti pozorujeme (možná až 30 za rok). Napier dochází k závěru, že velký počet komet skutečně existuje, ale my je všechny nepozorujeme.
Na teorii, vysvětlující "neviditelnost" velkého počtu komet spolupracoval Napier se známým astrobiologem z univerzity v Cardiffu (Wales), kterým je Chandra Wickramasinghe.
Wickramasinghe se domnívá, že například Sedna, nejvzdálenější známý objekt ve sluneční soustavě, může mít velice tmavého průvodce (předpoklad na základě zjištěné pomalé rotace tělesa), jehož povrch je pokryt materiálem s vysokým obsahem uhlíku. Podobně i další objekty Oortova oblaku, podle názoru Napiera, mohou být velmi tmavá tělesa. A pokud se vydají do vnitřních oblastí sluneční soustavy, pohlcují sluneční záření, neodrážejí ho a tudíž nejsou pozorovatelné. Velmi slabě však mohou "svítit" v oboru infračerveného záření. Je tedy šance, že družice, jako je například americký infračervený dalekohled Spitzer či připravovaná družice WISE na oběžné dráze kolem Země, tato tělesa v budoucnu odhalí a potvrdí tak předpoklad Napiera.
Určitým důkazem mohou být výsledky kosmické sondy Stardust, která v lednu 2004 prolétla kolem komety Wild 2 za účelem sběru částic v její "atmosféře". Při studiu komety bylo zjištěno, že obsahuje poměrně velké množství uhlíkatých sloučenin.
Zdroj: nature.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí
O autorovi
František Martinek
Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.
