Seznamte se s Merkurem
Včera se k planetě Merkur vydala americká sonda Messenger, která k cíli dorazí až v roce 2011. Co o této planětě ale víme už nyní? Zas tak mnoho toho bohužel není... Planeta Merkur je nejmenší z vnitřních, tzv. terestrických planet (Merkur, Venuše, Země a Mars). S rovníkovým průměrem pouze 4900 kilometrů je menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. Jeho vzdálenost od Slunce se pohybuje v rozmezí 45 až 70 milionů kilometrů. Na pozemské obloze tedy bývá vždy ke Slunci blíže než třicet stupňů, i v nejpříznivějších polohách zapadá již dvě hodiny po něm (resp. vychází jen dvě hodiny před Sluncem).
Merkur se tudíž velmi špatně pozoruje. I ve velkých dalekohledech není prakticky vůbec možné na jeho povrchu spatřit jakékoli detaily. Až do roku 1962 se dokonce předpokládalo, že má Merkur tzv. vázanou rotaci, tj. že se vůči Slunci jedenkrát otočí za stejnou dobu, za jakou oběhne kolem Slunce. (Obdobně jako Měsíc vůči Zemi.) Radarová pozorování však ukázala, že jeden Merkurův den trvá necelých 59 dní, tedy 2/3 Merkurova roku (88 pozemských dní).
Planetu dosud navštívila pouze sonda Mariner 10. Během tří průletů kolem planety (29. 3. 1974 v minimální vzdálenosti 700 km od povrchu, 21. 9. 1974 -- 48 tisíc kilometrů a 16. 3. 1975 -- 330 km) bylo zmapováno jen necelých padesát procent povrchu.
Merkur má relativně velkou střední hustotu (5430 kilogramů na metr krychlový), což ukazuje na to, že má velké železné jádro, které představuje celé dvě třetiny průměru planety. Přítomnost magnetického pole přitom naznačuje, že je dosud alespoň v polotekutém stavu.
Jádro obklopuje plášť a kůra, která je posetá impaktními krátery, planinami různého stáří a zlomy, prakticky po celém povrchu. Při letmém pohledu je Merkurův povrch prakticky nerozeznatelný od měsíčního. Krátery mají průměr od sto metrů (mez rozlišení Marineru 10) až do obřích několikasetkilometrových pánví. Více než čtyřicet kráterů má průměr nad dvě stě kilometrů, rekord drží pánve Borealis (1530 km) a Caloris (1340 km).
Některé oblasti planety jsou však krátery pokryty mnohem méně a tak se předpokládá, že mohou být obdobami měsíčních moří. Tedy rozsáhlými pánvemi, které byly v minulosti zality lávou. Na některých místech povrchu jsou dokonce stopy po skutečných sopkách (možná podobným těm, s jakými se setkáme na Havajských ostrovech).
Povrchová teplota na planetě kolísá mezi 90 a 740 kelviny. Proto vás možná překvapí přítomnost vodního ledu v oblasti obou Merkurových pólů. Stejně jako v případě Měsíce je do oblastí ve věčném stínu (a tedy i chladu) v minulosti přinesly komety.
Zdroj: USGS, NASA a další...Převzato: denik.hvezdarna.cz
O autorovi
Jiří Dušek
Jiří Dušek (* 11. srpna 1971, Sušice) je český astronom a astrofyzik, ředitel brněnské hvězdárny. V Brně žije od svých tří let. O astronomii se zajímal od dětství, což vyústilo ve studium astrofyziky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Dlouhodobě působí na Hvězdárně a planetáriu Brno, jejímž ředitelem se stal v roce 2008. Je autorem populárně naučných programů, které jsou v planetáriu promítány veřejnosti, a také různých publikací z oblasti astronomie. Je po něm pojmenována planetka (14054) Dušek.
