Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Sonda Ulysses potřetí nad póly Slunce

Sonda Ulysses potřetí nad póly Slunce

Ulysses_orbit.jpg
Sonda Ulysses se 17. listopadu 2006 potřetí vrátila nad jižní pól Slunce a zahájila výzkum polárních oblastí Slunce v období minima sluneční činnosti.

Sklon heliocentrické dráhy Ulysses vůči ekliptice (79°) umožňuje sondě přelétat každých 6 let nad póly Slunce. První polární přelet sondy v roce 1994 (jižní pól) a 1995 (severní pól) se uskutečnil v období slunečního minima, zatímco druhý pak na vrcholu sluneční aktivity v letech 2000 a 2001.

"Během prvního polárního průletu pozorovala sonda Ulysses dobře uspořádanou heliosféru, se zřetelnými rozdíly mezi slunečním větrem na pólech a na rovníku", říká Richarda Marsden, vedoucí mise Ulysses. "V době slunečního maxima bylo všechno komplikovanější, bylo obtížné rozlišovat jakékoliv detaily."

Při třetím polárním obletu Ulysses nastane opět minimum. "Oběžná dráha Ulysses kolem Slunce jsou 6,2 roků, což umožňuje perfektně studovat 11-letý cyklus sluneční aktivity", říká Marsden. I když Slunce bude blízko svého minima stejně jako v letech 1994 a 1995, je v tom jeden základní rozdíl: magnetické pole Slunce bude mít opačnou polaritu. Kromě 11-letého cyklu sluneční aktivity má Slunce ještě 22-letý magnetický cyklus (Haleův cyklus). Sedmnáct let na oběžné dráze kolem Slunce (start pomocí raketoplánu Discovery 6. 10. 1990) dává vědcům šanci stejnými přístroji poznat heliosféru během celého Haleova cyklu.

Co od Ulysses vědecký tým očekává? "Jestli jsou naše předpoklady správné, změna v polaritě magnetického pole Slunce bude mít účinek na dráhu částic kosmické záření, které se pohybují ve vnitřní heliosféře", říká Marsden. "Během posledního slunečného minima, kladně nabité částice měly nepatrně snadnější cestu do polárních oblastí; tentokrát by měly mít výhodu záporně nabité částice."

Ale tam by mohlo čekat vědce překvapení. V 1994 byl pozorován očekávaný rozdíl v počtu částic mezi pólem a rovníkem, ale byl o hodně menší. Na základě pozorování Ulysses se bude také testovat správnost nových modelů o pohybu nabitých částic ze Slunce do meziplanetárního prostoru.

Dalším překvapením prvního polárního přeletu byla skutečnost, že heliosféra není tak symetrická, jak vědci předpokládali. Magnetické pole Slunce bylo shledáno nepatrně silnější na jihu než na severu. Podle Marsden si vědci budou dáme dobrý pozor, jestli tuto odchylku zjistí Ulysses i v roce 2007.

Vedle sondy Ulysses zkoumá Slunce také SOHO, ACE a od konce října "dvojčata" STEREO. "Jsme plni očekávání, co nám přinese společné pozorování se sondami STEREO, ACE a SOHO během průletu Ulysses nad póly v roce 2007", řekl Marsden.

Zdroj: www.spaceflightnow.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi



38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »