V zorném poli Měsíc

Pokud budete na Měsíc sledovat bez dalekohledu, je důležité dostatečně zeslabit jeho oslnivý jas. Proto ho pozorujte, když bude nízko nad obzorem, při zákalu nebo nejlépe za soumraku. Pomoci si také můžete vhodnými filtry (slunečními brýlemi, foliemi z počítačových disket) a studovat ho můžete i ve dne, nebo z osvětlené místnosti či ze stanoviště poblíž lampy pouličního osvětlení... A jak se sami přesvědčíte, za příznivých podmínek na měsíčním povrchu hravě spatříte nejen tmavá moře, ale také některé zálivy, jezera a světlá okolí větších kráterů.

Od novu do novu

Celý "životní" cyklus měsíčních proměn trvá dvacet devět a půl dne a začíná novem. Tehdy se Měsíc nachází přibližně mezi námi a Sluncem. Osvětlena je jeho odvrácená strana a při pohledu ze Země je tudíž neviditelný: Jednak se díváme na jeho temnou polovinu, jednak se zdržuje na denní obloze poblíž Slunce.

Jenom pár dní poté spatříte jeho uzoulinký srpek nízko nad západním obzorem, krátce po západu samotného Slunce. Měsíc se totiž na své dráze posunul tak, že naše denní hvězda ozářila pravý okraj jeho přivrácené polokoule. Každý další večer pak můžete sledovat, jak se na nebi osvětlený srpek zvětšuje.

Zhruba za sedm dní má podobu písmene D -- je v tak zvané první čtvrti. Tím se myslí, že je ve čtvrtině své dráhy kolem Země (počítaje od novu). Měsíc v první čtvrti vychází kolem poledne a zapadá o půlnoci.

Za čtrnáct dní od novu se nad východem objeví v době, kdy se na protější straně schová Slunce. Měsíc je v úplňku, bývá vidět po celou noc a zapadá až nad ránem. Jeho oslnivý plný kotouč se tehdy těší velké pozornosti. I dnes si mnozí lidé myslí, jak na nás a přírodu kolem záhadně působí, skutečnost je samozřejmě poněkud jiná.

1 ... Moře nepokojů (Mare Crisium), 2 ... Moře hojnosti (Mare Fecunditatis), 3 ... Moře nektaru (Mare Nectaris), 4 ... Moře klidu (Mare Tranquilitatis), 5 ... Moře jasu (Mare Serenitatis), 4 ... pohoří (shora) Alpy, Kavkaz, Apeniny, 7 ... Moře chladu (Mare Frigoris), 8 ... Moře dešťů (Mare Imbrium), 9 ... světlé okolí kráteru Koperník, 10 ... světlé okolí kráteru Kepler, 11 ... světlé okolí kráteru Aristarchus, 12 ... oblast Fra Mauro, 13 ... Oceán bouří (Oceanus Procellarum), 14 ... Moře vláhy (Mare Humorum), 15 ... Moře oblaků (Mare Nubium), 16 ... tzv. Jižní pahorkatina

Pravda, Měsíc sehrál významnou roli při vývoji života na Zemi. Přílivy a odlivy, které v pozemských oceánech způsobuje, určitě pomohly při přechodu vodních živočichů na souš. Nicméně vliv úplňku na růst hub, počasí, náměsíčníky, kteří se toulají po střechách, či počet vražd a opilců je pouze moderní, ničím nedokázanou pohádkou.

Zvídavý čtenář by ovšem mohl namítnout: Měsíc v úplňku přece nemůže být vidět! Vždyť Země za sebou vrhá stín dlouhý asi jeden a půl milionu kilometrů. Vzdálenost Měsíce je přitom asi čtyři sta tisíc kilometrů. Jestliže se tedy náš kosmický soused v době úplňku nachází na spojnici Země-Slunce, musí se ukrýt do zemského stínu. Nebude na něj nic svítit a my ho neuvidíme!

To je samozřejmě pravda. Jenže ne úplná. Ve skutečnosti se Měsíc přesně na spojnici Země-Slunce nenachází. Zpravidla zemský stín těsně mine -- podleze ho, či nadleze. Občas, jednou, dvakrát do roka, se mu to ale nepodaří a pak doopravdy pozorujeme všude, kde je Měsíc nad obzorem, jeho zatmění. Ke stejné konstelaci dochází i v novu -- pokud se náš soused ocitne na spojnici Země-Slunce, dochází k zákrytu naší denní hvězdy a my sledujeme tzv. zatmění Slunce. Většinou ale Měsíc Slunce nadleze, a nebo naopak podleze.

Po úplňku začne Měsíc opět couvat: Na jeho světlé pravé straně se objeví temný zářez, který se neustále zvětšuje. Ve věku tři týdnů má tvar písmene C, vychází po půlnoci a zapadá za bílého dne kolem poledne. Ostatně určitě jste si ho už někdy ráno všimli. Tehdy vstupuje na své dráze do poslední čtvrtiny, proto se této měsíční podobě říká poslední čtvrť.

Měsíc pak "stárne" čím dál rychleji. Jeho osvětlená část viditelná ze Země ubývá, až se čtyři týdny od novu definitivně ztratí v záři slunečních paprsků. Projde novem a po několika dnech opět se objeví na večerní obloze. Celá jeho věčná pouť, která trvá přesně dvacet devět a půl dne, začne znovu.

Krátce předtím, než zmizí, si můžete nad ránem, už při svítání, všimnout zajímavého úkazu: Na ještě tmavé obloze uvidíte nejen uzoulinký srpek, ale i Sluncem přímo neosvětlenou část měsíčního disku. Stejně často se s tímto jevem, kterému se říká popelavý svit, setkáte i na večerní obloze, v období krátce po novu. Neznamená to však, že by měl Měsíc vlastní zdroj světla. Ani to, že má atmosféru, ve které se světlo rozptyluje a ozařuje tak oblasti, kde nastala měsíční noc. Jedná se pouze o sluneční světlo... V době kolem měsíčního novu je totiž Země při pohledu z Měsíce v úplňku. Vzhledem k tomu, že je výrazně větší, na nebi svítí dvacetkrát až stokrát více než Měsíc v podobné fázi při pohledu ze Země. Popelavý svit tedy není nic jiného než sluneční světlo odražené Zemí k Měsíci a zase zpět.

První procházka

Konkrétní vzhled Měsíce záleží na pozorovacích podmínkách, fázi, tzv. libraci i na ostrosti vašeho zraku. Přesto všechno se teď pokusme bez dalekohledu projít po tváři úplňkového Měsíce.

Na východní polokouli (z pohledu astronauta hopkajícího po povrchu, z pohledu pozemského pozorovatele vpravo) je nejnápadnější temné Moře jasu a Moře klidu, na které se napojuje Moře hojnosti a menší, světlejší Moře nektaru.

První jmenované -- Moře jasu -- je šesté největší měsíční moře, přesto je menší než například pozemské Kaspické moře. Ostatně celý Měsíc je neobyčejně malý. Jeho celková rozloha je přibližně stejně velká jako Afrika.

U "spodního" (jižního) okraje Moře jasu zase v červenci 1969 přistál Neil Armstrong s Edwinem Aldrinem -- první pozemšťané na povrchu našeho vesmírného souseda.

Ať už se jim říká moře, jezera či bažiny tyto útvary samozřejmě nemají s vodou nic společného. Jde o ohromné krátery, nebo jejich části, které před několika miliardami roků vyplnila tmavá láva.

Na jihovýchodě, už v oblasti světlé pevniny, najdete na měsíčním disku Moře nektaru, které je z části obklopeno světlým útvarem, za nímž bývá vidět tmavší oblast Altajského valu -- vnějšího valu Moře nektaru.

Toto moře má na svědomí planetka o průměru zhruba sto kilometrů, která se do těchto míst zřítila před necelými čtyřmi miliardami roků a dala tak za vznik pánvi se dvěma koncentrickými valy. Kotlinu až k v nitřnímu valu zakrátko vyplnila láva -- dnešní Moře nektaru, část vnějších valů pak tvoří pohoří Altaj.

U severovýchodního kraje měsíčního disku najdete "osamocené" Moře nepokojů. Všimněte si přitom, že s odstupem několika dní mění svůj vzhled: Od úzkého proužku až po široký ovál. Pro pozemské pozorovatele totiž Měsíc provádí komplikované kývavé pohyby (tzv. librace), díky kterým se k nám střídavě naklání a zase odklání. Tyto změny jsou nejzřetelnější u objektů poblíž okraje viditelného měsíčního disku. Díky libracím také můžeme ze Země vidět až 59 procent měsíčního povrchu.

Moře nepokojů je ve skutečnosti, jak se přesvědčili astronauti a také řada kosmických sond, prakticky kruhové. Při pohledu shora vypadá jako mírně výstředný ovál dlouhý 560 kilometrů a široký 430 kilometrů. My se ale na něj díváme z boku. Když se k nám Měsíc vhodně natočí, jeví se Moře nepokojů jako široký ovál, pokud se Měsíc odkloní, tak se změní v úzký proužek. Moře jasu je od rozsáhlejšího Moře dešťů odděleno (úplně nebo jen částečně) světlým pohořím Alp, Kavkazu a Apenin, která se napojují na velmi nápadnou (obzvláště kolem úplňku) oblast jasných paprsků kolem kráteru Koperník. I tato soustava pohoří tvoří obvodové valy: Tentokráte největšího kráteru na přivrácené straně Měsíce -- tzv. Moře dešťů -- o průměru tisíc dvě stě padesát kilometrů. Mimochodem, k jeho východnímu okraji měl v září 1959 namířen první posel ze Země -- sovětská sonda Luna 2.

Na severozápadním okraji Moře dešťů můžete pozorovat další trosku většího kráteru: Záliv duh. Kdybyste se ale chtěli vydat pěšky napříč, pak by vás čekala procházka dlouhá 280 kilometrů... Na obloze má ale tento záliv v Moři dešťů úhlový průměr "jenom" dvě a půl úhlové minuty a nejnápadnější je v době, kdy se k němu z východu blíží hranice světla a stínu.

Kráter Koperník vznikl asi před osmi sty miliony roky, tedy poměrně nedávno, a jeho průměr činí o něco více než devadesát kilometrů. On samotný tedy nemůže být bez dalekohledu viditelný. Nápadná je však rozsáhlá soustava světlých paprsků -- materiál z hlubších vrstev, který byl odkryt při pádu planetky, jež dala za vznik samotnému kráteru. Povrch měsíčních moří totiž díky slunečnímu větru, kosmickému záření a neustálému bombardování mikrometeority pozvolna tmavne. Nejsvětlejší oblasti jsou proto ty, kde byl zčernalý povrch "omlazen" odkrytím hlubších vrstev nebo kde byl překryt materiálem vymrštěným při explozi. Podobnou ozdobu proto mají i jiné mladé krátery -- například Aristarchus, Kepler a Tycho.

Ke světlému okolí Koperníka od jihu přiléhá kráter Fra Mauro, kam se vydalo Apollo 14, a ze západu i kráter Kepler. Ten ale bývá častěji vidět jen jako osamocená světlá skvrna. Od něj je možné směrem na sever vystopovat světlejší pás, jenž se táhne přes okolí kráteru Aristarchus až k pevnině oddělující Moře chladu od Moře dešťů a Moře jasu. Obzvlášť nápadný je v okolí kráteru Mairan, sousedícím s Duhovým zálivem.

Na jih a západ od Koperníka a Keplera se rozkládá Oceán bouří, který je zakončen Mořem vláhy, částečně odděleným světlou pevninou v okolí kráteru Gassendi o průměru 110 kilometrů. Na východě pak najdete Moře oblaků s několika nejasnými drobnými světlými útvary.

Světlá pevnina, jež dominuje jižní části Měsíce, je mnohem starší než tmavá měsíční moře. (Oblast se též označuje jako Jižní pahorkatina.) Proto je také důkladně přeoraná obrovským množstvím různě velkých kráterů -- od těch nejmenších až třeba po Clavius o průměru 225 kilometrů. Tento útvar, stejně jako ostatní velké krátery na pevnině, je nápadný obzvlášť v době, kdy kolem prochází tzv. terminátor.

Plný detailů je i střed přivrácené strany Měsíce, pozorovatelný mezi první a poslední čtvrtí. Výrazných tmavých skvrn si můžete všimnout především v Zálivu středu a světlejším Moři par.

Důležitým pomocníkem při vašich procházkách může být i tato "zvláštní" fotografická mapa, která vznikla složením dvojice portrétů Měsíce v první a poslední čtvrti. Takto sice našeho kosmického přítele nikdy neuvidíte, nicméně krátery v jižní oblasti pevniny stejně jako řadu útvarů v měsíčních moří pěkně vykreslují dlouhé stíny. V době úplňku, který by mohla naše mapa na první pohled připomínat, stíny zmizí a povrch se promění jenom ve "fádní" krajinu světlých a tmavých skvrn. Kliknutím na snímek si mapu stáhnete ve větším rozlišení (1000x1000 pixelů, 220 kB). Photo copyright UC Regents/Lick Observatory. Unauthorized use prohibited.

Jejich pojmenování, stejně jako drtivé většiny ostatních moří a největších kráterů, má na svědomí italský astronom italský astronom Giovanni Riccioli. V roce 1651 totiž vydal mapu, na které byly moře, pohoří a krátery pojmenovány podle významných vědců a pozemských útvarů. Jména moří pak odvodil podle tehdy předpokládaných vlivů Měsíce na počasí a duševní stavy lidí. Krásná ukázka toho, jak se hvězdáři dříve živili spíše astrologií než astronomií.

Tyto a samozřejmě celou řadu dalších, jemnějších detailů zahlédnete i malým dalekohledem. K obhlížení se hodí i běžný triedr 7x35 či 7x50, pokud ale můžete, využijte přístroj poskytující větší zvětšení, například 12x60. Připevněný na stativu vám totiž poskytne celou řadu procházek po povrchu našeho vesmírného souseda. Nejvíc podrobností zahlédnete poblíž terminátoru -- rozhraní světla a tmy, tedy v místech, kde na Měsíci vychází či zapadá Slunce. Dlouhé stíny, které do okolí vrhají i ty nejmenší vyvýšeniny, dávají zdejší krajině nesmírně plastickou podobu.

V okolí terminátoru proto lehce spatříte řadu detailů, které v jiných obdobích, kdy se Slunce nachází výše nad obzorem a měsíční útvary nevrhají tak dlouhé stíny, uvidíte jenom stěží. Pokud vůbec. Naopak v době úplňku není po známých kráterech ani památky. Tehdy Slunce při pohledu ze středu Měsíce leží v zenitu a všechny stíny zmizí. Ze Země pak sledujeme "nejvýše" různé světlé či tmavé skvrny. I to ovšem stojí za to!

Zdroj: Zdroj: Návod na použití vesmíru