Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Velká rudá skvrna na Jupiteru zahřívá horní vrstvy atmosféry

Velká rudá skvrna na Jupiteru zahřívá horní vrstvy atmosféry

Ohřev atmosféry nad Velkou rudou skvrnou
Autor: Karen Teramura, UH IfA with James O'Donoghue and Luke Moore

Astronomové z Centra pro kosmickou fyziku Bostonské univerzity publikovali v časopise Nature závěry, že Velká rudá skvrna na Jupiteru může poskytovat záhadný zdroj energie potřebné k zahřátí horních vrstev atmosféry na překvapivě vysoké pozorované hodnoty.

Popis k úvodnímu obrázku: Turbulentní atmosférické proudy nad rozsáhlou bouří produkují gravitační a akustické vlny. Gravitační vlny jsou velmi podobné pohybu strun kytary, když na ně brnkáme, zatímco akustické vlny jsou proudem stlačeného vzduchu (zvukové vlny). Ohřívání horních vrstev atmosféry ve výšce 800 kilometrů nad povrchem skvrny je podle předpokladu způsobeno kombinací obou těchto srážejících se typů vln, podobně jako když vlny v oceánu narážejí na pobřeží.

Sluneční světlo po dosažení Země efektivně zahřívá atmosféru ve výškách vysoko nad povrchem – dokonce 400 kilometrů vysoko, například v místě, kde obíhá Mezinárodní kosmická stanice ISS. Jupiter je více než pětkrát vzdálenější od Slunce a jeho horní vrstvy atmosféry mají teploty v průměru ještě srovnatelné s těmi v zemské atmosféře. Zdroj mimo sluneční energie zodpovědný za tento mimořádný ohřev zůstává nepostižitelný pro vědce studující procesy ve vnějších oblastech Sluneční soustavy.

Astronomové měřili teplotu planety na základě pozorování emise v oboru infračerveného záření. Tato emise, využitá vědeckým týmem Bostonské univerzity, pochází z oblasti okolo 800 kilometrů vysoko. Když se pozorovatelé podívali na své výsledky, objevili ve vysokých výškách planety mnohem vyšší teploty než byly kdykoliv předpokládány, než byly jejich teleskopy namířeny na určitou oblast jižní polokoule planety.

Planeta Jupiter v oboru infračerveného záření Autor: J. O’Donoghue, NASA Infrared Telescope Facility (IRTF)
Planeta Jupiter v oboru infračerveného záření
Autor: J. O’Donoghue, NASA Infrared Telescope Facility (IRTF)
Můžeme vidět téměř okamžitě, že maximální teploty ve vysokých výškách byly naměřeny nad Velkou rudou skvrnou nacházející se mnohem níže – jedná se o zvláštní shodu okolností nebo o významné vodítko?“ říká James O'Donoghue, hlavní autor výzkumu.

Jupiterova Velká rudá skvrna (Great Red Spot – GRS) je jedním z divů v naší Sluneční soustavě. Byla objevena několik roků poté, co Galileo Galilei zavedl počátkem 17. století do astronomie teleskopická pozorování; rychle rotující systém pestrobarevných plynů je často označován jako „věčný uragán“. Velká rudá skvrna měnila svoji velikost i barvu v průběhu století. Její maximální rozměr se rovnal zhruba třem průměrům Země. Plyny na obvodu skvrny vykonají jednu kompletní otočku za šest dnů. Samotná planeta Jupiter rotuje velmi rychle – jednou dokola se otočí za necelých deset hodin.

Velká rudá skvrna je výrazným zdrojem energie, která zahřívá horní vrstvy atmosféry planety Jupiter. Avšak žádné důkazy jeho současných účinků nebyly dříve pozorovány v podobě zvýšené teploty ve vysokých výškách,“ vysvětluje Luke Moore, spoluautor studie a vědecký pracovník Centra pro kosmickou fyziku na Bostonské univerzitě.

Řešení „energetické krize“ na vzdálené planetě má možné důsledky uvnitř naší Sluneční soustavy, stejně tak i pro planety obíhající kolem jiných hvězd. Vědci z Bostonské univerzity potvrdili, že nezvykle vysoké teploty vysoko nad viditelným diskem planety Jupiter nejsou unikátním aspektem ve Sluneční soustavě. Tato anomálie se rovněž vyskytuje na Saturnu, Uranu a Neptunu, a pravděpodobně platí pro všechny velké exoplanety nacházející se mimo Sluneční soustavu.

Přesun energie do horních vrstev atmosféry z níže položené oblasti byl simulován pro atmosféry planet, avšak dosud nebyl podpořen pozorováními,“ říká James O'Donoghue. „Mimořádně vysoké teploty pozorované nad bouří se zdají být důsledkem energetických přenosů.“

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] phys.org

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Velká rudá skvrna, Jupiter


20. vesmírný týden 2026

20. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »