< >
Zobrazit fotku v originálním rozlišení v nové záložce

Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Voda na Enceladu!
Veselý Jan Vytisknout článek

Voda na Enceladu!

enceladusfountains_cassini.jpg
"Došli jsme k rozhodnému závěru, že možná máme důkaz kapalné vody v tak malém a tak chladném tělese," takto nerozhodně prezentovala rozhodný závěr svého týmu Carolyn Porcová ze Space Science Institute v Boulderu. "Máme-li však pravdu, značně jsme rozšířili výběr míst ve sluneční soustavě, kde by mohly být podmínky vhodné pro živé organismy."

enceladusgeyser_cz.jpg
Několik měsíců po příletu k Saturnu objevila sonda Cassini na měsíci Enceladu ledové výtrysky vyvrhující částice obrovskou rychlostí. Vědci začali modelovat procesy, které by pozorované jevy vysvětlily. Postupně vyloučili původně favorizovanou myšlenku, že ledové částice jsou vystřelovány z povrchu měsíce při přeměně zahřátého ledu ve vodní páru (fyzikové tomu říkají sublimace). Místo toho našli důkazy pro mnohem zajímavější vysvětlení: výtrysky mohou vycházet z kapes vody v kapalném skupenství, jež se nacházejí nehluboko pod povrchem Enceladu. Teplota vody by se samozřejmě měla pohybovat okolo 0° C, zatímco teplota okolního ledu je lehce nad -200° C. Šlo by o jakousi mrazivou obdobu islandských nebo yellowstonských gejzírů.

Mnohé další měsíce velkých planet sluneční soustavy mohou mít oceány pokryté kilometry ledu, ale v tomto případě se uvažuje o kapsách vody uložené ne hlouběji než několik desítek metrů pod povrchem. Kromě Země, Jupiterova měsíce Io a s jistou nejistotou Neptunova Tritonu by se tedy Enceladus stal čtvrtým tělesem sluneční soustavy s potvrzenou vulkanickou aktivitou.

Candy Hansenová z JPL navíc připomíná: "Když se sonda Cassini blížila k Saturnu, objevili jsme, že Saturnův systém je zaplněn volnými atomy kyslíku. Tehdy jsme neměli ponětí, odkud pocházejí. Nyní víme, že Enceladus uvolňuje molekuly vody, které se dále rozkládají na kyslík a vodík..." Stále však zůstávají otevřené otázky. Například: Proč je Enceladus tak aktivní? Zdrojem energie pro tuto aktivitu by mohly být, podobně jako v případě Jupiterova měsíce Io, slapové síly, jimiž na měsíc působí mateřská planeta, v tomto případě Saturn. Nebo (ta je zvlášť přitažlivá): Mohla mít tato aktivita v geologické historii měsíce dostatečně dlouhé trvání, aby se měl šanci uchytit život? Enceladus se tak spolu s největším Saturnovým měsícem Titanem stává prioritou sondy Cassini. Příležitost k opravdu podrobnému zkoumání měsíce s průměrem asi 500 km bude sonda mít na jaře 2008, kdy okolo něj proletí ve vzdálenosti pouhých 350 km.

Článek o tomto objevu byl zveřejněn v dnešním vydání časopisu Science: www.sciencemag.org.

Zdroj: NASA Science News
Převzato: Hvězdárna a planetárium Hradec Králové




O autorovi

Jan Veselý

Jan Veselý

Zabývá se popularizací astronomie a příbuzných věd. Od roku 2018 pracuje v novém týmu Planetária Praha, kam přesídlil po téměř třiceti letech působení na Hvězdárně a planetáriu v Hradci Králové. Specializuje se především na předpovídání a výpočty výjimečných úkazů na obloze a velmi důkladně se zajímá o planetu Mars a její výzkum. O astronomii, zkoumání vesmíru, ale i vztahu lidí k světu kolem nás píše na blogu (dříve zde), publikuje sloupky v příloze Orientace Lidových novin, články na Neviditelném psu a v časopise Vesmír.

Své studenty na Gymnáziu Boženy Němcové se snaží vést k pochopení, jak (skvěle a jednoduše) funguje vesmír, ať už na úrovni atomu, kuchyně, laboratoře, Sluneční soustavy, Galaxie nebo celé kosmické pavučiny. Kromě fyzikálního pohledu na svět jej zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a historie.

Další články autora (40)

36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »