Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Dění na obloze během roku 2023
Jan Veselý Vytisknout článek

Dění na obloze během roku 2023

Superúplněk 14. 6. 2022 vycházející za Santiniho kostelem Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Autor fotografie ví, že doma si o něm asi oprávněně mysleli, že jet za podobným snímkem více než 100 km je čiré bláznovství, ale výsledek stál za to.
Autor: Pavel Karas

Na začátku roku 2023 bude pokračovat nejlepší viditelnost planety Mars, což bude na dlouhá léta naposledy, kdy je tak dobře vidět. Leden a únor přinese „mikroúplňky“. Venuše bude jako večernice nejlépe pozorovatelná od února do dubna. V dubnu se k Venuši na večerní obloze přidá Merkur. Ještě lepší viditelnosti dosáhne Merkur v ranních hodinách na přelomu září a října. Srpen přinese dva superúplňky a přestože druhý z nich budeme nazývat modrým, Měsíc při něm bude bílý, maximálně načervenalý při obzoru. Během svátečního říjnového úplňku proběhne částečné zatmění Měsíce. Podzimní oblohu opět ozdobí vzdálené planety Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. S blížícím se závěrem roku rozzáří oblohu tradiční přírodní ohňostroj – meteorický roj Geminid, pro jehož pozorování budou v roce 2023 ideální podmínky.

Rozcestník

leden únor březen duben květen červen
červenec srpen září říjen listopad prosinec

Leden

Počátkem ledna oblohu protnou meteory roje Kvadrantid. Ráno nízko nad jihovýchodním obzorem je možné zahlédnout Merkur, večer nízko nad jihozápadním obzorem Venuši a Saturn, k nimž se 23. 1. přidá tenký srpek dorůstajícího Měsíce. Dominovat bude dvojice jasných planet – Mars a Jupiter.  Zmiňme ještě 50. výročí přistání sovětské sondy Luna 21 na Měsíci. Ta na jeho povrch 15. ledna 1973 dopravila druhý ze sovětských měsíčních roverů – Lunochod 2.

Mars v největším lesku … příště až v roce 2025

Po většinu noci kromě rána svítí na obloze nápadně rudý a nápadně jasný Mars. V opozici se Sluncem a v nejmenší vzdálenosti od Země (81,5 milionu kilometrů) byl Mars v prosinci roku 2022. Ale v lednu jsou stále ještě výborné podmínky na pozorování čtvrté planety Sluneční soustavy. Dvakrát se s ní v lednu setká Měsíc, v obou případech v souhvězdí Býka – nedaleko Marsu s Měsícem díky tomu najdeme také Aldebaran – hvězdu, která má podobnou barvu jako Mars – a hvězdokupu Plejády.

V lednu se Měsíc přiblíží k Marsu v souhvězdí Býka hned dvakrát. Simulace programem Stellarium ukazuje polohu Měsíce a Marsu 3. 1. 2023 v 17 hodin a znovu 31. 1. 2023, tentokrát o hodinu později, protože v 17 hodin bude ještě hodně světlá obloha. Měsíc je na obou ilustracích čtyřikrát zvětšený. Autor: Stellarium/Jan Veselý
V lednu se Měsíc přiblíží k Marsu v souhvězdí Býka hned dvakrát. Simulace programem Stellarium ukazuje polohu Měsíce a Marsu 3. 1. 2023 v 17 hodin a znovu 31. 1. 2023, tentokrát o hodinu později, protože v 17 hodin bude ještě hodně světlá obloha. Měsíc je na obou ilustracích čtyřikrát zvětšený.
Autor: Stellarium/Jan Veselý

Těsná konjunkce Měsíce a Marsu nastane 31. 1. 2023 ve 21 hodin. Polohu Měsíce a Marsu mezi Hyádami a Plejádami v souhvězdí Býka ukazuje simulace z programu Stellarium. Mars od středu měsíčního disku dělí jen necelý jeden stupeň. Měsíc je na této simulaci znázorněn ve správné úhlové velikosti. Autor: Stellarium/Jan Veselý
Těsná konjunkce Měsíce a Marsu nastane 31. 1. 2023 ve 21 hodin. Polohu Měsíce a Marsu mezi Hyádami a Plejádami v souhvězdí Býka ukazuje simulace z programu Stellarium. Mars od středu měsíčního disku dělí jen necelý jeden stupeň. Měsíc je na této simulaci znázorněn ve správné úhlové velikosti.
Autor: Stellarium/Jan Veselý

Až do května bude Mars nad naším obzorem po většinu noci nebo po celou první polovinu noci (večer), ale bude postupně slábnout a vzdalovat se od Země. Pro letošní rok je tedy Mars právě v lednu nejen v největším lesku, ale je také šance spatřit dalekohledem na jeho kotouči nejvíce detailů.

Zajímavostí je, že díky skládání pohybu Země a Marsu na oběžných drahách okolo Slunce se opozice – situace, kdy je Mars na pozemské obloze naproti Slunci a zároveň je nejblíže Zemi – opakuje po dvou letech a téměř dvou měsících. Zpravidla se tedy těšíme z opozice Marsu každý druhý rok. Tentokrát však po opozici z roku 2022 přijde ta následující až v roce 2025. Máme tedy před sebou dva roky bez opozice (Marsu). Pro politiky možná sen, pro astronomy dlouhé čekání.

Opozice Marsu 2018 - 2033 Autor: Martin Gembec
Opozice Marsu 2018 - 2033
Autor: Martin Gembec

První vydatnější meteorický roj roku poněkud ruší Měsíc

Na začátku ledna pravidelně protínají oblohu světelné stopy „padajících hvězd“ – meteorů z roje Kvadrantid. Vylétají ze souhvězdí Pastýře, což je první zvláštnost spojená s tímto rojem. Obvykle se meteorické roje jmenují podle souhvězdí, v němž se nachází tzv. radiant. V tomto případě to přestalo být pravdou, když Mezinárodní astronomická unie v roce 1930 schválila 88 souhvězdí, která dnes používáme, a souhvězdí Zedního kvadrantu, které se nacházelo v severní části dnešního souhvězdí Pastýře, zaniklo. Zůstalo nám jen jméno meteorického roje. Druhou zvláštností je, že mateřským tělesem není kometa, ale asteroid, který byl objeven až ve 21. století. Zatím nemá jméno, jen číslo v katalogu asteroidů (196 256). Předběžné označení 2003 EH1 nám prozradí rok objevení – letos v březnu tomu bude teprve 20 roků, co o něm víme. Kvadrantidy ale uvidíme v lednu. V roce 2023 připadá jejich krátké maximum na noc ze 3. na 4. leden, kdy budeme sledovat Měsíc blížící se do úplňku v blízkosti Marsu. Právě Měsíc bude pozorování padajících hvězd poněkud rušit. Zapadá 4. 1. okolo páté hodiny ranní, tedy v době, kdy má nastat maximum Kvadrantid slibujících až 100 meteorů za hodinu. Souhvězdí Pastýře, z nějž vylétají je naštěstí na opačné straně – na východě. Po západu Měsíce se ale brzy začne rozednívat.

Kolik má Jupiter milenek?

Nejvyšší mezi bohy starověkých Římanů byl Jupiter. Od řeckého Dia převzal mnoho kompetencí a jednu pozoruhodnou zálibu – často a rád navštěvoval princezny, královny, krásné dívky… Jméno římského krále bohů nese i král mezi planetami – Jupiter.

Simon Marius na rytině ze spisu Mundus Iovialis z roku 1614 Autor: Wikimedia Commons
Simon Marius na rytině ze spisu Mundus Iovialis z roku 1614
Autor: Wikimedia Commons
Když Galileo Galilei v roce 1610 publikoval svůj objev měsíců obíhajících okolo Jupiteru, nedal jim jména. Ve svých záznamech je jen čísloval. Dnes používaná jména Io, Europa, Ganymed a Callisto navrhl německý astronom Simon Mayr. Byl o devět let mladší než Galilei a dnes je známější pod latinizovaným tvarem příjmení Marius. Narodil se 10. ledna 1573 v bavorském Guzenhausenu. Letos v lednu tedy slavíme 450. výročí jeho narození. Mayr byl konkurentem Galileiho. Dokonce tvrdil, že pozoroval měsíce Jupiteru dříve. Nepředložil však věrohodné záznamy, takže čtyřem největším z Jupiterových měsíců se dnes říká „galileovské“. Jejich jména ale pocházejí o Simona Mayra.

A kde vzal Mayr inspiraci? Malé hvězdičky obíhající okolo obřího krále bohů pojmenoval po jeho milenkách a milencích. Dnes (prosinec 2022) čítá seznam měsíců Jupiteru osmdesát potvrzených a jeden, který je třeba ještě sledovat, aby byl definitivně zařazen. Pojmenovaných je 57 z nich. To je opravdu hodně, ale vzhledem k Jupiterově pověsti zřejmě nebude se zdroji jmen pro jeho měsíce problém ani v budoucnosti.


Jupiter a Ganymed, Česká astrofotografie měsíce září 2022, foto: Karel Sandler

Únor

Z planet mají v únoru na obloze hlavní slovo Mars, který je vidět po většinu noci, a Jupiter s Venuší – ty najdeme večer nad jihozápadním obzorem. Merkur se počátkem měsíce mihne ráno nízko nad jihovýchodním obzorem a po zbytek února je nepozorovatelný, stejně jako Saturn.

Už podruhé mikroúplněk

Únorový úplněk bude letos velmi podobný tomu lednovému. První úplněk roku 2023 nastává 7. ledna v 0:07 SEČ a o den později bude Měsíc v odzemí – tedy nejdále od Země, a to více než 406 tisíc kilometrů. Druhý úplněk nastává 5. února v 19:28 SEČ a o den dříve se Měsíc ocitne v odzemí – opět více než 406 tisíc kilometrů od Země. Půjde tedy o mikroúplňky – situace, kdy úplněk nastává poblíž apogea, nejvzdálenějšího bodu oběžné dráhy Měsíce okolo Země. Měsíc bude nepatrně (tedy tak, že to nepoznáme) menší a méně jasný, než při „běžném úplňku“. Sama o sobě je tato situace nezajímavá pro astronomy i média, ale dva mikroúplňky za sebou jsou tentokrát přípravou na dvojitý superúplněk v srpnu – ten bude pro astronomy stejně nezajímavý, jako mikroúplněk, pro média to však nepochybně bude velká událost. Těšme se už v únoru na srpen.

Venuše a Neptun v opravdu těsném objetí

V únoru se na obloze setkají dvě planety, které jsou, pokud jde o jejich nápadnost na obloze, naprostými protipóly. Zatímco Venuše je ze všech planet zdaleka a s rezervou nejjasnější, Neptun je naopak nejméně jasnou planetou. Na spatření Neptunu potřebujeme dalekohled. Abychom měli pocit, že vidíme kotouček planety, musíme mít zvětšení 200× až 300×. V polovině února se obě planety na obloze setkají tak těsně, že se vejdou do zorného pole dalekohledů, které mají potřebné zvětšení.

Nečekejme ovšem žádné světelné efekty. Venuši spatříme jako večernici nad jihozápadním obzorem, pokus o nalezení Neptunu v její blízkosti bude výzvou i pro zkušené astronomy amatéry. Na večerní obloze se tedy můžeme pokusit o pozorování vlastníma očima, ovšem ozbrojenýma kvalitním dalekohledem. Nejtěsnější přiblížení nastane odpoledne – ve 13:26 SEČ. Dokáže někdo vyfotografovat Venuši s Neptunem CCD kamerou? Zachytit Venuši ve dne není problém, Neptun bude extrémní výzvou.

Simulace pohledu na Venuši a Neptun 23. 2. 2023 ve 13:30 dalekohledem, který má při 250násobném zvětšení zorné pole 0,21° (13 úhlových minut). Autor: Stellarium/Jan Veselý
Simulace pohledu na Venuši a Neptun 23. 2. 2023 ve 13:30 dalekohledem, který má při 250násobném zvětšení zorné pole 0,21° (13 úhlových minut).
Autor: Stellarium/Jan Veselý

Pionýrská cesta ke vzdáleným planetám

Na stejný den jako konjunkce Venuše s Neptunem připadá 50. výročí úspěšného průletu sondy Pioneer 10 pásem asteroidů. Dnes se hodně hovoří o dvojici sond Voyager, které v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století zkoumaly vzdálené planety Sluneční soustavy, a poněkud se zapomíná na sondy Pioneer, které jim prošlapaly cestu. Program Pioneer má kořeny už na samém počátku kosmonautiky. Přiléhavý název napovídá, že se vždy jednalo o doslova pionýrské mise. První čtyři, vesměs nezdařené, pokusy o start k Měsíci proběhly v roce 1958. Teprve Pioneer 4 (pátý pokus, ten první dostal číslo 0) startující v březnu 1959 proletěl okolo Měsíce. Na tyto pionýrské lety pak navázal program Ranger. I další starty provázela selhání raket, takže číslování misí je poněkud nepřehledné. Ale v roce 1960 byl Pioneer 5 naveden na dráhu okolo Slunce do prostoru mezi Zemí a Venuší. Program Pioneer tehdy změnil zaměření na výzkum meziplanetárního prostředí. Se sondami Pioneer 7 a 8, které startovaly na oběžnou dráhu okolo Slunce v letech 1967 a 1968, je dokonce dosud možné spojení.

Pioneer 10 byla sonda úplně odlišné konstrukce než ty předchozí. A úplně odlišného zaměření. Byla vybavena velkou parabolickou anténou pro spojení se zemí, televizními kamerami pro pořizování snímků a radioaktivním zdrojem energie – radioizotopovým generátorem na bázi termočlánku. Startovala 2. března 1972 a byla vyslána k Jupiteru. Dne 15. července 1972 jako první meziplanetární sonda vstoupila do pásu asteroidů a dne 15. února 1973 jej opustila. Z dat je patrné, že jde o vypočtené „technicky stanovené“ hranice. V prostoru mezi Marsem a Jupiterem žádné dopravní značky „pozor asteroidy“ nejsou. Dnes tudy sondy k vzdáleným planetám prolétají bez jakéhokoli vzrušení, ale tehdy to byl opravdu pionýrský čin. Nikdo netušil, kolik malých těles, jež jsme v té době nebyli schopni detekovat, se v pásu asteroidů nachází. I srážka s malým zrnkem prachu mohla být pro sondu fatální. Nakonec v prosinci 1973 Pioneer 10 úspěšně zkoumal Jupiter a poté se nechal planetou urychlit na cestu do mezihvězdného prostoru. Pioneer 10 se tak stal první sondou, která získala únikovou rychlost ze Sluneční soustavy a první sondou, která překročila dráhu Neptunu. Rutinní spojení bylo ukončeno v roce 1997, poslední signál byl přijat 23. ledna 2003.

Pioneer 6, 7, 8 a 9 byly sondy jednoduchého válcovitého tvaru. Kresba NASA Autor: Wikimedia Commons
Pioneer 6, 7, 8 a 9 byly sondy jednoduchého válcovitého tvaru. Kresba NASA
Autor: Wikimedia Commons

Pioneer 10 před uzavřením do aerodynamického krytu rakety Autor: Wikimedia Commons
Pioneer 10 před uzavřením do aerodynamického krytu rakety
Autor: Wikimedia Commons

Březen

V březnu 2023 nás čeká jarní rovnodennost v tradičním termínu – 20. března ve 22:24 SEČ. Úplněk už na začátku března najdeme v souhvězdí Lva. Planety jsou na tom podobně jako v únoru. Jen se trochu zlepší viditelnost Venuše a zhorší viditelnost Jupiteru, přičemž obě planety nám chystají zajímavou podívanou.

Večerní divadelní představení – Venuše, Jupiter a Měsíc

Na březen si pro nás obloha připravila nádherné divadelní představení. Má dvě dějství a prologem vlastně začíná už v únoru. Venuši a Jupiter najdeme v těchto měsících večer nad jihozápadním obzorem. Zatímco Venuše stoupá rychle nad obzor a svůj nepřehlédnutelný jas dokonce trochu zvyšuje, Jupiter se pomalu sune k obzoru a jeho jasnost klesá. Přesto jde o dvě nejjasnější planety na obloze, takže sledovat jejich setkání, při kterém si na obloze „prohodí místa“, bude napínavá podívaná. Nejblíže k sobě, v tzv. konjunkci, se Venuše a Jupiter ocitají 2. 3. 2023 v ranních hodinách. My je můžeme spatřit večer před setkáním a večer po něm.

Pohyb Venuše a Jupiteru večer nad západním obzorem od 18. 2. do 14. 3. 2023. Polohy planet jsou
vyznačeny v třídenních intervalech, a to vůči obzoru v 19:30 SEČ. Hvězdné pozadí odpovídá 2. 3.
2023, kdy nastává vzájemná konjunkce obou planet. Autor: Stellarium/Jan Veselý
Pohyb Venuše a Jupiteru večer nad západním obzorem od 18. 2. do 14. 3. 2023. Polohy planet jsou vyznačeny v třídenních intervalech, a to vůči obzoru v 19:30 SEČ. Hvězdné pozadí odpovídá 2. 3. 2023, kdy nastává vzájemná konjunkce obou planet.
Autor: Stellarium/Jan Veselý

Druhé dějství tohoto představení se odehraje na konci března, kdy se ke dvojici planet přidá ještě dorůstající Měsíc.

Seskupení Měsíce s planetami 23. 3. 2023 v 19:00 SEČ. Srpek Měsíce je dva dny po novu velmi tenký.
Jupiter už je velmi nízko nad obzorem – od dubna bude nepozorovatelný. Spolu s Venuší a Jupiterem
je nad západním obzorem také Uran, který ale můžeme spatřit jen v dalekohledu. Autor: Stellarium/Jan Veselý
Seskupení Měsíce s planetami 23. 3. 2023 v 19:00 SEČ. Srpek Měsíce je dva dny po novu velmi tenký. Jupiter už je velmi nízko nad obzorem – od dubna bude nepozorovatelný. Spolu s Venuší a Jupiterem je nad západním obzorem také Uran, který ale můžeme spatřit jen v dalekohledu.
Autor: Stellarium/Jan Veselý

Třetí muž – Vladimír Remek ve vesmíru (45. výročí)

Vraťme se ještě jednou na začátek března a o 45 let zpět. Tehdy startovala do vesmíru loď Sojuz 28 a na její palubě Vladimír Remek spolu s Vladimírem Gubarevem. Byla to stále ještě průkopnická doba kosmonautiky. V rámci soupeření tehdejších mocností – Spojených států amerických a Sovětského svazu se do vesmíru občané jiných zemí do té doby nepodívali. Československo se tehdy stalo teprve třetí zemí, jejíž občan pracoval ve vesmíru.

Mise lodi Sojuz 28 k orbitální stanici Saljut 6 měla nepřehlédnutelné politické pozadí, ale to měly předchozí kosmické závody o to, kdo bude první v kosmickém prostoru a poté na Měsíci, také. Třetí místo v historických tabulkách už Československu a Vladimíru Remkovi zůstane.

Duben – hitparáda planet

Oblohu opustil Jupiter, a tak večer dominuje Venuše a v první polovině noci je stále pozorovatelný Mars. Merkur nám dá letošní jedinou příležitost být spatřen na večerní obloze (ještě nám letos dá druhou příležitost, ale ráno a až v září). V dubnu se ráno nesměle na oblohu vrací Saturn. Měsíc při svém novu 20. 4. způsobí zatmění Slunce. To však od nás nebude pozorovatelné.

Merkur v největším lesku (první díl)

Merkur je ze všech planet nejblíže Slunci. A proto se při pohledu ze Země stále ztrácí v červáncích nebo v rozptýleném slunečním světle na modré denní obloze. Příležitost spatřit Merkur alespoň nízko nad obzorem večer či ráno máme při tzv. maximálních elongacích – Merkur se při nich nachází v největší úhlové vzdálenosti od Slunce. Takových maximálních elongací nastává někdy i sedm do roka. Letos se musíme spokojit se šesti, avšak nemusíme kvůli tomu smutnit. Roli hraje také ekliptikální šířka, tedy zda se Merkur při pohledu z našeho pozorovacího stanoviště na zemském povrchu nachází na obloze „nad“ Sluncem, nebo „pod“ Sluncem. A roli také hraje délka soumraku a úhel, pod kterým Merkur klesá k obzoru.

Výsledkem je, že při těch opravdu největších elongacích Merkur od nás moc dobře vidět není. Ba někdy dokonce vůbec. Zpravidla máme během kalendářního roku dvě opravdu dobré příležitosti k pozorování Merkuru – jednu na jaře na večerní obloze, druhou na podzim na obloze ranní. Letos například dosáhne Merkur největší (východní) elongace v srpnu a zůstane při ní zcela nepozorovatelný. Zato úplně nejlepší viditelnosti dosáhne v září na přelomu léta a podzimu, kdy bude mít letos maximální elongaci nejmenší – jen 18°.

Graf viditelnosti Merkuru během roku 2023. Žlutá pole vyznačují období, kdy je Merkur nad naším obzorem po západu či před východem Slunce. Světle modré pruhy představují období soumraku, tmavě modrá je na grafu astronomická noc. Aby planeta dosáhla dobré viditelnosti, musí se žluté pole alespoň blížit astronomické noci. Autor: Jan Veselý
Graf viditelnosti Merkuru během roku 2023. Žlutá pole vyznačují období, kdy je Merkur nad naším obzorem po západu či před východem Slunce. Světle modré pruhy představují období soumraku, tmavě modrá je na grafu astronomická noc. Aby planeta dosáhla dobré viditelnosti, musí se žluté pole alespoň blížit astronomické noci.
Autor: Jan Veselý

Na večerní obloze se Merkur letos nejvíce zaskví právě v dubnu. Období viditelnosti začíná už koncem března. Maximální východní elongace (19°) Merkur dosáhne 11. dubna. Po celou dobu viditelnosti na večerní obloze ale bude klesat jasnost Merkuru. Planeta se totiž sice blíží k Zemi, ale zároveň se ztenčuje její srpek (je to vidět i v nevelkém dalekohledu), jak se blíží do dolní konjunkce, při níž se 2. května ocitne v novu mezi Sluncem a Zemí. Období jarní viditelnosti Merkuru tedy letos končí okolo 18. dubna.

Graf viditelnosti Merkuru na večerní obloze v dubnu 2023 Autor: Jan Vondrák, Hvězdářská ročenka 2023
Graf viditelnosti Merkuru na večerní obloze v dubnu 2023
Autor: Jan Vondrák, Hvězdářská ročenka 2023

Další Pioneer – 50. výročí startu první sondy k Saturnu

Vzápětí po tom, co Pioneer 10 bez úhony proletěl hlavním pásem asteroidů mezi Marsem a Jupiterem (viz únor), vydalo se na cestu jeho dvojče – Pioneer 11. Dne 5. dubna 1973, tedy před 50 lety. Tato meziplanetární sonda na přelomu srpna a září 1979 jako první zkoumala planetu Saturn. Mimochodem, následovníci Pioneerů, sondy Voyager 1 a 2 už v té době byly na cestě za stejným cílem. Pioneer 11 drží samá druhá místa za svým starším bratrem – jako druhý proletěl pásem asteroidů, jako druhý navštívil Jupiter a jako druhý získal únikovou rychlost ze Sluneční soustavy. A jako druhý také nese tabulku s promyšleným piktogramem – vzkazem mimozemským civilizacím, které sondu možná „uloví“ ve vzdáleném kosmickém prostoru.

Snímek NASA slavné plakety Pioneer 10. Piktogram je vyrytý do pozlacené eloxované hliníkové desky o rozměrech 152 x 229 milimetrů (6 x 9 palců), která je připevněna k nosným vzpěrám antény kosmické lodi, aby byla chráněna před erozí mezihvězdným prachem. Tato verze má opravený sklon fotografie a sken byl vyčištěn. Autor: NASA
Snímek NASA slavné plakety Pioneer 10. Piktogram je vyrytý do pozlacené eloxované hliníkové desky o rozměrech 152 x 229 milimetrů (6 x 9 palců), která je připevněna k nosným vzpěrám antény kosmické lodi, aby byla chráněna před erozí mezihvězdným prachem. Tato verze má opravený sklon fotografie a sken byl vyčištěn.
Autor: NASA
Tabulka má rozměr 6 × 9 palců a tloušťku 0,05 palce (152 × 229 × 1,3 mm), je hliníková a pozlacená. Pojí se k ní několik zajímavostí. Carl Sagan měl na vymýšlení piktogramu (spolu s manželkou Lindou a Frankem Drakem) tři týdny, protože nápad přišel na poslední chvíli. Muž a žena, kteří jsou na tabulce znázorněni vedle sebe ve správném měřítku k velikosti sondy (výška ženy vychází na 168 cm), se měli původně držet za ruce, ale nakonec Carl Sagan rozhodl, že budou stát samostatně, aby mimozemšťané nenabyli dojmu, že jde o jednu bytost se dvěma trupy. Podrobnosti o vzkazu mimozemšťanům, jejž nesou obě sondy Pioneer 10 a 11, najdete na webu https://en.wikipedia.org/wiki/Pioneer_plaque.

Poznamenejme ještě, že celý program Pioneer byl završen úspěšnými misemi Pioneer-Venus 1 a 2, které startovaly v roce 1978, tedy před 45 lety, k Venuši.

Květen

Planety se v květnu rozdělí do večerních a ranních dvojic. Zatímco na večerní obloze se skví Venuše a sekunduje jí slábnoucí Mars, na ranní oblohu se poněkud nesměle vrací spolu se Saturnem také Jupiter. Merkur po své dubnové chvíli slávy odpočívá v nepozorovatelnosti. Při úplňku, který nastane 5. 5. 2023 v 19:34 SEČ, nastane polostínové zatmění Měsíce, které je však od nás prakticky nepozorovatelné.

Nebeská laboratoř Skylab – 50. výročí

Když USA přesvědčivě vyhrály závod o Měsíc a zrušily další lety v programu Apollo, povstala z již vyrobených lodí a raket první opravdu velká vesmírná laboratoř Skylab. Nebylo to však žádné ad-hoc rozhodnutí z bezradnosti nad zbylým materiálem. Wernher von Braun uvažoval o orbitální stanici z upravené rakety Saturn V už v první polovině šedesátých let. Program AAP (Apollo Applications Program), který uvažoval o využití modifikovaných Saturnů k dlouhodobým orbitálním vědeckým a technologickým misím, NASA oficiálně založil v srpnu 1965, program Skylab administrativně odstartovaný v roce 1970 byl přímým pokračováním AAP. A stanice Skylab nakonec byla opravdu upravena z horního stupně rakety Saturn V.

V náčrtu nakresleném v listopadu 1964 Wernherem von Braunem vidíme, jak lze stupeň S-II rakety Saturn V předělat na vesmírnou stanici.
V náčrtu nakresleném v listopadu 1964 Wernherem von Braunem vidíme, jak lze stupeň S-II rakety Saturn V předělat na vesmírnou stanici.

Sovětský svaz „tradičně“ tříštící síly v kosmickém průmyslu mezi vzájemně soupeřící skupiny (v totalitní zemi to zní jako oxymóron, ale bylo tomu tak) nabral po prohraném závodě o Měsíc v podstatě správný kurz – začal se soustředit na orbitální stanice. Při vší úctě k tomu, co Rusové dokázali, byla ale americká stanice Skylab přece jen obr jiné váhové kategorie. Sovětské orbitální stanice dosahovaly hmotnosti okolo 20 tun, stanice Skylab vážila 76 tun, s připojenou lodí Apollo pak 90 tun. Hmotností přes sto tun ji mnohem později překonala až stanice MIR.

Jméno Skylab nesla nejen orbitální stanice vypuštěná na oběžnou dráhu 14. května 1973 (tedy před 50 lety), ale celý program zahrnující i tři mise astronautů v lodích Apollo, kteří po trojicích pracovali na stanici od května 1973 do září 1974. Astronauti uskutečnili stovky experimentů v mikrogravitaci, včetně devatenácti experimentů navržených středoškolskými studenty. Pro astronomy byla obrovským přínosem sluneční observatoř ATP (Apollo Telescope Mount), která pořizovala obrazy sluneční atmosféry i v rentgenovém oboru.

Stanice Skylab na snímku, který 8. února 1974 pořídila posádka poslední lodi Apollo programu Skylab. Pomačkaná „harmonika“ je náhradní štít proti mikrometeoritům a přehřívání stanice, který nainstalovala první posádka během mise Skylab 2 (někdy označované Skylab I). Původní štít byl poškozen a ztracen při startu. Opačnému konci stanice dominuje Sluneční observatoř ATM. Autor: Wikimedia Commons
Stanice Skylab na snímku, který 8. února 1974 pořídila posádka poslední lodi Apollo programu Skylab. Pomačkaná „harmonika“ je náhradní štít proti mikrometeoritům a přehřívání stanice, který nainstalovala první posádka během mise Skylab 2 (někdy označované Skylab I). Původní štít byl poškozen a ztracen při startu. Opačnému konci stanice dominuje Sluneční observatoř ATM.
Autor: Wikimedia Commons

Sblížení v Blížencích – Venuše a Mars souhvězdí Blíženců

Zatímco Mars od počátku roku vytrvale slábne a ze sousedství hvězdy Aldebaran v souhvězdí Býka se přesunul do Blíženců, Venuše vytrvale stoupá a stále mírně zjasňuje. V březnu Venuše pokořila Jupiter a teď se blíží k Marsu. K setkání dojde v souhvězdí Blíženců a k planetám se ještě přidá Měsíc, takže na večerní obloze 23. a 24. května vysoko nad západním obzorem uvidíme Venuši, Mars, srpek Měsíce a hvězdy Castor a Pollux.

Do takto seriózního článku o vesmírném dění nepatří úvahy o tom, zda jsou muži z Marsu a ženy z Venuše, a tak jen konstatujme, že jim to za asistence bratří Blíženců spolu na obloze sluší. A v červnu si setkání zopakují.

Srpek Měsíce spolu s Venuší u hvězd Kastor a Pollux v souhvězdí blíženců, nedaleko se v souhvězdí Raka nachází Mars. Skupinu těles Sluneční soustavy a jasných zimních hvězd najdeme na obloze 23. 5. 2023 ve 22:00 SELČ. Autor: Stellarium/Jan Veselý
Srpek Měsíce spolu s Venuší u hvězd Kastor a Pollux v souhvězdí blíženců, nedaleko se v souhvězdí Raka nachází Mars. Skupinu těles Sluneční soustavy a jasných zimních hvězd najdeme na obloze 23. 5. 2023 ve 22:00 SELČ.
Autor: Stellarium/Jan Veselý

Červen

Na večerní obloze se sbližují Venuše a Mars. V případě Venuše právě v červnu nastává období nejlepší viditelnosti – planeta zapadá až téměř o půlnoci. Ve druhé polovině noci je pozorovatelný Saturn a ráno na východě také Jupiter. Merkur zůstává nepozorovatelný. Astronomické léto začíná letním slunovratem 21. června v 16:58 SELČ.

První a třetí žena – Těreškovová a Rideová (60. a 40. výročí)

Před šedesáti lety, dne 16. června 1963, se v lodi Vostok 6 vznesla na oběžnou dráhu první žena. Valentina Těreškovová. O tom, že Sovětský svaz do vesmíru vyšle nejen prvního muže, ale také první ženu, údajně padlo po mírné panice, kterou vyvolala informace o tom, že v USA se připravuje tým astronautek. Její let byl pozoruhodný také tím, že byl tandemový. O dva dny dříve startoval Vostok 5 s Valerijem Bykovem na palubě. Sověti tím mimo jiné demonstrovali, že jsou schopni vyslat na oběžnou dráhu dvě pilotované kosmické lodě prakticky současně.

Těreškovová drží ještě jedno prvenství, které pravděpodobně nebude překonáno – jako jediná žena absolvovala sólový kosmický let. Dnes už jednomístné kosmické lodě nelétají. Ostatně její mise Vostok 6 byla posledním letem lodi Vostok na oběžnou dráhu. Následovaly dvoj až trojmístné Voschody a Sojuzy. V USA pak od roku 1965 dvojmístné lodi Gemini a trojmístné lodi Apollo.

Poštovní známka s Valentinou Těreškovovou měla hodnotu 10 kopějek Autor: Wikimedia Commons
Poštovní známka s Valentinou Těreškovovou měla hodnotu 10 kopějek
Autor: Wikimedia Commons

Druhou ženou na oběžné dráze se stala další sovětská kosmonautka – Svetlana Savickaja startovala do vesmíru v srpnu 1982 a stala se první ženou, která vystoupila z kosmické lodi do volného prostoru.

Poštovní známka se Světlanou Savickou má stejnou hodnotu (10 kopějek), ale jsou na ní tři kosmonauti. Spolu s ní byli v posádce Leonid Popov a Alexandr Serebrov. Autor: Wikimedia Commons
Poštovní známka se Světlanou Savickou má stejnou hodnotu (10 kopějek), ale jsou na ní tři kosmonauti. Spolu s ní byli v posádce Leonid Popov a Alexandr Serebrov.
Autor: Wikimedia Commons

První Američankou ve vesmíru se 18. června 1983, dvacet let a dva dny po Těreškovové, stala Sally Rideová. Poprvé startovala do vesmíru na palubě raketoplánu Challenger při misi STS-7. Byl to teprve druhý let tohoto raketoplánu do vesmíru. O dva a půl roku později byl tento letoun tragicky zničen.

Posádka raketoplánu Challenger při misi STS-7. Zleva: Sally Rideová, John Fabian, velitel Robert Crippen, Norman Thagard a pilot Frederick Hauck. Autor: Wikimedia Commons
Posádka raketoplánu Challenger při misi STS-7. Zleva: Sally Rideová, John Fabian, velitel Robert Crippen, Norman Thagard a pilot Frederick Hauck.
Autor: Wikimedia Commons

Protiklady se přitahují – Venuše a Mars ještě blíže, tentokrát v souhvězdí Raka

Slovo planeta znamená „tulák“ nebo „bludice“. Ve starověku byly chápány jako zvláštní hvězdy, které bloudily mezi stálicemi, jež tvoří souhvězdí. Přesvědčují nás o tom planety Venuše a Mars. Zatímco v květnu jsme je zastihli společně v souhvězdí Blíženců, v červnu se obě planety nejen poněkud sblížily, ale obě se přesunuly do souhvězdí Raka. Venuše dosahuje 4. 6. největší úhlové vzdálenosti od Slunce (tzv. maximální východní elongace). Bude od něj vzdálena 45°. Na samém začátku astronomického léta se k Venuši a Marsu přiblíží ještě dorůstající Měsíc. Podívejme se na simulaci z programu Stellarium a počkejme do července – ve vzájemném sbližování Marsu s Venuší dojde k poněkud nečekanému vyvrcholení.

Měsíc, Venuše a Mars na večerní obloze 21. 6. 2023 večer ve 22:30 SELČ. Trojici zahlédneme ještě 22. 6. Poté se Měsíc výrazně vzdálí, ale Venuše s Marsem se budou v následujících týdnech posouvat ke hvězdě Regulus v souhvězdí Lva a vzájemně se více a více sbližovat… Autor: Stellarium/Jan Veselý
Měsíc, Venuše a Mars na večerní obloze 21. 6. 2023 večer ve 22:30 SELČ. Trojici zahlédneme ještě 22. 6. Poté se Měsíc výrazně vzdálí, ale Venuše s Marsem se budou v následujících týdnech posouvat ke hvězdě Regulus v souhvězdí Lva a vzájemně se více a více sbližovat…
Autor: Stellarium/Jan Veselý

Červenec

Merkur je vytrvale nepozorovatelný, Venuše a Mars večer rychle klesají k západnímu obzoru a na konci července už je na obloze neuvidíme. Po většinu noci kromě večera je nad naším obzorem Saturn, ráno vysoko nad východním obzorem svítí nápadný Jupiter.

Kvazikonjunkce – Venuše a Mars se rozcházejí

Planeta Venuše dosahuje 7. července své maximální jasnosti, a to -4,5 mag. Zato Mars v červáncích vedle Venuše bledne až téměř k neviditelnosti. Ačkoli se obě planety večer kloní k západu, budeme-li pečlivě sledovat jejich pohyb, všimneme si, že mezi souhvězdími se naopak obě planety pohybují směrem k východu. Tento zdánlivý paradox je způsoben tím, že se dohromady skládá otáčení Země okolo vlastní rotační osy s pohybem Země, Venuše a Marsu okolo Slunce. Výsledek vypadá, jako by Mars před Venuší utíkal. Ta je na první pohled rychlejší. Jenže…

Mars tentokrát Venuše dohonit nedokáže. Už 2. července se sbližování Venuše s Marsem zastaví a Venuše se začne zase vzdalovat. Dojde k tzv. kvazikonjunkci. To je novodobý pojem, který vznikl až tehdy, když astronomové potřebovali přesně definovat, co je to konjunkce. To je původně starověký pojem, který měl význam astronomický i astrologický. Jedná se o situaci, kdy se dvě planety na obloze ocitají blízko sebe a z astrologického hlediska spojí své „síly“. Nejde o síly fyzikální, proto ty uvozovky. Interpretaci takové události ponechám na čtenářích.

Podstatné je, že pojem konjunkce pro vzájemné přiblížení těles používáme v astronomii dodnes. Problém jsme si však kvůli výpočtům zjednodušili – konjunkce nastává v okamžiku, kdy mají obě planety stejnou délkovou souřadnici. Když se stane to, co předvedou Venuše a Mars v červenci 2023, kdy se jedna planeta přiblíží k druhé a zase se vzdálí, aniž by se souřadnice vyrovnaly, mluvíme o kvazikonjunkci. Je to trochu paradox. Kvazikonjunkce totiž odpovídá přesně tomu, čemu se ve starověku říkalo konjunkce.

Pohyb Venuše a Marsu nad západním obzorem v červnu a počátkem července 2023. Pro každý třetí den od 5. 6. do 11.7. je zaznamenána poloha planet vůči obzoru ve 22:30 SELČ. Hvězdy na pozadí odpovídají datu 2. 7. 2023, kdy se k sobě Venuše a Mars přiblíží na nejmenší úhlovou vzdálenost (3,6°). Autor: Stellarium/Jan Veselý
Pohyb Venuše a Marsu nad západním obzorem v červnu a počátkem července 2023. Pro každý třetí den od 5. 6. do 11.7. je zaznamenána poloha planet vůči obzoru ve 22:30 SELČ. Hvězdy na pozadí odpovídají datu 2. 7. 2023, kdy se k sobě Venuše a Mars přiblíží na nejmenší úhlovou vzdálenost (3,6°).
Autor: Stellarium/Jan Veselý

Vysvětlení pro zvídavé čtenáře:

(Pokud se ztratíte, protože nejste zběhlí v astronomických souřadnicích, klidně přeskočte na následující mezititulek.)

Za okamžik konjunkce považujeme ten, kdy mají obě tělesa stejnou délkovou souřadnici. Tedy kdy mají stejnou rektascenzi nebo ekliptikální délku. Můžeme tak rozlišovat konjunkci v rektascenzi a konjunkci v délce.

Rektascenze je souřadnice, která by na Zemi odpovídala zeměpisné délce. Ostatně základní kružnicí, na které rektascenzi měříme, je světový (nebo také nebeský) rovník – ten vznikne jako průsečík roviny zemského rovníku s myšlenou nebeskou sférou. Ekliptikální délka na Zemi ekvivalent nemá. Ale je to souřadnice měřená na ekliptice – kružnici, po níž se mezi souhvězdími pohybuje Slunce. Ta prochází znameními zvěrokruhu a je vůči rovníku skloněná o 23,5°. Není náhodou, že toto číslo je totožné se sklonem zemské osy. Ve skutečnosti je totiž pohyb Slunce mezi hvězdami průmětem pohybu Země okolo Slunce. A protože všechna velká tělesa Sluneční soustavy obíhají v přibližně stejné rovině, pohybují se v blízkosti ekliptiky i planety.

V české Hvězdářské ročence jsou vzájemné konjunkce planet počítány v (ekliptikální) délce, protože takto vypočtená hodnota se nejvíce blíží okamžiku, kdy jsou planety úhlově opravdu nejblíž sobě. Nicméně jen se blíží. Okamžiky konjunkce v rektascenzi, konjunkce v délce a přiblížení planet na nejmenší úhlovou vzdálenost se liší. V případě pomalu se pohybujících těles (vzdálených planet) i o několik dní.

Jaký má hvězda pulz? – Henrietta Swan Leavittová a Jocelyn Bellová

Na červenec připadají výročí narození dvou žen, které svými objevy, jež se vážou k pulzujícím hvězdám, způsobily revoluci v astronomii.

Před 155 lety, 4. července 1868, se narodila Henrietta Swan Leavittová. Pracovala na Harvard College Observatory jako „počítačka“ (anglicky computer). Zpracovávala fotografické desky zachycující Malý Magellanův oblak, aby vytvořila katalog jasností hvězd. Díky své pečlivosti a trpělivosti si všimla vztahu mezi periodou změn jasnosti pulzujících proměnných hvězd označovaných jako cefeidy a maximální hodnotou jejich jasnosti. Protože všechny hvězdy ve zkoumaném vzorku byly prakticky stejně daleko (Malý Magellanův oblak je samostatná trpasličí galaxie sousedící s tou naší), mohla Leavittová vztah mezi svítivostí a periodou změn jasnosti cefeid stanovit jednoznačně.

Díky objevu tohoto vztahu mohl dva roky po smrti Henrietty Swan Leavittové určit Edwin Hubble vzdálenost mlhoviny v Andromedě a dokázat, že vlastně není mlhovinou, ale galaxií podobnou té naší. Výročí tohoto Hubbleova měření si letos připomeneme v říjnu.

Henrietta Swan Leavittová u svého pracovního stolu na Harvard College Observatory Autor: Wikimedia Commons
Henrietta Swan Leavittová u svého pracovního stolu na Harvard College Observatory
Autor: Wikimedia Commons
 

Dne 15. července 2023 oslaví své osmdesátiny Jocelyn Bell Burnellová. Britská astronomka pocházející ze Severního Irska. Během svého postgraduálního studia v roce 1967 (ve svých 24 letech) objevila novou kategorii vesmírných objektů – pulzary. Dnes víme, že pulzar je rychle rotující neutronová hvězda, jejíž magnetická a rotační osa nemají shodný směr. Zářící oblasti na magnetických pólech hvězdy pak pozorovatel, který se dívá ze správného (šťastného) zorného úhlu, zaznamená jako (zpravidla) rádiové pulzy. Podobá se to svazku světla vysílaného majákem.

Jocelyn Bell Burnellová Autor: University of Dundee
Jocelyn Bell Burnellová
Autor: University of Dundee
Anthony Hewish, vedoucí její disertační práce, pak v roce 1974 dostal za objev Jocelyn Bellové Nobelovu cenu za fyziku, a to spolu s Martinem Rylem. Oba ji dostali „za průkopnickou práci v oboru radioastronomie“ a oba si ji zasloužili. Nicméně Hewish ji dostal také „za rozhodující roli v objevu pulzarů“ a v tomto kontextu je neudělení Nobelovy ceny také Jocelyn Bellové velkou a neodčinitelnou ostudou Královské švédské akademie věd.

Jocelyn Bell Burnellová (Burnellová je příjmení, které získala po svatbě) zazářila v astronomickém světě ještě jednou, a to v roce 2006, když moderovala a dovedla do přijatelného konce vášnivé diskuse o definici planety Sluneční soustavy na valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze.

Srpen

Na obloze se objeví meteory roje Perseid, planety Merkur a Mars jsou nepozorovatelné. Venuše, která se na konci července ztratila v červáncích, rychle proletěla v prostoru mezi Zemí a Sluncem a na konci srpna ji zase uvidíme, ale tentokrát na ranní obloze nízko nad východním obzorem. Po celou noc je pozorovatelný Saturn, po půlnoci také Jupiter.

Saturn a dvojitý modrý superúplněk

Nebeský úkaz, o kterém se bude jistě nejvíce mluvit a psát v médiích, nastává v srpnu. Týká se Měsíce a planety Saturn. Letos nás v srpnu čekají hned dva úplňky Měsíce. Jeden nastane 1. srpna ve 20:31 SELČ, ten druhý pak 31. srpna ve 3:35 SELČ. Doba, za kterou se vystřídají všechny fáze Měsíce (od novu do novu), dala v češtině jméno kalendářnímu období. Prakticky všechny starověké kultury používaly tuto tzv. synodickou periodu Měsíce jako základ kalendáře. Náš dnešní kalendář je sluneční – založený na periodě oběhu Země okolo Slunce, takže kalendářní měsíce jsou, s výjimkou února, delší než 29,53 dne, což je průměrná hodnota oné synodické periody. Někdy se tedy stane, že v jednom kalendářním měsíci nastane některá z hlavních fází (nov, první čtvrt, úplněk, poslední čtvrt) dvakrát. V případě, že jsou to dva úplňky, začalo se v polovině 20. století tomuto kalendářně-statistickému jevu říkat „Modrý měsíc“ nebo „Modrý úplněk“.

Označení se netýká barvy Měsíce jako vesmírného tělesa. Je to opravdu čistě statistická záležitost spojená s anglickým úslovím „once in a blue moon“. Česky říkáme „jednou za uherský rok“. Tyto fráze mají zdůraznit, že k nějaké události dochází jen vzácně. Najdeme je i ve Shakespearových textech, ale kdy bylo toto úsloví spojeno s děním na obloze, potažmo fázemi Měsíce, nevíme. Víme ale, že v 18. a 19. století už ano. Až do poloviny 20. století se však jako modrý úplněk označovala jiná statistická situace – týkala se také měsíčních úplňků, ale ne dvou za jeden kalendářní měsíc, nýbrž čtyř úplňků za jedno čtvrtletí. Podrobné vysvětlení najdete v článku, který se zabývá statistikou měsíčních fází v kalendáři.

Druhý srpnový úplněk tedy bude modrý. To ale není letos v srpnu všechno. Oba úplňky nastanou v době, kdy bude Měsíc současně nejblíže Zemi, v tzv. perigeu, česky přízemí. Dne 2. srpna 2023 v 8 hodin (půl dne po úplňku) bude Měsíc 357 307 km od Země a 30. srpna 2023 v 18 hodin (půl dne před úplňkem) bude ještě blíže, a to 357 185 km. Pro srovnání, když je Měsíc v odzemí, je téměř o 50 tisíc kilometrů dále (více než 406 tisíc kilometrů). Uvedená čísla se týkají vzdálenosti geometrických středů Země a Měsíce. Když se sejde úplněk a okamžik přízemí, hovoří se o superúplňku. Hovoří se o něm nahlas a všude. Internet je zahlcen fotografiemi konjunkcí úplňku s věžemi, kolotoči, památnými stromy. Astronomický význam superúplňku je nulový, společenský význam však konkuruje i zatměním Slunce či Měsíce. Všichni vědí (nedá se říci vidí, protože objektivně to poznat očima opravdu nelze), že je měsíční kotouč největší a nejjasnější. A v srpnu 2023 budou superúplňky dokonce dva a ten druhý ještě ke všemu modrý.

Superúplněk za Ještědem 27. 4. 2021 Autor: Martin Gembec
Superúplněk za Ještědem 27. 4. 2021
Autor: Martin Gembec

Ani to není v srpnu všechno. Dne 27. srpna se Saturn ocitá v opozici – tedy naproti Slunci. Je tedy na obloze po celou noc. A co víc, i Saturn je v opozici současně také nejblíže Zemi – konkrétně miliardu a 311 milionů kilometrů (nejblíže tedy nemusí nutně znamenat blízko). I v tomto případě platí, že je Saturn nejjasnější. Všimněte si toho data – pouhé tři dny před přízemím Měsíce a tři a půl dne před úplňkem. Saturn nejjasnější a nejblíže Zemi bude na obloze těsně vedle nejjasnějšího a největšího úplňku v roce, který bude ještě ke všemu modrý!

O půlnoci z 30. na 31. srpen uvidíme nad jihem Měsíc v modrém superúplňku spolu se Saturnem v opozici. Na východě je také Jupiter. Autor: Stellarium/Jan Veselý
O půlnoci z 30. na 31. srpen uvidíme nad jihem Měsíc v modrém superúplňku spolu se Saturnem v opozici. Na východě je také Jupiter.
Autor: Stellarium/Jan Veselý

Perseidy – slzy svatého Vavřince

Svatý Vavřinec ve slovenských Hrabušicích. Autor: foto Jan Veselý
Svatý Vavřinec ve slovenských Hrabušicích.
Autor: foto Jan Veselý
Za papeže Sixta II byl správcem chrámového pokladu jistý Vavřinec. Než aby vydal poklad císaři, raději jej rozdal chudým. Za to byl 10. srpna 258 krutým způsobem umučen. Lidé si všimli, že okolo svátku sv. Vavřince se objevují „padající hvězdy“ a začali jim říkat slzy svatého Vavřince.

Ve skutečnosti to na obloze neslzí Vavřinec, ale kometa 109P/Swift-Tuttle. Jedná o meteory – světelné záblesky v atmosféře, jež jsou způsobeny zrnky prachu komety. Na obloze nám tyto meteory zdánlivě vylétají ze souhvězdí Persea a jedná se o nejlépe prozkoumaný meteorický roj. S proudem částic rozptýlených podél dráhy komety se pravidelně střetáváme okolo 13. srpna. Letošní maximum, podle předpovědi až stovka meteorů za hodinu, připadá na 13. 8. v 9 hodin SELČ. Nejvíce meteorů tedy máme šanci zahlédnout za ranního rozbřesku okolo čtvrté hodiny. Zvýšený počet „padajících hvězd“ ale můžeme zaznamenat kteroukoli noc od 10. do 15. srpna.

Žádný dalekohled nepotřebujeme, meteory roje Perseid jsou vidět očima. Souhvězdí Persea je ráno vysoko na severovýchodě, ale meteory se objevují kdekoli na obloze. Měsíc je v době maxima tři dny před novem, takže ruší jen málo. Je dobré být na místě, kde je co nejmenší světelné znečištění a dobrý výhled na celou oblohu. Je také dobré mít oblečení do srpnového ranního chladu.

Září

Po celou noc nebo po většinu noci jsou nad naším obzorem Jupiter se Saturnem. Mars je nepozorovatelný, ale na ranní obloze se naplno rozsvítí Venuše (19. září opět dosahuje největší jasnosti) a ve druhé polovině měsíce se k ní přidá Merkur ve svém vůbec nejlepším letošním představení, které se protáhne až do října. Dne 23. září 2023 v 8:50 SELČ nastává podzimní rovnodennost.

Jupiter a Subaru v souhvězdí Býka

Tam, kde jsme na začátku roku sledovali pohyb planety Mars, můžeme dnes najít Jupiter. Pohyb planet mezi stálicemi se řídí skládáním jejich oběhu okolo Slunce s oběhem naší Země. A protože všechny planety obíhají Slunce přibližně ve stejné rovině, defilují nám mezi hvězdami postupně stejnými souhvězdími. Do Býka, kde byl Mars na přelomu roků 2022 a 2023, se teď posouvá Jupiter. Je prakticky stejně jasný, jako byl tehdy Mars, ale sluneční světlo odražené od Jupiteru má jasně bílou barvu. V noci ze 4. na 5. září bude kolem Jupiteru procházet také Měsíc. Oblohu pozdního léta tak ozdobí Měsíc, Jupiter, Aldebaran, nejjasnější hvězda souhvězdí Býka, a Plejády, hvězdokupa, jejíž české jméno zní Kuřátka.

Měsíc u Jupiteru v souhvězdí Býka 4. 9. 2023 před půlnocí (23:50 SELČ). Východně od Měsíce a Jupiteru najdeme hvězdokupu Plejády a nízko nad obzorem hvězdu Aldebaran. Skupinu zajímavých a jasných objektů budeme moci sledovat po celý zbytek noci. Stejně jako na začátku roku se v Býku nachází také planeta Uran, kterou můžeme vyhledat dalekohledem.
Měsíc u Jupiteru v souhvězdí Býka 4. 9. 2023 před půlnocí (23:50 SELČ). Východně od Měsíce a Jupiteru najdeme hvězdokupu Plejády a nízko nad obzorem hvězdu Aldebaran. Skupinu zajímavých a jasných objektů budeme moci sledovat po celý zbytek noci. Stejně jako na začátku roku se v Býku nachází také planeta Uran, kterou můžeme vyhledat dalekohledem.

Kuřátka jsou otevřenou hvězdokupou, tedy skupinou hvězd, která společně vnikla z plynoprachového oblaku. Stáří jenom odhadujeme – na 75 až 150 milionů let. To ale znamená, že jde o hvězdy velmi mladé. Naše Slunce je staré více než 4,5 miliardy let. Český název Kuřátka tedy dobře vystihuje mládí hvězdokupy. Naopak název Plejády, který pochází od starověkých Řeků, napovídá, že bychom měli prostýma očima (bez použití dalekohledu) v této hvězdokupě napočítat sedm hvězd, protože sester Plejád, dcer Pleione a Atlanta, bylo sedm. Anglický název Seven Sisters to bez naznačování a poezie říká rovnou. Japonci říkají této hvězdokupě Subaru. Pojmenovali podle ní i automobily. Všimněme si, že mají v logu pouze šest hvězd. Firemní mytologie říká, že pět hvězd symbolizuje pět částí společné firmy, šestou hvězdou je pak samotné auto. O sedmi sestrách ani zmínka. Zato japonské prameny z osmého století naopak nazývají hvězdokupu Mutsuraboshi [mucuraboši], což doslova znamená “šest hvězd”.

Plejády M45 Autor: Ján Gajdoš
Plejády M45
Autor: Ján Gajdoš

Pokud jde o počet hvězd v Plejádách, doslova nemůžeme brát ani název Sedm sester, protože jednou z hvězd, které vidíme očima, je otec Plejád – Atlas. Řada pozorovatelů tvrdí, že ve hvězdokupě vidí až 10 hvězd, ale tady musíme být opatrní. Hvězd, jejichž jasnost je dostatečná na to, aby byly vidět bez dalekohledu, je v kupě více, ale některé jsou vzájemně úhlově tak blízko, že je nemůžeme bez dalekohledu od sebe rozlišit. S dalekohledem pak můžeme ve hvězdokupě uvidět mnohem více hvězd. Celkem do ní patří přibližně tisícovka hvězd.

Merkur v ještě větším lesku (druhý díl)

Merkur v největším lesku už letos jednou byl, a to v dubnu. Jak už víme, příležitostí ke spatření Merkuru mnoho nemáme. A nepropásnout bychom měli především dvě – jednu večer a druhou ráno. Tu ranní příležitost máme právě ve druhé polovině září. Planetu najdeme nad východním obzorem spolu s Venuší a hvězdou Regulus ze souhvězdí Lva. Dne 16. září překročí jasnost Merkuru +1,1 mag a bude dále stoupat. Maximální západní elongace (18° od Slunce) Merkur dosáhne 22. září. Období viditelnosti planety skončí okolo 8. října. V té době má jasnost -1,2 mag. Zjasňovat bude i nadále, ale klesá k obzoru, takže se ztratí v červáncích nízko nad východním obzorem.

Za povšimnutí stojí, že s vývojem jasnosti Merkuru je to přesně obráceně, než tomu bylo v období večerní viditelnosti v dubnu. Pravidlem je, že při východních elongacích, tedy na večerní obloze, je Merkur nejjasnější hned na začátku a při opisování svého elegantního oblouku nad obzorem postupně slábne, při západních elongacích (je vidět ráno) během období viditelnosti celou dobu zjasňuje.

Graf viditelnosti Merkuru na ranní obloze v září a říjnu 2023 Autor: Jan Vondrák, Hvězdářská ročenka 2023
Graf viditelnosti Merkuru na ranní obloze v září a říjnu 2023
Autor: Jan Vondrák, Hvězdářská ročenka 2023

Přestože Merkur v září nedosáhne takové výšky nad obzorem jako v dubnu, bude toto období viditelnosti Merkuru příznivější, protože maximální úhlové vzdálenosti planeta dosáhne právě v den podzimní rovnodennosti a bude při tom jasnější. V dubnu, kdy maximální elongace nastala tři týdny po jarní rovnodennosti, byla obloha světlejší a planeta naopak slabší.

Říjen

Merkur počátkem října klesá na ranní obloze k východnímu obzoru, Venuše je vysoko nad východním a jihovýchodním obzorem jitřenkou, 24. 10. se nachází v největší úhlové vzdálenosti od Slunce – 46° západně. Jupiter a Saturn svítí na naší obloze po celou noc. Nepozorovatelný je jen Mars. Při úplňku 28. října 2023 nastane částečné zatmění Měsíce, které uvidíme v celém průběhu.

Schéma průběhu částečného zatmění Měsíce 28. 10. 2023 Autor: Martin Gembec
Schéma průběhu částečného zatmění Měsíce 28. 10. 2023
Autor: Martin Gembec

Mlhovina v Andromedě se stává galaxií – právě před 100 lety

Mlhavý obláček v souhvězdí Andromedy byl po dlouhá staletí, ba tisíciletí, považován za opravdu mlhavý obláček. Když se však v 19. století astronomové naučili analyzovat světlo vesmírných objektů rozkladem na spektrum, zjistilo se, že spektrum hvězdy vždy vypadá jako duha, v níž na některých místech chybějí barvy – objevují se tam tmavé spektrální čáry. Jsou to jakési otisky prstů chemických prvků v atmosféře hvězdy, jíž k nám prochází světlo uvolňující se v nitru hvězdy. Naproti tomu rozložíme-li na spektrum světlo mlhoviny, jako je například ta v Orionu, žádnou duhu neuvidíme. Jen světlé barevné čáry na stejných místech (vlnových délkách), na kterých ve spektru hvězd nacházíme tmavé čáry. Hovoříme o absorpčních spektrálních čarách (když se některé vlnové délky pohlcují) a emisních spektrálních čarách (když je záření emitováno jen na některých vlnových délkách). Celé duze pak říkáme kontinuum – spojité spektrum.

Tři druhy spekter schematicky: nahoře spojité, uprostřed čárové - emisní a dole čárové absorpční Autor: Wikimedia Commons
Tři druhy spekter schematicky: nahoře spojité, uprostřed čárové - emisní a dole čárové absorpční
Autor: Wikimedia Commons

Zdá se tedy, že máme jednoduchou a účinnou zbraň na rozlišení mlhoviny od hvězdy. Jenže právě mlhovina v Andromedě měla absorpční spektrum, jaké mají mít hvězdy, a ne mlhoviny. Tím byla podezřelá už v 19. století. Navíc ve spektru této „mlhoviny“ nebyly absorpční čáry na správných místech.

Edwin Hubble měl na počátku dvacátých let dvacátého století k dispozici tehdy nový největší dalekohled na světě – 2,5metrový Hookerův teleskop na observatoři Mount Wilson v USA. A pomocí tohoto teleskopu se mu podařilo v „mlhovině“ v Andromedě rozlišit hvězdy. A co víc, našel mezi nimi i cefeidy, proměnné hvězdy, u nichž v roce 1912 našla Henrietta Swan Leavittová – americká astronomka, o jejímž výročí narození jsme psali v červenci – vztah mezi maximální svítivostí a periodou, s níž pulzují.

Nové objevy a nový největší dalekohled se sešly v tu pravou chvíli. První cefeidu – V1 v galaxii v M31 (označení mlhoviny v Andromedě ve slavném Messierově katalogu) – Edwin Hubble zaznamenal 5. října 1923. S využitím vztahu Swan Leavittové určil vzdálenost mezi „mlhovinou“ v Andromedě a námi na 900 tisíc světelných roků. Přestože výsledek byl z dnešního pohledu hrubě nepřesný (skutečná hodnota je téměř 2,5 milionu světelných roků), bylo jasné, že objekt v souhvězdí Andromedy vůbec není v Andromedě, ani v naší galaxii. Hubble odhalil, že se jedná o galaxii podobnou té, v níž žijeme, a která se nám na obloze jeví jako mléčná dráha. Edwin Hubble a další astronomové, kteří pak v rychlém sledu „proměnili“ i další podezřelé mlhoviny na galaxie, tak pochopili a dokázali, že vesmír je „mnohem větší“, než si do té doby lidé dokázali představit.

Proměnná cefeida V1 v M31 na snímcích Hubbleova vesmírného dalekohledu Autor: NASA/ESA/STScI/AURA
Proměnná cefeida V1 v M31 na snímcích Hubbleova vesmírného dalekohledu
Autor: NASA/ESA/STScI/AURA

Na základě měření Vesto Sliphera, který interpretoval podivné posunutí čar ve spektrech galaxií (většinou) k červenému konci spektra jako důsledek Dopplerova jevu způsobeného jejich rychlým pohybem, pak v roce 1927 belgický teoretický fyzik Georges Lemaître objevil rozpínání vesmíru – tedy odhalil, že nejde o pohyb samotných galaxií, ale rozpínání prostoru mezi nimi a s nimi. Později dospěl k podobnému závěru, byť neopustil představu pohybu galaxií, také Edwin Hubble.

I když byla Edwinu Hubbleovi zásluha o objevení rozpínání vesmíru připisována ne zcela právem, jeho epochální objev – proměna mlhoviny v Andromedě v cizí galaxii podobnou té naší – otevřel cestu k poznání uspořádání vesmíru a teorii velkého třesku. Možná to byl nejdůležitější astrofyzikální objev za posledních sto let.

M31 Galaxie v Andromedě ve velmi vysokém rozlišení - originál 70 MPx https://eu.zonerama.com/RomanHujer/Photo/8035376/341509293 Autor: Roman Hujer
M31 Galaxie v Andromedě ve velmi vysokém rozlišení - originál 70 MPx https://eu.zonerama.com/RomanHujer/Photo/8035376/341509293
Autor: Roman Hujer

Sváteční zatmění Měsíce

Při novu, který nastává 14. října 2023 v 19:55 SELČ, dojde k zatmění Slunce. To však není viditelné od nás. Jako prstencové je toto zatmění pozorovatelné v pásu anularity táhnoucím se ze Spojených států amerických na jih, přes Mexický záliv a Střední Ameriku až do Kolumbie a Brazílie. Jako částečné je viditelné z celé Severní Ameriky, většiny Jižní Ameriky a přilehlých oblastí Atlantiku a Pacifiku.

My při následujícím úplňku můžeme státní svátek 28. října oslavit pozorováním částečného zatmění Měsíce. Částečné fázi předchází polostínové zatmění, které není příliš patrné očima, ale lze je zaznamenat fotograficky. Začíná ve 20:02 SELČ. Měsíc se v tu chvíli bude nacházet 26° nad východním obzorem, nedaleko Měsíce uvidíme jasnou planetu Jupiter. Částečná fáze u nás trvá více než hodinu a čtvrt (78 minut) – od 21:35 do 22:53 SELČ. Velikost zatmění v maximální fázi dosáhne hodnoty 0,122 (12,2 %) ve 22:14 SELČ. Měsíc bude v tu chvíli ve výšce 42,5°nad jihovýchodem. Druhá polostínová fáze pak skončí až po půlnoci letního času (29. října 2023 v 0:26 SELČ). Všechny údaje platí pro 15. poledník a 50. rovnoběžku. V rámci České republiky se však časové údaje ani velikost zatmění podstatně lišit nebudou.

Měsíc během částečného zatmění 7. 8. 2017 se promítal z Panské skály na Českolipsku nad kopec Ralsko Autor: Martin Gembec
Měsíc během částečného zatmění 7. 8. 2017 se promítal z Panské skály na Českolipsku nad kopec Ralsko
Autor: Martin Gembec

Po celou dobu zatmění budeme také moci sledovat, jak se Měsíc postupně blíží k Jupiteru. Naše přirozená družice oběhne Zemi v průměru jednou za 27,3 dne, tedy 665 hodin. Mezi hvězdami při tom po obloze urazí 360°. Průměr měsíčního disku je 0,5°, tudíž o celý svůj průměr se Měsíc po obloze posune průměrně za necelou hodinu (55 minut). Během celého zatmění, včetně obou polostínových fází, se tak Měsíc k Jupiteru na obloze úhlově přiblíží o 2,4° - téměř o pět průměrů svého kotouče. Díky přibližování Měsíce k Jupiteru v průběhu zatmění to bude nevšední sváteční podívaná.

Listopad

Venuše je stále nepřehlédnutelnou jitřenkou vysoko nad jihovýchodním obzorem a Jupiter je na obloze po celou noc – v listopadu je nejjasnější a nejblíže Zemi. V první polovině noci je pozorovatelný také Saturn. Nepozorovatelné jsou jen planety Merkur a Mars.

Stoletý stařík, který hrál na Měsíci golf

Že jsou lety do blízkého vesmíru, tedy na oběžnou dráhu okolo Země a (snad už zase brzy) na Měsíc, zvládnutou rutinou se pozná podle toho, že k prvním průkopníkům se vážou ta nejkulatější možná výročí. Dne 18. listopadu 2023 by se Alan Shepard, první z Američanů a druhý ze všech pozemšťanů, kteří se kdy ocitli ve vesmírném prostoru, dožil sta let!

Alan Shepard se narodil v roce 1923 a byl o více než 10 let starší než Jurij Gagarin. Necelý měsíc po Gagarinovi, 5. května 1961, v lodi Mercury pojmenované Freedom 7, se jako první americký astronaut vydal do kosmického prostoru. Ještě nikoli na oběžnou dráhu – raketa Redstone 3 jej vynesla k 15 minut a 28 sekund trvajícímu balistickému skoku do výšky 187,5 km nad zemským povrchem.

Shepard se chystal ještě na třídenní orbitální misi. Opět v lodi Mercury, kterou chtěl pojmenovat Freedom 7 II. Na oběžnou dráhu ji měla vynést raketa Atlas 10. Tento let byl však zrušen. Později byl jmenován velitelem první posádky v projektu Gemini, ale kvůli zdravotním problémům byl v roce 1963 „uzemněn“. Zůstal u NASA jako šéf astronautů a po úspěšném zvládnutí zdravotních obtíží se vrátil mezi aktivní astronauty, aby se 9. února 1971 jako velitel lunárního modulu Antares mise Apollo 14 stal pátým člověkem, jehož noha se dotkla povrchu Měsíce. Ve věku 47 let se také stal dodnes nejstarším člověkem, který kdy pracoval na Měsíci. Dosud je také jediným člověkem, který na povrchu Měsíce hrál golf. Předvedl dva brilantní odpaly. Zda dosáhl jamky, či dokonce „hole in one“ není zaznamenáno. Tam nahoru se Alan Shepard definitivně odebral v červenci 1998, ve věku 74 let.

Alan Shepard stojí u americké vlajky na povrchu Měsíce během mise Apolla 14 Autor: NASA
Alan Shepard stojí u americké vlajky na povrchu Měsíce během mise Apolla 14
Autor: NASA

Jupiter a Venuše soupeří o pozornost – opozice a zákryt Měsícem

Nejjasnější planetou na obloze je Venuše. Jupiter se jí snaží konkurovat v obdobích, kdy se nachází v opozici – na naší obloze naproti Slunci a v prostoru nejblíže Zemi. Hned 1. listopadu se Země k Jupiteru přiblíží na vzdálenost 597,7 milionu kilometrů a 3. listopadu se pak ocitne v opozici se Sluncem. Při tom dosáhne jasnosti –2,9 mag. Pro srovnání, Venuše bude mít počátkem listopadu jasnost –4,4 mag. Rozdíl 1,5 magnitudy ale znamená, že Venuše je ve skutečnosti téměř pětkrát jasnější než Jupiter.

Jupiter v opozici se Sluncem (3. 11. 2023) je pozorovatelný po celou noc a svou jasností se snaží konkurovat Venuši. Simulace vytvořená v programu Stellarium ukazuje, že ve 4:30 se Jupiter kloní k západu a nad protějším obzorem svítí Venuše jako jitřenka. Dvě nejjasnější planety se tak ocitají na obloze současně. Autor: Stellarium/Jan Veselý
Jupiter v opozici se Sluncem (3. 11. 2023) je pozorovatelný po celou noc a svou jasností se snaží konkurovat Venuši. Simulace vytvořená v programu Stellarium ukazuje, že ve 4:30 se Jupiter kloní k západu a nad protějším obzorem svítí Venuše jako jitřenka. Dvě nejjasnější planety se tak ocitají na obloze současně.
Autor: Stellarium/Jan Veselý

Podívejte se začátkem listopadu, pokud se vyjasní, na oblohu. Máme možnost přímého srovnání. Venuše a Jupiter sice nejsou na obloze vedle sebe, ale mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní najdeme Venuši na východě a současně Jupiter na západě, obě planety ve stejné výšce nad obzorem, tudíž jejich světlo bude také přibližně stejně ovlivněno zemskou atmosférou. Na první pohled poznáme, že Venuše je jasnější. Ale pětkrát jasnější nám připadat nebude. Je o tím, že náš zrak, máme na mysli oči a odpovídající mozkové centrum, rozdíly v jasech světelných zdrojů potlačuje. Mohli bychom říci, že světelné vjemy logaritmujeme. Násobky vnímáme jen jako rozdíly. Díky tomu ale náš zrak obsáhne daleko větší škálu jasů než například CCD nebo CMOS čipy. Ostatně náš sluch funguje obdobně.

Kotouček Venuše u Měsíce krátce před zákrytem. Obraz je na simulaci ze Stellaria orientován podle rovníkových souřadnic – sever je nahoře. Situace odpovídá poloze Měsíce a Venuše 9. 11. 2023 v 10:55 SEČ pro pozorovatele na průsečíku 50. rovnoběžky (s. š.) a 15. poledníku (v. d.). Pro pozorovatele na v jiných částech území České republiky se poloha Venuše vůči Měsíci a čas zákrytu mírně liší. Autor: Stellarium/Jan Veselý
Kotouček Venuše u Měsíce krátce před zákrytem. Obraz je na simulaci ze Stellaria orientován podle rovníkových souřadnic – sever je nahoře. Situace odpovídá poloze Měsíce a Venuše 9. 11. 2023 v 10:55 SEČ pro pozorovatele na průsečíku 50. rovnoběžky (s. š.) a 15. poledníku (v. d.). Pro pozorovatele na v jiných částech území České republiky se poloha Venuše vůči Měsíci a čas zákrytu mírně liší.
Autor: Stellarium/Jan Veselý

Venuše je nejen nejjasnější, ale strhne na sebe ještě pozornost tím, že se nechá na obloze zakrýt Měsícem. K úkazu dojde 9. listopadu nad naším obzorem v poledne, ale při jasnosti Venuše není problém ji najít na denní obloze malým dalekohledem. Hůř bude vidět Měsíc, který bude mít tvar couvajícího srpku. Venuši Měsíc zakryje nejprve osvětlenou stranou a při velikosti kotoučku Venuše, která bude také vykazovat viditelnou fázi, bude trvat více než 30 sekund, než celá planeta zmizí za okrajem Měsíce. Také výstup zpoza Měsíce se odehraje nad naším obzorem, mezi 12:13 a 12:14 SEČ. Venuše se ale objeví za neosvětlenou stranou, takže Měsíc vůbec neuvidíme. Jen se Venuše zničehonic během půlminuty opět vynoří z modré oblohy.

Reálnější simulace Měsíce a Venuše krátce před zákrytem – pohled nepřevracejícím dalekohledem na
paralaktické montáži se zvětšením 300× a zorným polem 0,27° (16´). Autor: Stellarium/Jan Veselý
Reálnější simulace Měsíce a Venuše krátce před zákrytem – pohled nepřevracejícím dalekohledem na paralaktické montáži se zvětšením 300× a zorným polem 0,27° (16´).
Autor: Stellarium/Jan Veselý

Prosinec

V prosinci máme šanci zahlédnout Merkur, a to počátkem měsíce večer nízko nad jihozápadním obzorem.  Naopak vysoko nad jihozápadním obzorem je Saturn. Jupiter je vidět po většinu noci a Venuše je stále jitřenkou na jihovýchodě. Jedinou nepozorovatelnou planetou je Mars. Astronomická zima na severní polokouli začíná okamžikem zimního slunovratu 22. prosince ve 4:27 SEČ.

Slunce vstupuje do souhvězdí Hadonoše

Dne 22. 12. 2023 ve 4:27 Slunce vstupuje do znamení Kozoroha, nastává zimní slunovrat a začíná astronomická zima. Slunce se ovšem v tom okamžiku nachází v souhvězdí Střelce. A ještě ke všemu se tam nedávno, 18. prosince, dostalo ze sousedního Hadonoše. Toto souhvězdí mezi dvanácti znameními zvěrokruhu, kterými během roku Slunce prochází, vůbec není! Důvod k panice ovšem nemáme. Znamení zvěrokruhu a souhvězdí mají dnes už společná jen jména, nikoli místa na obloze.

Zvěrokruh je starověký astrologický systém souhvězdí, kterými prochází ekliptika – zdánlivá dráha Slunce mezi hvězdami. Do hry ale vstupuje precese zemské osy. Ta se projevuje tím, že místo, ke kterému na obloze rotační osa směřuje, opisuje mezi hvězdami kružnici (nebeský pól se pohybuje a současná Polárka nebyla a nebude vždy Polárkou). Kromě toho se v důsledku precese posouvají okamžiky, kdy Slunce vstupuje do jednotlivých znamení. Systém znamení se už dávno rozešel se stejnojmennými souhvězdími.

Zvěrokruh byl zřejmě používán už před šesti tisíciletími a tehdy souhvězdí Hadonoše neexistovalo. Zavedli jej starověcí Řekové – najdeme je na Ptolemaiově seznamu 48 souhvězdí ze druhého století našeho letopočtu.

Současná souhvězdí byla vytvořena až v roce 1928 a přijata Mezinárodní astronomickou unií v roce 1930. Jsou to hranicemi přesně vymezené oblasti na obloze. Na rozdíl od původních znamení, která vlastně představují stejné (30° široké) úseky ekliptiky, jsou části ekliptiky procházející moderními souhvězdími různě velké a Slunce se v nich tedy zdržuje různě dlouhou dobu. Nejkratší dobu stráví v souhvězdí Štíra. Celkem Slunce během dvanácti měsíců projde třinácti souhvězdími. Tím třináctým je právě Hadonoš. V roce 2023 do něj Slunce vstupuje 1. prosince a opouští jej mezi 17. a 18. prosincem, kdy přechází do Střelce.

Slunce na hranici mezi souhvězdími Štíra a Hadonoše 30. 11. 2023 ve 13:00 SEČ. Po většinu prosince se Slunce zdržuje v souhvězdí Hadonoše, které ve zvěrokruhu nenajdeme. Vyznačeny jsou hranice souhvězdí přijaté Mezinárodní astronomickou unií v roce 1930 a se vstupy Slunce do znamení, která představují pravidelné 30stupňové úseky ekliptiky, nemá pohyb Slunce mezi souhvězdími prakticky nic společného.
Slunce na hranici mezi souhvězdími Štíra a Hadonoše 30. 11. 2023 ve 13:00 SEČ. Po většinu prosince se Slunce zdržuje v souhvězdí Hadonoše, které ve zvěrokruhu nenajdeme. Vyznačeny jsou hranice souhvězdí přijaté Mezinárodní astronomickou unií v roce 1930 a se vstupy Slunce do znamení, která představují pravidelné 30stupňové úseky ekliptiky, nemá pohyb Slunce mezi souhvězdími prakticky nic společného.

Geminidy – nejvydatnější meteorický roj roku

V první polovině prosince se každým rokem na obloze objevují „padající hvězdy“. Zdánlivě vylétají ze souhvězdí Blíženců, jehož latinský název zní Gemini, a proto se roji říká Geminidy. V roce 2023 je můžeme pozorovat v období, které trvá téměř dva týdny – od 4. do 17. prosince. Krátké ale „ostré“ maximum meteorického roje Geminid připadá na 14. prosinec okolo 20. hodiny SEČ. Předpověď slibuje až 150 meteorů za hodinu! To činí z Geminid roj vydatnější, než jsou srpnové Perseidy. A v tomto roce navíc vůbec neruší Měsíc, který je den před maximem v novu.

Meteory jsou vlastně atmosférický jev. Jde o světlo, které vydávají atomy a molekuly vzduchu. Tyto světelné efekty mají ale kosmický původ. Nejčastěji je vyvolávají zrnka prachu, která na své dráze okolo Slunce trousí komety. Prach se střetává se zemskou atmosférou rychlostmi desítek kilometrů za sekundu. Atomy dusíku a kyslíku jsou vybuzeny (excitovány a někdy i ionizovány) a když se vracejí do svého normálního stavu, zbavují se energie, kterou přijaly od rychle letících zrnek prachu, zářením.

V případě Geminid jde ale o mnohem zajímavější příběh. Jejich mateřským tělesem není kometa, ale asteroid Phaeton pojmenovaný podle syna boha Hélia. V antické mytologii se Phaeton proslavil tím, že havaroval se slunečním spřežením a zahynul po srážce s Diovým bleskem. Phaeton jako astronomické těleso je slavný hned z několika důvodů. Je to vůbec první asteroid objevený kosmickou sondou či umělou družicí Země, a to 11. října 1983 pomocí infračervené družice IRAS. Jméno podle Phaetona, který nezvládl řízení slunečního spřežení, dostal proto, že má velmi výstřednou (protáhlou) eliptickou dráhu. Když je Phaeton nejdále od Slunce, nachází se až za drahou Marsu, v hlavním pásu asteroidů. Když je Slunci nejblíže, dělí jej od povrchu hvězdy jen 20 milionů kilometrů a Phaeton se rozpálí až na 750 °C. Parametry dráhy nám říkají, že se pravděpodobně přece jen jedná o jádro dnes už vyhaslé komety. Prach uvolněný z komety před mnoha tisíci, možná miliony let, podél dráhy bývalé komety stále zůstává. Každým rokem nám pak nabízí nebeské představení s ohňostrojem.

Geminida 15. 12. 2007 Autor: Martin Gembec
Geminida 15. 12. 2007
Autor: Martin Gembec

Pokud bude jasno, pak letošní představení Geminid bude opravdu luxusní. Meteory můžeme spatřit kdekoliv na obloze, nemusíme se soustředit jen na okolí souhvězdí Blíženců, které je nad naším obzorem po celou noc a o půlnoci je vysoko nad jihem. Důležité je nají místo s dobrým výhledem na oblohu a především místo, kde je minimální světelné znečištění.

Jak jistě čtenáři vědí, když padá hvězda, splní se člověku přání. Večer 14. prosince 2023 je v nabídce 150 přání za hodinu! Pravda, ne všechny meteory uvidíme, protože neobsáhneme zrakem celou oblohu, nebo proto, že některé zasvítí pod horizontem. Ale přes to je takové nabídce těžké odolat. Dovolím si napovědět – vzhledem k termínu konání tohoto nebeského divadla bych doporučil jako první přání: nezmrznout a ve zdraví pak o dva týdny později přivítat nový rok 2024.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tisková zpráva ke stažení (DOC)
[2] Tisková zpráva ke stažení (PDF)



O autorovi

Jan Veselý

Jan Veselý

Zabývá se popularizací astronomie a příbuzných věd. Od roku 2018 pracuje v novém týmu Planetária Praha, kam přesídlil po téměř třiceti letech působení na Hvězdárně a planetáriu v Hradci Králové. Specializuje se především na předpovídání a výpočty výjimečných úkazů na obloze a velmi důkladně se zajímá o planetu Mars a její výzkum. O astronomii, zkoumání vesmíru, ale i vztahu lidí k světu kolem nás píše na blogu (dříve zde), publikuje sloupky v příloze Orientace Lidových novin, články na Neviditelném psu a v časopise Vesmír.

Své studenty na Gymnáziu Boženy Němcové se snaží vést k pochopení, jak (skvěle a jednoduše) funguje vesmír, ať už na úrovni atomu, kuchyně, laboratoře, Sluneční soustavy, Galaxie nebo celé kosmické pavučiny. Kromě fyzikálního pohledu na svět jej zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a historie.

Štítky: Pioneer 11, Pioneer 10, Skylab, Sally Ride, Valentina Těrešková, Jocelyn Bell, Henrietta Swan Leavitt, Zatmění Měsíce 2023, Geminidy, Úkazy


5. vesmírný týden 2023

5. vesmírný týden 2023

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 30. 1. do 5. 2. 2023. Měsíc bude v úplňku. Velmi nízko na večerní obloze je výrazná planeta Venuše a o něco výše také jasný Jupiter. Nejvýše najdeme večer Mars, který je kolem 20. hodiny nad jihem. Kometa C/2022 E3 (ZTF) je pěkná při pohledu dalekohledem a na velmi tmavé obloze je slabě vidět pouhým okem. Aktivita Slunce se snížila, skvrn výrazně ubylo. SpaceX má za sebou v lednu již 6 startů a očekáváme ještě sedmý. USA si připomenou výročí 65 let startu první družice Explorer-1, ale také 20 let od tragické havárie raketoplánu Columbia.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Tromsø lights

Titul Česká astrofotografie měsíce za prosinec 2022 získal snímek „Tromsø lights“, jehož autorem je Jan Klíma     Kdo by neznal slavnou polární záři. Ať již ze snímků oblohy z dalekého severu či z ještě, alespoň pro nás ještě vzdálenějšího jihu, nebo třeba z divadelní hry

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Jižní kříž nad horou

Fotografie je focena v Chilských Andách v podmínkách s velmi nízkým světelným smogem.

Další informace »