Nejzajímavější nebeské úkazy roku 2022

Rozcestník

leden	únor	březen	duben	květen	červen
červenec	srpen	září	říjen	listopad	prosinec

Prodloužené Vánoce – Webbův teleskop je konečně vesmírný

Na Boží hod vánoční se z evropského kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně vznesla raketa Ariane 5. Nesla bezesporu nejvzácnější a nejdůležitější náklad, jaký kterákoli z raket rodiny Ariane za celou její historii do vesmíru dopravovala: Kosmický teleskop Jamese Webba. Spolupracují na něm tři kosmické agentury – americká NASA, evropská ESA a kanadská CSA.

Základní obrysy teleskop získal už v roce 1998. Tehdy se jmenoval Next Generation Space Telescope (NGST) a ze čtyř zveřejněných koncepcí byla vybrána ta, která se od nynější konečné podoby lišila je málo. Termín startu do vesmíru byl stanoven na rok 2007. Jako u všech takto složitých a velkých projektů se dalo očekávat zpoždění, ale že bude nakonec činit 14 let, nečekal asi nikdo.

Start do vesmíru je ovšem jen prvním krůčkem. Teleskop se zrcadlem tvořeným osmnácti šestiúhelníkovými segmenty startuje složený. Následuje fáze rozložení celého teleskopu a jeho slunečního štítu, a ta bude dokončena až v lednu. Doprava teleskopu až do libračního bodu L2 soustavy Slunce-Země, okolo kterého bude během své práce obíhat, potrvá celý kalendářní měsíc. Pro astronomy to budou nejkrásnější a hodně prodloužené Vánoce. Během roku 2022 se můžeme těšit na první snímky kosmického teleskopu nové generace.

Slunci se vrátily skvrny

Po minimu sluneční aktivity, které podle mezinárodního panelu pro predikci slunečního cyklu číslo 25 nastalo v prosinci 2019 (https://www.nasa.gov/press-release/solar-cycle-25-is-here-nasa-noaa-scientists-explain-what-that-means), v posledních dvou letech dění na Slunci začíná ožívat, což i astronomové-amatéři, kteří sledují činnost Slunce a zakreslují sluneční skvrny, velmi dobře vědí. Mimochodem, každý cyklus začíná minimem a číslování má počátek v roce 1755. Jde ale o počátek stanovený zpětně Rudolfem Wolfem. Švýcarský astronom, po němž se jmenuje i číslo charakterizující počet skvrn a jejich skupin na Slunci, hledal v polovině 19. století historické záznamy o počtu skvrn na Slunci a dostal se o sto let zpět. Získat starší spolehlivé údaje se mu nepodařilo kvůli dlouhému období, kdy byla sluneční aktivita nevýrazná. Tuto dobu známe jako Maunderovo minimum.

Sluneční aktivitu bude sledovat také evropská sonda Solar Orbiter (SolO). Sluneční observatoř s významnou českou účastí zahájila oficiální pracovní fázi své mise po průletu okolo Země v závěru listopadu roku 2021. V roce 2022 a letech následujících tak můžeme očekávat detailní fotografie jevů provázejících sluneční aktivitu, neboť SolO se podle plánu má ke Slunci přiblížit až na vzdálenost 42 milionů kilometrů. A také v tomto případě se opravdu máme na co těšit, protože aktivita naší hvězdy do roku 2025, na který sluneční fyzikové předpovídají maximum cyklu číslo 25, jistě poroste. 

Leden

Během ledna se nad naším obzorem v noci vyskytnou všechny planety viditelné prostým okem. Na večerní obloze můžeme pozorovat Merkur, Jupiter a Saturn. Ráno zase Venuši a Mars. Kometa Leonard projde 3. ledna přísluním – přesně rok po objevu, 3. ledna se Země ocitá nejblíže Slunci (147,1 milionu kilometrů) a dne 8. ledna si připomeneme 80. výročí narození Stephena Hawkinga.

Kvazikonjunkce Merkuru a Saturnu

Nad jihozápadním obzorem svítí večer počátkem ledna trojice planet: Jupiter, Saturn a Merkur. Zatímco Jupiter a Saturn jsme na večerní obloze mohli sledovat už řadu měsíců, Merkur je tu na návštěvě. A předvede zajímavý úkaz – kvazikonjunkci se Saturnem.

Slovem konjunkce označujeme situaci, kdy se dvě nebeská tělesa ocitnou blízko sebe. Původní význam by astrologický a konjunkce znamenala „spojení sil“ planet. Prakticky se okamžik konjunkce počítá podle toho, kdy obě tělesa dosáhnou stejné délkové souřadnice.

Merkur vykreslí nad obzorem nádherný oblouk, ale stejné ekliptikální délky jako Saturn nedosáhne. Pouze se k němu přiblíží a zase vzdálí. Tuto situaci dnes označujeme termínem kvazikonjunkce. Na nejmenší úhlovou vzdálenost se Merkur k Saturnu přiblíží 13. ledna okolo 23. hodiny. Najdeme jej 3,43° západně od Saturnu.

Na ranní obloze se zase koncem měsíce objeví Venuše, která 9. ledna prošla dolní konjunkcí se Sluncem. Spolu s ní také Mars. Měsíc se k nim přiblíží 29. ledna 2022 a poté ještě v následujících měsících.

Únor

Z oblohy se během první poloviny února vytratí Merkur a nepozorovatelný je také Saturn. Z planet tedy na večerní obloze zůstává Jupiter a na ranní Venuše s Marsem. Venuše dosahuje své maximální jasnosti a Amerika bude slavit 50. výročí svého prvního astronauta na oběžné dráze okolo Země. Zajímavostí může být podzimní rovnodennost na Marsu, která nastává 24. 2.

Jitřenka v největším lesku

Planeta Venuše bude pozorovatelná v ranních hodinách nad jihovýchodním obzorem společně s Marsem a 12. února dosáhne maximální jasnosti -4,6 mag. Pohybuje se souhvězdím Střelce, ale hvězdy na světlé ranní obloze v okolí Venuše neuvidíme. Zato bychom mohli najít Mars, který je 16. února s Venuší v konjunkci. Zářivé chvíle rudé planety přijdou v závěru roku 2022, zatím je výrazně slabší než Venuše a je také níž nad obzorem, více než 6° jižně od Venuše.

První Američan na oběžné dráze

Na den 20. 2. 2022 připadá 60. výročí uskutečnění prvního orbitálního letu kosmické lodi, na jejíž palubě byl Američan. John Glenn v lodi Friendship 7 třikrát obletěl Zemi. Celá jeho mise trvala 4 hodiny 55 minut a 23 sekund. Sám Glenn byl překvapen, když se mu dostalo velkých ovací. Byl oslavován jako národní hrdina. To vše přes to, že už před ním absolvovali lety do vesmíru dva američtí astronauti – Alan Shepard (5. 5. 1961) a Virgil Grissom (21. 7. 1961). Ti však absolvovali pouhé balistické skoky v délce trvání 16 minut.

Sami Američané cítili, že teprve oblet po oběžné dráze okolo Země je tím pravým vesmírným letem, a proto dlouhá léta považovali Johna Glenna za prvního amerického astronauta. Dnes, s padesátiletým odstupem, je už častěji jako první americký astronaut uváděn Alan Shepard.

Zatímco Alan Shepard ještě v roce 1971 přistál na Měsíci jako velitel posádky mise Apolla 14, John Glenn odešel od NASA už v roce 1964, aby vzápětí úspěšně kandidoval do Senátu USA. Do vesmíru se pak vrátil v říjnu roku 1998 v raketoplánu Discovery ve věku 77 let. Formálně nebyl při svém druhém vesmírném letu astronautem NASA. Byl „letovým specialistou“ a smyslem jeho pobytu ve stavu beztíže byla medicínská pozorování – sám senátor Glenn navrhl jako vědecký cíl mise zkoumání vlivu beztíže na lidský organismus, protože jeho důsledky, jako jsou řídnutí kostí, ztráta svalové hmoty a krevní plazmy, jsou podobné projevům stárnutí lidského organismu. A sebe pak John Glenn prosadil jako unikátní objekt zkoumání – žádný jiný člověk na planetě Zemi tehdy nemohl nabídnout větší věkové rozpětí mezi dvěma lety do vesmíru.

Březen

K Venuši a Marsu se na ranní oblohu z večerní, kde jsme jej mohli zahlédnout ještě v lednu, „přistěhoval“ Saturn. Planety Merkur a Jupiter jsou nepozorovatelné. V březnu také nastává jarní rovnodennost.

Jitřenka nejdále od Slunce

Venuše, která je i v březnu nepřehlédnutelnou jitřenkou, dosahuje v tomto měsíci tzv. maximální západní elongace. Znamená to, že při pohledu ze Země je v největší úhlové vzdálenosti od Slunce. Maximální elongace nastává 20. března. Na konci března najdeme na ranní obloze spolu s Venuší a Marsem, který byl v její blízkosti již v únoru, také planetu Saturn. Opět se k planetám přidá srpek couvajícího Měsíce.

Nerovná rovnodennost

Jarní rovnodennost, která zahajuje astronomické jaro, letos nastává 20. března v 16:33 SEČ. Shodou okolností je to týž den, kdy se pro nás Venuše nejvíce vzdálí od Slunce. Ve škole se většina z nás učila, že jarní rovnodennost přichází zpravidla 21. března a že při rovnodennosti je noc stejně dlouhá jako den. Ani jedno z těch dvou tvrzení však není pravdivé.

Jarní rovnodennost nastává zdaleka nejčastěji 20. března. Například do konce 21. století se už jarní rovnodennosti 21. března vůbec nedočkáme, nejbližší připadne až na rok 2102. Naopak několikrát za toto století nám astronomické jaro začne už 19. března. Graficky vypadá statistika jarní rovnodennosti takto:

Je tady ovšem třeba podotknout, že jedno století je z hlediska této statistiky nedostatečně velký vzorek. Měli bychom sledovat celý 400letý cyklus našeho gregoriánského kalendáře. Pak zjistíme, že ve 400letém cyklu se 21. březen ocitá na druhém místě a v posledním století tohoto cyklu se četností dotahuje na 20. březen, nikdy jej však nepřekoná. Více o tom v článku Včera, dnes nebo zítra? V neposlední řadě je také potřeba přiznat, že uvedená statistika platí pro začátky jara v SEČ. Vzdálenější časová pásma s ní mohou znatelně zamíchat.

A jak je to s tím školním datem 21. března? Stopy vedou zřejmě o pět století zpět, znovu na začátek gregoriánského kalendáře. Součástí gregoriánské reformy je totiž pevně stanovený začátek jara pro účely výpočtu Velikonoční neděle na 21. březen. Odtud zřejmě pochází datum uváděné v učebnicích.

A jak je to s nestejnou délkou dne a noci o rovnodennosti? Například letos je 20. března den o 10 minut delší než noc. A to nevypadá jako pouhý detail. Problém má fyzikální příčinu. Obklopuje nás totiž vzduch, v němž se sluneční světlo láme. Díky tomuto jevu – atmosférické refrakci – vidíme při západu a východu Slunce nad obzorem vlastně jeho obraz. Skutečný sluneční kotouč je už nebo ještě celý pod obzorem. Díky tomu, že nám refrakce ráno i večer Slunce poněkud „přizvedává“ nad obzor, máme o rovnodennosti delší den než noc. Dohromady ovšem mají stále svých poctivých 24 hodin.

Astronomové mají rovnodennost definovanou jako okamžik, kdy se Slunce ocitne v uzlu své zdánlivé dráhy mezi hvězdami, tedy na průsečíku ekliptiky a světového rovníku.

Duben – hitparáda planet

Merkur v dubnu nabídne nejlepší viditelnost letošního roku. Bude vidět večer. Na ranní obloze opět přibyde další planeta, už tam uvidíme čtyři. Opět jsou tedy na obloze pozorovatelné všechny planety viditelné očima, tentokrát však v mnohem větším lesku. K velkému planetárnímu setkání se přidají ještě meteory roje Lyrid. Při měsíčním novu 30. dubna dojde k částečnému zatmění Slunce, které však od nás nebude pozorovatelné.

Merkur s největší parádou roku

Slunci nejbližší planeta po většinu roku naším očím uniká, protože se ztrácí v záři naší hvězdy. Můžeme ji pozorovat jen v krátkých obdobích, kdy se ocitá v největší úhlové vzdálenosti od Slunce a současně dostatečně vysoko nad obzorem. V letošním roce je obdobím nejlepší viditelnosti Merkuru duben. 14. dubna najdeme Merkur na konci občanského soumraku, tedy okolo 20:30 SELČ, ve výšce 5° nad západo-severozápadním obzorem. V dalších dnech Merkur stoupá. Jasnost planety má na začátku období viditelnosti hodnotu -1,3 mag a naopak klesá. Při maximální elongaci, která nastává 29. dubna, je Merkur na konci občanského soumraku 13° nad obzorem a jeho jasnost je +0,3 mag. Na začátku května pak planeta rychle mizí u Slunce.

Ranní planetární divadlo

Zbývající čtyři planety, které můžeme pozorovat bez dalekohledu, oživí dubnovou ranní oblohu. Jejich představení začne těsnou konjunkcí Marsu a Saturnu, která nastává 5. dubna. Mars při ní bude jen 0,3° jižně od Saturnu. Spolu s Marsem a Saturnem bude na jihovýchodě také Venuše. Popravdě řečeno, bude svým jasem jinak mimořádnou konjunkci dvou planet poněkud zastiňovat.

V průběhu následujících týdnů se všechny tři planety postupně rozptýlí nad východním a jihovýchodním obzorem, ale zato se k nim přidá Jupiter. Planetární divadlo vyvrcholí koncem dubna, kdy okolo čtveřice planet důstojně projde Měsíc v podobě couvajícího srpku. Představení je určeno ranním ptáčatům – následující simulace zachycuje planety spolu s Měsícem 25. dubna v pět hodin středoevropského letního času. Měsíc v blízkosti planet uvidíme ještě 26. a 27. dubna. Prázdné kroužky ukazují, že ve skupině se nachází také planeta Neptun a planetka Vesta, které však nejsou vidět prostým okem. Tak nízko nad obzorem bude obtížné je vyhledat i dalekohledem. Právě 27. dubna dojde k velmi těsné konjunkci Venuše a Neptunu (0,01°). Zachytit Neptun těsně u Venuše alespoň na fotografii však bude docela velká výzva.

Nejstarší meteorický roj

Ve druhé polovině dubna se také na obloze tradičně objevují „padající hvězdy“. Tentokrát jde o meteorický roj Lyrid, jehož mateřskou kometou je C/1861 G₁ (Thatcher). Ta má oběžnou dobu 415 roků, tudíž se na její příští návrat těšíme v roce 2276. Nyní můžeme pozorovat alespoň světelné stopy, které ve vzduchu způsobují její prachové částečky střetávající se s atmosférou naší planety. Podle serveru timeanddate.com jsou Lyridy jedním z nejstarších známých meteorických rojů. Čínští hvězdáři je údajně zaznamenali již před 2500 lety.

Největší počet meteorů můžeme očekávat v noci z 22. na 23. duben, a to okolo dvaceti za hodinu. Měsíc je v době maxima Lyrid v poslední čtvrti, bude na obloze ve druhé polovině noci, ale nachází se blízko radiantu v souhvězdí Lyry, čímž bude pozorování rušit. Meteory však můžeme pozorovat na celé obloze, tedy nikoli pouze v okolí radiantu.

Květen

V květnu doznívá hitparáda planet. Počátkem měsíce stále můžeme pozorovat všechny viditelné očima. Uvidíme také zatmění Měsíce a meteory roje eta Akvarid.

Nejjasnější planety, Merkur a Kuřátka

Na začátku května ještě proběhne epilog dubnového planetárního představení. Hned 1. května budeme ráno moci sledovat další setkání planet, tentokrát těch nejjasnějších. Ke konjunkci Jupiteru s Venuší (opět velmi těsné) dojde 30. dubna večer, ale to budou obě planety pod naším obzorem. Následujícího rána je však stále ještě uvidíme blízko sebe nad východním obzorem. Nezapomeňme, že z dubna zůstává na ranní obloze celá čtveřice planet – dále na jihovýchodě svítí ještě Mars a Saturn.

Ve stejné době se Merkur, právě mizející ve večerních červáncích, setká s hvězdokupou Kuřátka (Plejády) v souhvězdí Býka. Večer 2. května se do Býka přiblíží i dorůstající Měsíc. Spolu s Aldebaranem, nejjasnější hvězdou v Býku, vytvoří Merkur, Měsíc a Kuřátka další z nádherných živých obrazů na jarní obloze.

Planetární divadlo však ještě neskončilo. Koncem května proběhne repríza setkání Měsíce s planetami na ranní obloze. Saturn je už opodál na jihovýchodě, Jupiter s Marsem a Venuší (a také prakticky nepozorovatelným Neptunem) však nad východním obzorem stále drží pospolu. Na konci květnového slalomu Měsíce mezi planetami dojde 27. května k těsné konjunkci couvajícího srpku s Venuší. Čas začátku tohoto představení je však pro pozorovatele krutý: 4 hodiny středoevropského letního času.

Trosky Halleyovy komety

Počátkem května vrcholí aktivita meteorického roje eta Akvarid – meteory tentokrát zdánlivě vylétají ze souhvězdí Vodnáře. Jejich mateřskou kometou je ta nejslavnější ze všech – 1P/Halley. Vydatné maximum, během nějž se na obloze může objevit až 50 meteorů za hodinu, nastává v noci z 5. na 6. květen. Měsíc v té době dorůstá na večerní obloze, zapadá ovšem až po půlnoci, v 1:27 SELČ. Přesto pozorování eta Akvarid prakticky rušit nebude.

Zatmění Měsíce nízko nad obzorem

Do úplňku Měsíc doroste 16. května v 6:14 SELČ. Při tom nastane úplné zatmění Měsíce, které bude nejlépe pozorovatelné z obou amerických kontinentů. U nás uvidíme jen částečné zatmění nízko nad obzorem v ranních hodinách. Měsíc u nás (na průsečíku 15. poledníku a 50. severní rovnoběžky) zapadá v 5:15 SELČ, úplná fáze zatmění začíná o necelou čtvrthodinu později – v 5:28 SELČ.

Červen

V červnu se bude hovořit o superúplňku, 21. června v 11:14 SELČ nastává letní slunovrat. Merkur je v červnu nepozorovatelný, Venuše, Mars a Jupiter jsou na obloze ráno a Saturn po celou druhou polovinu noci. Na červen připadají také dvě zajímavá výročí.

Světelné znečištění a přestupná sekunda

Červen rámují dvě historické události, které mají v roce 2022 kulatá výročí. Před dvaceti lety, 1. června 2002, byl přijat první zákon o světelném znečištění na světě. Zemí, která drží toto prvenství je … Česká republika. V časopise Nature vyšel tehdy článek, který začíná větou: „Od nynějška bude nebe nad Českou republikou hvězdnější.“ Je možné, že čeští astronomové si to ani s odstupem dvaceti let nemyslí.

Na konci června (nebo na konci prosince) se občas vkládá přestupná sekunda. Poprvé se tak stalo před padesáti lety, 30. června 1972. Důvod pro vkládání přestupné sekundy je ten, že atomové hodiny odměřují velice přesný tzv. mezinárodní atomový čas (TAI) a jdou naprosto rovnoměrně, ale naše planeta se rovnoměrně neotáčí. A protože náš občanský čas potřebujeme mít svázaný s přírodními cykly, které jsou dány otáčením Země, tedy vlastně slunečním časem, musí se občas údaj, který atomové hodiny ukazují, „opravit“. Protože ale na otáčení Země má vliv řada obtížně určitelných faktorů, nelze potřebu zařazení přestupné sekundy předvídat. Vyhlašuje ji mezinárodní „hlídač“ zvaný International Earth Roation and Reference Systems Service (IERS) formou bulletinů, v optimálním případě půl roku předem. Dokonce se stalo, že rotace Země se trochu zrychlila a možná poprvé v historii budeme naopak jednu sekundu ubírat.

Superúplněk?

V úterý 14. června se ve 13:52 SELČ Měsíc ocitá v úplňku. O jedenáct hodin později, hodinu po půlnoci 15. června, bude Měsíc nejblíže Zemi. Středy obou těles bude v tu chvíli dělit vzdálenost 357 428 km a bude se mluvit o superúplňku, což je situace, kdy se vzdálenost Měsíce v úplňku liší od nejmenší možné (přibližně 356 500 km) o méně než 10 %. To je umělá konstrukce, která začala být módní teprve nedávno. Spojení s mimořádně jasným a mimořádně velkým měsíčním kotoučem na obloze je víceméně iluzorní. Především pokud jde o jas Měsíce, záleží na jeho výšce nad obzorem a také na tom, jak přesně se okamžik úplňku shoduje s okamžikem dosažení přízemí (nejmenší vzdálenosti). Jedenáct hodin je už docela velký odstup. Podrobný rozbor lze najít v článku na astro.cz.

Červenec

Kromě Merkuru, který zůstává nepozorovatelný, se viditelnost ostatních planet zlepšuje. Venuše je jitřenkou, Mars a Jupiter jsou nad obzorem ve druhé polovině noci a Saturn po téměř celou noc. Země bude 4. července nejdále od Slunce (152,1 milionu kilometrů) a Měsíc předvede ještě jeden superúplněk, a to 13. července. Z událostí neviditelných na obloze prostým okem zmiňme opozici trpasličí planety Pluto se Sluncem 20. července, zimní slunovrat na Marsu, který nastává o den později, a 25. výročí přistání sondy Mars Pathfinder na Marsu.

Měsíc, Mars a Uran se připravují na finále

Planeta Mars si letos zahraje hlavní roli až v prosinci, kdy bude v opozici se Sluncem, a ještě ke všemu se nechá zakrýt Měsícem. Ale už nyní zjasňuje a jako přípravu na finále chystá ve spolupráci s Měsícem alespoň těsnou konjunkci. Podobný plán má také Uran. Obě planety jsou nad naším obzorem po celou druhou polovinu noci. Nejprve Měsíc těsně mine Mars 21. července. Ke konjunkci dojde v 19 hodin, tedy ve dne a pod naším obzorem. Avšak až Mars spolu s Měsícem okolo půlnoci vyjdou nad obzor, uvidíme je stále ještě úhlově velmi blízko sebe.

Uran není vidět prostým okem, ale je snadno vyhledatelný malým dalekohledem. Obzvlášť snadné to bude 22. července, kdy dojde k tak těsné konjunkci, že Měsíc Uran zakryje. K tomu ovšem dojde až po půl deváté středoevropského letního času, kdy u nás již bude den. I tohle je jen příprava na finále. Zákryt Uranu Měsícem pozorovatelný nad naším obzorem v noci nás ještě letos čeká.

Před 25 lety jsme opět našli cestu na Mars

Na Den nezávislosti, 4. července 1997, přistála na rudé planetě americká sonda Mars Pathfinder. Bylo to po dvacetileté odmlce (po přistání sond Viking v roce 1977), dané tím, že v osmdesátých letech zájem o Mars poněkud opadl nebo pokusy k Marsu a jeho měsíci Phobos doletět a přistát končily neúspěchem. Dá se říci, že přesně v duchu názvu sondy jsme znovu našli cestu na Mars. Pathfinder byla technologická zkouška nového způsobu přistání (do airbagů) i nových přístrojů. Hlavní sonda s sebou na Mars přivezla malé vozítko rozměrů mikrovlnné trouby (tak o něm hovořili sami jeho tvůrci) zvané Sojourner. Sonda Pathfinder zkoušela reflexní spektroskopii kamení ve svém okolí, pracovala jako meteorologická stanice a sloužila jako základna pro předávání dat pořízených roverem Sojourner, který například zkoumal horniny pomocí alfa-protonového rentgenového spektroskopu APXS. Všechny tyto technologie byly úspěšně využity v následujících generacích sond, především při misi MER (Spirit a Opportunity).

Srpen

Saturn se 14. srpna dostává do opozice se Sluncem, je tedy nejjasnější, nejblíže k Zemi (1 325 000 000 kilometrů) a je pozorovatelný po celou noc. Venuše je stále jitřenkou, Mars je na obloze ve druhé polovině noci a Jupiter téměř po celou noc kromě večera. Z planet opět absentuje nepozorovatelný Merkur.

Jen ta nejdůležitější přání

V srpnu se zpravidla těšíme na porci splněných přání, kterou nám slibují Perseidy. Tentokrát jsou však podmínky pro jejich pozorování mimořádně nepříznivé. Maximum Perseid připadá na noc z 12. na 13. srpen, pouhý den po úplňku, jenž nastává 12. srpna ve 3:36 SELČ. Ačkoli hodinová zenitová frekvence – číslo, které charakterizuje vydatnost meteorického roje – se očekává okolo hodnoty 100, většinu meteorů nám pohltí světlo odražené od Měsíce a rozptýlené v zemské atmosféře. Mají-li „padající hvězdy“ plnit přání, bude dobré si letos připravit jen ta nejdůležitější. Uvidíme jen ty nejjasnější Perseidy.

Souboj v souhvězdí Býka

Planeta Mars doputovala mezi hvězdami až do souhvězdí Býka, jemuž obvykle vévodí jasná oranžová hvězda Aldebaran – rudé býčí oko. Na obloze jsou dvě velmi jasné hvězdy, které se svou barvou podobají Marsu. Jednou z nich je Antares ze souhvězdí Štíra. Tato hvězda se dokonce podle své podobnosti s Marsem jmenuje. Podle vzoru Arktida – Antarktida je Antares protipólem Marsu (řeckou předlohou boha války Marta byl Áres).

Tou druhou hvězdou nápadně podobnou Marsu je právě Aldebaran. Právě nyní můžeme jejich podobnost obdivovat ve druhé polovině noci. V souboji o nejnápadnější objekt v Býku však Mars blížící se do prosincové opozice se Sluncem už nyní Aldebaran překonává. A na rozdíl od Aldebaranu bude Mars v následujících měsících dále zjasňovat. Na druhou stranu, postupně se také Mars od Aldebaranu vzdálí a souhvězdí Býka opustí.

Psyche letí k Psyche

Pokud jde o předvídání vesmírného dění, nejméně lze spoléhat na události, které mají ve své režii lidé. Přesto zmiňme, že právě na srpen 2022 je plánovaný start důležité meziplanetární mise – sondy Psyche ke stejnojmennému asteroidu.

Psyche patří mezi první objevené asteroidy – má pořadové číslo 16. Našel ji italský astronom Annibale de Gasparis v březnu 1852. Tento asteroid, který měří okolo 200 km, je pozoruhodný tím, že podle spektroskopických pozorování jej tvoří prakticky jen kovy – železo a nikl. Velmi se svým složením podobá jádru naší Země.

S tím souvisí také cíl mise Psyche. Astronomové se domnívají, že by mohlo jít o obnažené jádro nebo úlomek jádra původně mnohem většího tělesa, možná rodící se planety podobné naší Zemi. A proto nás tento asteroid extrémně zajímá. Důležitá cesta k cíli v pásu mezi Marsem a Jupiterem by měla začít 1. srpna 2022 (předběžný termín startu) a skončit v lednu 2026 navedením sondy Psyche na oběžnou dráhu okolo Psyche. Poté začne několikaletý podrobný průzkum zblízka.

Září

Planeta Merkur je i v září nepozorovatelná, a ráno se loučíme i s jitřenkou – Venuše je viditelná jen v první polovině měsíce. Po většinu noci jsou nad obzorem Mars a Saturn, Jupiter se 26. září ocitá v opozici se Sluncem a ve stejný den také nejblíže Zemi (591,4 milionu kilometrů); je pozorovatelný po celou noc. Nastane také zákryt Uranu Měsícem pozorovatelný celý nad naším obzorem a 23. září ve 3:04 SELČ začne astronomický podzim.

Nesmrtelní poutníci

V září můžeme také oslavit jedno půlkulaté výročí. Před 45 lety, 5. 9. 1977 se na svou nekonečnou pouť vesmírem vydala sonda Voyager 1. Její dvojvaječné dvojče (sondy nejsou úplně identické) Voyager 2 odstartovalo už 20. srpna, ale u Jupiteru, prvního z cílů, který ještě měly obě sondy společný, byla dříve jednička. Obě sondy pak ještě zkoumaly Saturn, Voyager 2 proletěl také kolem Uranu a Neptunu.  V současnosti už jsou oba Voyagery za hranicí heliosféry, tedy oblasti, kde dominuje sluneční vítr. Vnější hranici heliosféry – heliopauzu – na níž nabité částice slunečního větru prudce zpomalují a za níž se rozkládá mezihvězdný prostor, překročil Voyager 1 v srpnu 2012 a Voyager 2 v listopadu 2018. Sondy míří ven ze Sluneční soustavy, ale její skutečnou hranici, danou gravitací Slunce, překročí až za desítky tisíc let.

Voyager 1 je dosud nejvzdálenějším lidskou rukou vyrobeným objektem ve vesmíru. Vzdaluje se od Slunce rychlostí 3,6 au za rok a rádiový signál z něj na Zemi v tuto chvíli letí 21 hodin a 36 minut. Voyager 2 je pomalejší – vzdálí se od Slunce za rok o 3,3 au a jeho signál na Zemi letí 17 hodin a 59 minut. Stav sond můžeme průběžně sledovat na webu https://voyager.jpl.nasa.gov/mission/status/. Z přístrojů jsou na obou sondách zapnuté jen ty, které zkoumají nabité částice a magnetické pole. Kamery jsou kvůli úspoře energie dávno vypnuté.

Zajímavé je také to, že kvůli specifickým potížím přijímače Voyageru 2 je na Zemi jediná anténa, která je se sondou schopná komunikovat, a to na stanici v Canberře. A neméně zajímavá je známá skutečnost, že obě sondy nesou gramofonové desky se záznamy zvuků i obrazů ze Země. Mezi vzkazy je také jeden v češtině. Namluvil jej profesor Václav Kostroun, který tehdy vyučoval fyziku na Cornellově univerzitě v Ithace. Celý obsah desky si můžeme prohlédnout a poslechnout na stránce Contents of the Voyager Golden Record na Wikipedii. Najdeme tam například i fotografii dnes zaniklého radioteleskopu Arecibo.

Uran – schovávaná za Měsícem

Po sérii těsných konjunkcí a zákrytů pod naším obzorem či ve dne se v polovině září dočkáme zákrytu Uranu Měsícem. Konjunkce, při níž bude Uran za Měsícem, nastává těsně před půlnocí letního času ze 14. na 15. září. Měsíc po úplňku nejprve zakryje Uran osvětlenou stranou. Výstup Uranu zpoza neosvětlené strany Měsíce bude pro pozorovatele daleko zajímavější. Kotouček Uranu bude mít v době zákrytu úhlový průměr 3,6", a planeta proto nezmizí a znovu se neobjeví okamžitě. Slábnutí při vstupu a zjasňování při výstupu bude trvat několik sekund.

Říjen

Ani v říjnu nebudou planety na obloze v plném počtu. Nepozorovatelná je Venuše. Mars a Jupiter můžeme naopak pozorovat téměř po celou noc, Saturn v první polovině noci. Ráno je na východě vidět Merkur. Čeká nás jeden z vrcholů letošního nebeského divadla – částečné zatmění Slunce. Neměli bychom také zapomenout na 65. výročí začátku kosmické éry – 4. října 1957 začal okolo Země kroužit Sputnik.

Merkur kreslí oblouk na ranní obloze

Dne 8. října 2022 se ve 23 hodin SELČ Merkur ocitne v největší západní elongaci (18° od Slunce). Toto datum je obklopeno obdobím druhé nejlepší viditelnosti Merkuru v letošním roce. První říjnové ráno najdeme Merkur počátkem občanského soumraku ve výšce necelých 6° nad východním obzorem. Jasnost planety je +1,4 mag a během dalšího týdne vystoupá k záporným hodnotám. Při největší elongaci dosáhne Merkur na začátku občanského soumraku výšky 11°. Poté zvolna zamíří k obzoru, ale pozorovatelný bude až do 22. 10., kdy bude mít jasnost -1,0 mag, ale na počátku občanského soumraku se bude nacházet jen 5° nad obzorem.

Částečné zatmění Slunce

Jen co se z oblohy vytratí Merkur, potěší nás obloha zatměním Slunce. Protože tentokrát stín Měsíce, který sluneční zatmění způsobuje, Zemi zcela mine, bude toto zatmění pouze částečné. U nás nastává v poledních hodinách. Díky tomu bude Slunce relativně vysoko nad obzorem. Z geometrického hlediska jsou u nás pro pozorování tohoto zatmění ideální podmínky. Doufejme, že na konci října vyjde i počasí. Následující schéma a tabulka ukazuje průběh zatmění na našem území.

V následujících letech uvidíme ještě několik částečných zatmění Slunce. Pozoruhodné bude zatmění 12. srpna 2026, které u nás nízko nad západním obzorem dosáhne velikosti téměř 90 %. Zatmění 2. srpna 2027 u nás nebude tak hluboké, ale relativně nedaleko, na severním pobřeží Afriky, bude pozorovatelné jako úplné. Zatmění Slunce 26. ledna 2028 od nás pozorovatelné nebude (nastane po západu Slunce), ale například na jihu Španělska a Portugalska bude nízko nad obzorem viditelné jako prstencové. 

Listopad

Řady planet viditelných očima na naší obloze dále prořídnou. Nelze pozorovat Merkur ani Venuši. Po celou noc je ovšem nad obzorem Mars, po většinu noci také Jupiter a večer Saturn. V Americe uvidí úplné zatmění Měsíce, během nějž navíc dojde k zákrytu Uranu Měsícem. V kalendáři se sešlo několik kulatých či půlkulatých výročí.

První pes a supernova

3. listopadu 1957, tedy před 65 lety, vystartoval na oběžnou dráhu Sputnik 2, na jehož palubě byl první živý tvor na oběžné dráze okolo Země – psí fenka Lajka. Před Lajkou se po balistické dráze nad sportovně-technickou hranici vesmíru (100 km nad zemským povrchem) dostaly octomilky, makak rhesus a také dva sovětští psi v roce 1951.

Dne 11. listopadu 1572 (před 450 lety) zaznamenal Tycho Brahe neobvykle jasnou novou hvězdu v souhvězdí Kasiopeji. Jednalo se o supernovu dnes označovanou jako SN 1572. V době, kdy ji Brahe spatřil, byla jasnější než Venuše a pozorovatelná očima byla ještě na začátku roku 1574. Historické prameny odhalily, že Tycho Brahe zřejmě nebyl první, kdo supernovu v Kasiopeji viděl. Tím byl pravděpodobně německý astronom Wolfgang Schüler, který ji zaznamenal již 6. listopadu 1572.

Malí zelení mužíčci

Dne 28. listopadu 1967 (před 55 lety) byl objeven první pulsar. Mladá astronomka Jocelyn Bellová spolu s vedoucím své doktorské práce Antonym Hewishem zaznamenala krátké rádiové pulsy s periodou 1,33 sekundy přicházející ze souhvězdí Býka. Protože se zdroj vlivem otáčení Země pohyboval společně s oblohou – zůstával na stejných rovníkových souřadnicích – vyloučili možnost pozemského signálu. Poněkud sportovně si zdroj označili zkratkou LGM-1. Ona tři písmena měla zastupovat slova Little Green Men. Objevitelé ale věděli, že o malé zelené mužíčky tu nejspíš nepůjde. Ostatně 21. prosince téhož roku objevila Jocelyn Bellová druhý objekt stejného druhu. V roce 1968 se pro tyto objekty začalo používat slovo pulsar (pulsující rádiový zdroj). O jeho podstatě glosář serveru Aldebaran uvádí:

Pulsar – neutronová hvězda, jejíž magnetická a rotační osa nemají shodný směr. Zářící oblasti v magnetických pólech hvězdy díky rotaci vytvářejí pro pozorovatele majákovým efektem pulzy, zpravidla radiové, výjimečně až rentgenové či gama. První pulsar byl objeven v roce 1967 Jocelyne Bellovou pod vedením Antonyho Hewishe.

Je na místě uvést, že objev pulsarů je doprovázen dosud neodčiněnou ostudou. Pulsary objevila Jocelyn Bellová sama. Svůj LGM-1 poprvé zaznamenala už 6. srpna 1967, ale Antony Hewish pulsy považoval za interferenci s nějakým pozemským zdrojem. Jeho podíl na objevu je nezpochybnitelný – byl tvůrcem antény a vedoucím její práce. Nobelovu cenu za fyziku si však zasloužili oba. Antony Hewish ji roku 1974 obdržel spolu s Martinem Rylem. Jocelyn Bellová, po svatbě Bell Burnellová, nikdy.

Prosinec

Planeta Mars je pozorovatelná po celou noc, protože je v opozici se Sluncem. Večer jsou vidět Jupiter se Saturnem a koncem prosince se večer nízko nad jihozápadním obzorem objevují Merkur a Venuše. Na Zemi nastane 21. prosince ve 22:48 SEČ zimní slunovrat, na Marsu pro změnu 26. prosince jarní rovnodennost (obojí z pohledu severní polokoule dané planety). Před padesáti lety jsme byli naposledy na Měsíci.

Apollo 17 – naposledy na Měsíci. Zatím

Dne 14. prosince necelých šest minut před půlnocí našeho času opustili dosud poslední lidé povrch Měsíce. Posádka Apolla 17 zanechala na Měsíci plaketu s následujícím vzkazem:

Na tomto místě člověk dokončil svůj první výzkum Měsíce

prosinec L. P. 1972

Nechť se mír, v jehož duchu jsme přišli, odráží v životě celého lidstva

Málo se ví, že posádka Apolla 17 byla osmičlenná. Tvořili ji Eugene Cernan, Harrison Schmitt, Ronald Evans, Fe, Fi, Fo, Fum a Phooey. Posledních pět jmen patří laboratorním myším druhu Perognathus longimembris, které cestovaly k Měsíci kvůli radiobiologickému experimentu. Měly implantovaná čidla radiace a cílem bylo zjistit, jaký vliv na jejich organismy bude mít kosmické záření.

Jména jim dala lidská část posádky Apolla 17, oficiálně měly myši jen identifikační kódy A3305, A3326, A3352, A3356 a A3400. Ron Evans tak na oběžné dráze okolo Měsíce nezůstal sám. Spolu s pěti myšmi drží dosud nepřekonaný rekord v délce pobytu na oběžné dráze okolo Měsíce – strávili tam bez 17 minut 148 hodin.

Sameček A3352, bohužel, let zpět na Zemi nepřežil. Příčina jeho smrti zůstala neznámá. Ostatní čtyři myši ovšem po přistání potkal plánovaný neradostný osud – usmrcení a pitva.  Výsledkem experimentu bylo zjištění, že k poškození mozku ani jiných částí jejich organismů vlivem kosmického záření nedošlo.

Pokud jde o lidskou posádku, Harrison Schmitt byl prvním profesionálním geologem na Měsíci a krátce po přistání na úpatí pohoří Taurus Littrow se vyjádřil v tom smyslu, že pokud existuje geologický ráj, je to právě tady. Domů na Zemi si ale mohl odvézt pouhých 110,5 kilogramů vzorků. Ten největší balvan, po kterém očividně hodně toužil, musel nechat na Měsíci.

Eugene Cernan, astronaut s česko-slovenskými prapředky, který s sebou na Měsíci měl i československou vlajku (dnes ji najdeme u Perkova dalekohledu na observatoři v Ondřejově), je dosud posledním pozemšťanem, který kdy stál na Měsíci. Snad se to už brzy změní. A snad se v blízké budoucnosti dostane na Měsíc česká vlajka i oficiálně. Druhý výzkum Měsíce člověkem, chystaný už na toto desetiletí, bude mezinárodní, s účastí Evropské kosmické agentury, jejímž je Česká republika členem.

Opozice Marsu

Druhá polovina roku 2022 patří z hlediska viditelnosti Marsu k těm příznivým – v prosinci nastává opozice Marsu se Sluncem. Opozice znamená, že Mars je na obloze přesně naproti Slunci. V prostoru je naopak Mars na stejné straně od Slunce jako Země, a tudíž je k Zemi nejblíž. Ono „nejblíž“ ale pokaždé znamená jinou vzdálenost, neboť planety se na svých eliptických drahách sejdou pokaždé v jiném místě. K nejtěsnějším přiblížením dochází koncem srpna – to jsme mnozí zažili například v roce 2003, kdy Mars od Země dělila vzdálenost pouhých 56 milionů kilometrů.

V roce 2022 se Mars k zemi nejvíce přiblíží 1. prosince ve 3 hodiny středoevropského času, a to na vzdálenost 81,5 milionu kilometrů. To sice není úplně blízko, ale přesto uvidíme v dalekohledu na Marsu více detailů než obvykle – zřetelné polární čepičky a tmavé útvary na oranžovém kotoučku planety, který dosáhne úhlového průměru 17".

Budeme-li se dívat očima, uvidíme nápadně oranžovou planetu na první pohled připomínající mimořádně jasnou hvězdu dosahující -1,9 mag. Samotná opozice nastává 8. prosince a při ní si Mars připravil zřídka vídané nebeské divadlo. Přesně ve chvíli opozice dojde k zákrytu Marsu Měsícem v úplňku (on je měsíční úplněk vlastně také opozicí). Zákryt bude prakticky středový (rozdíl v ekliptikální šířce bude činit pouhé tři setiny stupně) a bude u nás vidět nad obzorem v celém průběhu. Jasnost Měsíce i Marsu bude dostatečná k tomu, abychom úkaz viděli prostým okem. V dalekohledu bude pohled na zákryt Marsu Měsícem ještě úžasnější.