Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Výzkumy v ASU AV ČR (235): Pozorovali staří Mayové Merkur?

Výzkumy v ASU AV ČR (235): Pozorovali staří Mayové Merkur?

Strana D49 Drážďanského kodexu, obsahující 12 dat, vztahujících se k Merkuru. Data na levé straně obrázku jsou uvedena v dlouhém počtu (5 cifer) a rozdíly pod nimi (3 a 2 cifry) je nutné od nich odečíst k získání dalších dat. Data na pravé straně obrázku jsou dána všechna v dlouhém počtu. Cifry v závorce jsou opravy: (9) na levé straně nahrazuje pravděpodobně chybné (10), (10) a (9) na pravé straně doplňují chybějící údaje. Poslední dvě data v pravé části dole se v Drážďanském kodexu částečně překrývají a jsou odlišena barevně (hnědě a černě)
Autor: Jan Vondrák

Dějiny lidstva se hemží starými civilizacemi s astronomickými znalostmi na nejrůznější úrovni. Jednou z těch vyspělejších byli nepochybně Mayové, obývající středověkou střední Ameriku. Jejich znalosti dění na obloze byly velmi dobré, umožnily jim vytvořit velmi sofistikovaný kalendář. V literatuře se soudí, že Mayové znali hlavní tělesa Sluneční soustavy, ovšem na Merkuru se různí historikové neshodnou. Jan Vondrák, emeritní pracovník ASU, společně s bratry Böhmovými tuto otázku znovu otevřeli.

Přestože je Merkur jednou z pěti planet pozorovatelných pouhým okem, i mezi profesionálními astronomy se najdou jedinci, kteří toto těleso na vlastní oči nikdy nespatřili. Jde o nejvnitřnější planetu s velkou poloosou oběžné elipsy jen 0,38 astronomické jednotky. Kvůli tomu se Merkur na zemské obloze příliš nevzdaluje od Slunce, a i když může dosahovat zdánlivě vysoké jasnosti, je na večerní nebo ranní obloze snadno přehlédnutelný. Relativně pohodlně jej lze pozorovat jen pár dní kolem tzv. největších elongací, které nastávají zhruba třikrát až čtyřikrát do roka.

V oblasti dnešního Mexika, Guatemaly, Belize, Salvadoru a Hondurasu prosperovalo v historii hned několik rozvinutých civilizací. Zabývaly se převážně zemědělstvím, v němž byly velmi úspěšné, a tak měly jedinečné příležitosti k rozvoji dalších dovedností: řemesel, obchodu, stavitelství, duševního rozvoje a v neposlední řadě i poznávání přírody. Z těchto civilizací stojí za zmínku určitě Mayové, jejichž počátky se datují do druhého tisíciletí před naším letopočtem. Mayové vyvinuli vlastní hieroglyfické písmo, zjevně měli vynikající astronomické znalosti a díky tomu mohli sestavit velmi komplikovaný kalendář. Budovali velká města a stavěli obří stavby z kamene. Zřejmě z důvodu změny přírodních podmínek začala mayská civilizace v druhém až třetím století našeho letopočtu upadat a když do střední Ameriky dorazili v 16. století Španělé, z rozsáhlé říše nezbylo nic a potomci Mayů obývali již jen několik bezvýznamných vesnic.

Když už jsme u mayského kalendáře. Mayové používali kalendář, který byl komplikovanou konstrukcí několika cyklů. Paralelně s ním ovšem používali i tzv. dlouhý počet, tedy počet dní kalendáře od jeho začátku. Tato skutečnost pomáhá s datováním událostí dochovaných v mayských písemnostech. Je možná paradoxní, že v současnosti si vlastně počínáme podobně, přinejmenším v astronomii. Společně s občanským kalendářem, který je sestaven na základě několika cyklů, používají astronomové i kontinuální juliánské datum, které zachycuje počet dní od poledne světového času 24. listopadu roku 4714 před naším letopočtem. Bohužel, nebyly nalezeny žádné písemnosti, které by uváděly data současně v mayském a „našem“ kalendáři.

Historikové tedy hledali nejlepší časový posun, který by oba kalendáře připodobnil, a to nejčastěji s pomocí historických událostí. Že je takové srovnání přinejmenším problematické, ukazuje už skutečnost, že v literatuře je možné najít odvozených posunů (tzv. korelačních konstant) hned celou varietu, lišící se o stovky let. Před třemi desítkami let se problematikou začali zabývat i bratři Böhmové ve spolupráci s Janem Vondrákem a Jaroslavem Klokočníkem z ASU. Čeští autoři využili astronomických záznamů Mayů v tzv. Drážďanském kodexu, což je jedna ze čtyř mayských písemných památek, která přežila do současných dnů. Jde vlastně mimo jiné o mayské astronomické tabulky pokrývající období přibližně mezi roky 280 a 1325 našeho letopočtu, přičemž původ písemnosti se datuje někdy k roku 1200. Čeští autoři využili astronomických záznamů a porovnávali pozorované úkazy, tedy např. heliakické východy nebo západy planet, zatmění Slunce, nebo konjunkce Marsu s Venuší, s moderními astronomickými výpočty. Takto jednoznačně určili korelační konstantu mezi mayským a naším kalendářem, který vyhovuje astronomickým událostem.

Nyní se J. Vondrák s kolegy k práci vrátil. Autorský tým si položil otázku, zda některé ze zaznamenaných pozorování nemohou odpovídat pozorování Merkuru. V Drážďanském kodexu lze nalézt devatenáct událostí, které lze metodou vyvinutou bratry Böhmovými připsat pozorování Merkuru. Datově jsou v Drážďanském kodexu události související s Merkurem jen o několik málo dní posunuty proti datu jeho největší elongace. Vzhledem k tomu, že se Merkur na obloze v období elongací pohybuje pomalu, rozptyl několika dní oproti extrému je velmi přijatelný. Oproti vypočtené efemeridě jsou výšky planety Merkur nad obzorem v elongacích zaznamenaných mayskými pozorovateli uvedeny s nepřesností asi jednoho úhlového stupně, což velmi dobře odpovídá možnostem tehdejších pozorovatelů.

Autoři si povšimli i několika událostí, které svojí periodicitou odpovídaly synodické oběžné době Merkuru, ovšem neodpovídaly žádné z elongací. Takových událostí je v Drážďanském kodexu v současnosti identifikováno devět a jejich okamžiky zhruba odpovídají konjunkcím Merkuru se Sluncem. Ty samozřejmě nemohli Mayové pozorovat, avšak je možné, že je zaznamenávali jako polovinu intervalu mezi dvěma elongacemi.

Studie ukazuje dvě podstatné věci. Za prvé to, že Mayové věnovali i Merkuru patřičnou pozornost, a pokud mohli, zaznamenali jej do astronomických tabulek. A za druhé, nalezená shoda je nezávislým potvrzením správnosti korelační konstanty kalendářů odvozené bratry Böhmovými. Je třeba ještě dodat, že události uvedené v Drážďanském kodexu přibližně do roku 1000 našeho letopočtu nejspíše odpovídají skutečným pozorováním, zatímco záznamy pozdější jsou spíše předpovědí, s ohledem na předpokládaný rok vzniku kodexu. To samo o sobě svědčí o velmi přesné práci mayských astronomů.

REFERENCE

J. Vondrák a kol., Did old Maya observe Mercury?, Serbian Astronomical Journal 204 (2022) 65-79

KONTAKTY

Ing. Jan Vondrák, DrSc., dr. h. c.
jan.vondrak@asu.cas.cz
Oddělení galaxií a planetárních systémů Astronomického ústavu AV ČR

 

 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Oddělení galaxií a planetárních systémů ASU

Převzato: Astronomický ústav AV ČR, v. v. i.



O autorovi

Michal Švanda

Michal Švanda

Doc. Mgr. Michal Švanda, Ph. D., (*1980) pochází z městečka Ždírec nad Doubravou na Českomoravské vrchovině, avšak od studií přesídlil do Prahy a jejího okolí. Vystudoval astronomii a astrofyziku na MFF UK, kde poté dokončil též doktorské studium ve stejném oboru. Zabývá se sluneční fyzikou, zejména dynamickým děním ve sluneční atmosféře, podpovrchových vrstvách a helioseismologií a aktivitou jiných hvězd. Pracuje v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově a v Astronomickém ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 2016 habilitoval. V letech 2009-2011 působil v Max-Planck-Institut für Sonnensystemforschung v Katlenburg-Lindau v Německu. Astronomií, zprvu pozorovatelskou, posléze spíše „barovou“, za zabývá od svých deseti let. Slovem i písmem se pokouší o popularizaci oboru, je držitelem ceny Littera Astronomica. Před začátkem pracovní kariéry působil v organizačním týmu Letní astronomické expedice na hvězdárně v Úpici, z toho dva roky na pozici hlavního vedoucího. Kromě astronomie se zajímá o letadla, zejména ta s více než jedním motorem a řadou okýnek na každé straně. 

Štítky: Mayové, Merkur, Astronomický ústav AV ČR


40. vesmírný týden 2024

40. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 30. 9. do 6. 10. 2024. Měsíc bude v novu. Večer je jen velmi nízko u obzoru Venuše, celou noc je viditelný Saturn, v druhé polovině noci Mars a Jupiter. Aktivita Slunce je spíše nízká. Na jižní obloze září pěkná kometa C/2023 A3 (Tsuchinshan-ATLAS) a slibuje moc hezkou podívanou v polovině října i od nás. K ISS se vydala kosmická loď Crew Dragon s dvoučlennou posádkou mise Crew 9. Dvě sedačky jsou volné pro astronauty z nepříliš úspěšné mise Starlineru.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Slunce

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2024 obdržel snímek „Slunce“, jehož autorem je Jakub Lieder.   Známe jej všichni. Ráno, zosobněné bohem Slunce Heliem, vyráží se svým spřežením od východu na západ a přináší Zemi blahodárné světlo. Na západě se jeho koně napojí a napasou a

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

IC 63 Duch Kasiopeje

Asi 550 svetelných rokov od nás v súhvezdí Kasiopeja sa nachádza IC 63, ohromujúca a trochu strašidelná hmlovina. IC 63, známa aj ako Duch Kasiopeje, je formovaná žiarením blízkej nepredvídateľne premennej hviezdy Gamma Cassiopeiae, ktorá pomaly rozrušuje prízračný oblak prachu a plynu. Súhvezdie Kasiopeja, pomenované podľa márnotratnej kráľovnej v gréckej mytológii, vytvára na nočnej oblohe ľahko rozpoznateľný tvar písmena „W“. Centrálny bod súhvezdia W označuje dramatická hviezda s názvom Gamma Cassiopeiae. Pozoruhodná Gamma Cassiopeiae je modrobiela premenná hviezda typu subgiant, ktorú obklopuje plynný disk. Táto hviezda je 19-krát hmotnejšia a 65 000-krát jasnejšia ako naše Slnko. Taktiež rotuje neuveriteľnou rýchlosťou 1,6 milióna kilometrov za hodinu - viac ako 200-krát rýchlejšie ako naša materská hviezda. Táto zbesilá rotácia jej dodáva stlačený vzhľad. Rýchla rotácia spôsobuje výrony hmoty z hviezdy do okolitého disku. Táto strata hmoty súvisí s pozorovanými zmenami jasnosti. Žiarenie Gamma Cassiopeiae je také silné, že ovplyvňuje dokonca aj IC 63, niekedy prezývanú hmlovina duchov, ktorá leží niekoľko svetelných rokov od hviezdy. Farby v strašidelnej hmlovine ukazujú, ako hmlovinu ovplyvňuje silné žiarenie zo vzdialenej hviezdy. Vodík v IC 63 je bombardovaný ultrafialovým žiarením z hviezdy Gamma Cassiopeiae, čo spôsobuje, že jeho elektróny získavajú energiu, ktorú neskôr uvoľňujú ako vodíkové alfa žiarenie - na tomto obrázku viditeľné červenou farbou. Toto vodíkové alfa žiarenie robí z IC 63 emisnú hmlovinu, ale na tomto obrázku vidíme aj modré svetlo. Je to svetlo z Gama Cassiopeiae, ktoré sa odrazilo od prachových častíc v hmlovine, čo znamená, že IC 63 je tiež reflexná hmlovina. Táto farebná a prízračná hmlovina sa pomaly rozplýva pod vplyvom ultrafialového žiarenia z Gama Cassiopei. IC 63 však nie je jediným objektom pod vplyvom mohutnej hviezdy. Je súčasťou oveľa väčšej hmlovinovej oblasti obklopujúcej Gamma Cassiopeiae, ktorá na oblohe meria približne dva stupne - približne štyrikrát širšia ako Mesiac v splne. Táto oblasť je najlepšie viditeľná zo severnej pologule počas jesene a zimy. Hoci je vysoko na oblohe a z Európy je viditeľná po celý rok, je veľmi slabá, takže jej pozorovanie si vyžaduje pomerne veľký ďalekohľad a tmavú oblohu. Tento extrémne náročný objekt je naozaj veľká výzva pre techniku a aj spracovanie, hlavne kvôli jasnej hviezde gama Cas. Asi sa k nemu neskôr ešte vrátim počas dlhých zimných večerov... Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Optolong L-eNhance filter, FocusDream focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 204x180 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, 102x360 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C cez Optolong L-eNhance, master bias, 240 flats, master darks, master darkflats 27.8. až 21.9.2024 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »