Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Výzkumy v ASU AV ČR (323): Shluky meteorů v nové studii

Výzkumy v ASU AV ČR (323): Shluky meteorů v nové studii

Kompozitní snímek sedmi meteorů z klastru roku 2023 (levý panel) byl vytvořen složením videozáznamů pořízených kamerou Subaru-Asahi StarCam. Pravý panel ukazuje 16 meteorů z klastru roku 2024 zaznamenaných toutéž kamerou.

Meteory obvykle vnímáme jako jednotlivé světelné stopy na obloze. Víme, že v některých fázích roku jich je více, přičemž tyto tzv. meteorické roje jsou reprezentovány tělísky, která mají společný původ v jednom mateřském tělese. Ve výjimečných případech se však zdá, že meteory někdy přicházejí ve „shlucích“ – skupinách fragmentů jednoho tělesa, které se rozpadlo krátce před vstupem do atmosféry. Analýza těchto vzácných jevů umožňuje nahlédnout do procesů rozpadu meteoroidů v blízkosti Země a odhaluje, jaké fyzikální mechanismy za nimi stojí.

Meteoroidy – drobná tělesa pocházející z komet a asteroidů – představují základní stavební kameny Sluneční soustavy. Jejich studium je důležité nejen pro pochopení vzniku planet, ale i pro aktuální procesy, které tyto objekty ovlivňují při průchodu meziplanetárním prostorem. Jedním z klíčových procesů je fragmentace, tedy rozpad tělesa na menší části. Ten může nastat v různých fázích: daleko od Země, při průchodu perihelem, nebo až těsně před vstupem do atmosféry Země. Způsob a načasování rozpadu přitom zásadně ovlivňují pozorované vlastnosti meteorů.

Tradičně jsou meteory studovány jednotlivě nebo jako součást meteorických rojů, které vznikají z materiálu uvolněného z komet, výjimečně planetek. Existuje však zvláštní kategorie jevů – tzv. meteorické klastry či shluky (meteor clusters). Ty se vyznačují tím, že několik meteorů vstoupí do atmosféry téměř současně a v těsné prostorové blízkosti, což naznačuje jejich společný původ. Tyto události jsou extrémně vzácné a obtížně pozorovatelné, proto jich jsou v současnosti známy méně než dvě desítky. I proto není dobře definován samotný pojem meteorického klastru. V představované studii je použita definice klastru jako skupiny meteorů, které se objevují blízko sebe v prostoru i čase a mají společný původ. Zásadní je přitom důraz na instrumentální pozorování – vizuální pozorování totiž často trpí subjektivitou, zatímco moderní kamerové sítě umožňují přesné měření trajektorií, rychlostí a jasností.

Studium meteorických klastrů je důležité zejména proto, že umožňuje rekonstruovat proces rozpadu meteoroidů „v reálném čase“ – tedy krátce před jejich vstupem do atmosféry. To poskytuje unikátní informace o mechanických vlastnostech materiálu, vlivu slunečního záření (např. tepelného namáhání) i dynamice fragmentů. Například velmi informativní je uspořádání fragmentů vůči směru od Slunce. Pokud se fragmenty řadí podle své hmotnosti podél tohoto směru, lze z jejich rozložení odvodit stáří klastru a dynamiku rozpadu. Tento přístup vychází z předpokladu, že menší fragmenty jsou více ovlivněny negravitačními silami (např. tlakem záření), a proto se postupně oddělují od větších částí. V případě vhodného uspořádání tak vzniká „časová stopa“, kterou lze zpětně interpretovat.  

Nová mezinárodní studie, v níž důležitou roli hráli Pavel Koten a David Čapek z ASU, se zaměřuje na systematické zkoumání meteorických klastrů jako nástroje pro studium fragmentace meteoroidů v blízkosti Země. Práce má dvě hlavní části. První je detailní analýza dvou nových případů meteorických klastrů zaznamenaných nad Havají v letech 2023 a 2024. Data a jejich analýza ukazují, že oba nově popsané klastry představují zásadně odlišné scénáře. Klastr z roku 2024 vykazuje jasně identifikovatelný dominantní fragment a systematické uspořádání menších částí podle hmotnosti podél protislunečního směru. To umožnilo poměrně přesně určit stáří klastru – přibližně tři dny – a identifikovat pravděpodobný mechanismus jeho vzniku, kterým je tepelné napětí působící na meteoroid při jeho průchodu blízko Slunce. Tento scénář odpovídá představě, že meteoroid se rozpadne krátce před setkáním se Zemí, přičemž fragmenty zůstávají relativně kompaktní.

Naopak klastr z roku 2023 takové uspořádání nevykazuje. Neobsahuje dominantní fragment a fragmenty nejsou systematicky seřazeny podle hmotnosti. V tomto případě bylo možné určit pouze horní limit stáří – maximálně několik dní – a mechanismus vzniku zůstává nejednoznačný. Autoři zde připouštějí, že kromě tepelného napětí mohou hrát roli i jiné procesy, například rotační rozpad nebo kolizní fragmentace. Tento výsledek ukazuje, že meteorické klastry nejsou homogenní jev, ale zahrnují širší spektrum fyzikálních scénářů.

Autoři se dále věnovali přehledové studii porovnávající všechny známé meteorické klastry a jejich vlastnosti. Z ní je zřejmé, že všechny dosud známé meteorické klastry vznikly v blízkosti Země. To je zásadní poznatek, který má jak observační, tak fyzikální důsledky. Autoři ukazují, že objem prostoru zabraný klastrem roste s časem od fragmentace – fragmenty se postupně rozptylují v prostoru. Pokud tedy k rozpadu dojde daleko od Země, fragmenty se natolik rozptýlí, že už je nelze identifikovat jako kompaktní skupinu při vstupu do atmosféry. To znamená, že pozorované klastry představují pouze „špičku ledovce“ – ty případy, kdy k fragmentaci došlo opravdu těsně před vstupem do atmosféry. Autoři k tomu poznamenávají, že globální pozorovací sítě mají potenciál detekovat i starší a rozptýlenější klastry. Lokální experimenty jsou totiž omezeny svým zorným polem a citlivostí, zatímco globální pokrytí umožňuje zachytit fragmenty rozprostřené na větší ploše. To otevírá cestu k systematičtějšímu studiu těchto jevů v budoucnu.

Z fyzikálního hlediska práce potvrzuje klíčovou roli tepelného namáhání jako mechanismu fragmentace meteoroidů v blízkosti Slunce. Tento proces vzniká v důsledku extrémních teplotních gradientů, které vedou k mechanickému napětí uvnitř tělesa. Pokud materiál není dostatečně pevný, dojde k jeho rozpadu. Studie však zároveň ukazuje, že tento mechanismus není jediný a že realita je pravděpodobně komplexnější. K robustnějším závěrům by bylo zapotřebí mít více pozorovaných exemplářů. Těch je však málo i principiálně. Autoři odhadují, že jen každý miliontý meteor by mohl být součástí klastru. Takže jde o opravdovou vzácnost. 


REFERENCE
P. Koten, D. Čapek a kol., Meteor clusters: Tracing meteoroid fragmentation in near-Earth space, Icarus 454 (2026) id.117085

KONTAKT
RNDr. Pavel Koten, Ph.D.
koten@asu.cas.cz
Oddělení meziplanetární hmoty Astronomického ústavu AV ČR

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Oddělení meziplanetární hmoty ASU

Převzato: Astronomický ústav AV ČR, v.v.i.



O autorovi

Michal Švanda

Michal Švanda

Doc. Mgr. Michal Švanda, Ph. D., (*1980) pochází z městečka Ždírec nad Doubravou na Českomoravské vrchovině, avšak od studií přesídlil do Prahy a jejího okolí. Vystudoval astronomii a astrofyziku na MFF UK, kde poté dokončil též doktorské studium ve stejném oboru. Zabývá se sluneční fyzikou, zejména dynamickým děním ve sluneční atmosféře, podpovrchových vrstvách a helioseismologií a aktivitou jiných hvězd. Pracuje v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově a v Astronomickém ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 2016 habilitoval. V letech 2009-2011 působil v Max-Planck-Institut für Sonnensystemforschung v Katlenburg-Lindau v Německu. Astronomií, zprvu pozorovatelskou, posléze spíše „barovou“, za zabývá od svých deseti let. Slovem i písmem se pokouší o popularizaci oboru, je držitelem ceny Littera Astronomica. Před začátkem pracovní kariéry působil v organizačním týmu Letní astronomické expedice na hvězdárně v Úpici, z toho dva roky na pozici hlavního vedoucího. Kromě astronomie se zajímá o letadla, zejména ta s více než jedním motorem a řadou okýnek na každé straně. 

Štítky: Meteory, Astronomický ústav AV ČR


22. vesmírný týden 2026

22. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 25. 5. do 31. 5. 2026. Měsíc po první čtvrti dorůstá k úplňku. Venuše je na večerní obloze opravdu výrazná a zdánlivě se přibližuje Jupiteru. Teoreticky by měl být večer vidět i Merkur. Velmi nízko na ranní obloze začíná být vidět Saturn. Sluneční aktivita je zatím nízká. Parádní zážitek přinesl testovací let IFT-12 Super Heavy Starship. Úspěšné byly i malé rakety, evropská Vega-C a Electron. Čína úspěšně vyslala další tříčlennou posádku na svou stanici Tiangong. Devadesátky se dožívá Jan Kolář, který komentoval přistání Apolla 11 na Měsíci. Je to i 60 let od prvního amerického měkkého přistání na Měsíci.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Hodina Jupiterovy rotace

Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2026 obdržel snímek a video Karla Sandlera s názvem „Hodina Jupiterovy rotace“ Soutěž Česká astrofotografie měsíce je, jak již název naznačuje, zaměřena zejména na fotografie. Ovšem vesmír není statický, na obloze se vše pohybuje, a to od těch

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Tranzit ISS

Tranzit mezinárodní stanice ISS před sluncem

Další informace »