Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Z okolí severního pólu Titanu zmizela oblaka

Z okolí severního pólu Titanu zmizela oblaka

Oblaka v atmosféře Titanu
Oblaka v atmosféře Titanu
Tato dvojice snímků v nepravých barvách, vytvořená na základě dat získaných sondou Cassini (NASA), ukazuje oblaka zahalující část Saturnova měsíce Titan. Oblaka jsou znázorněna žlutou barvou, zatímco mlžný závoj atmosféry Titanu je vyobrazen fialovou barvou. Na fotografii vlevo jsou zachycena rozpouštějící se oblaka, pokrývající oblast v okolí severního pólu měsíce Titan. Snímek vlevo byl pořízen 12. 5. 2008, snímek vpravo pak 12. 12. 2009. Oblaka na druhém obrázku se nacházejí v oblasti kolem 40° jižní šířky a jsou stále aktivní i po období rovnodennosti na měsíci Titan.

Sonda Cassini poprvé pozorovala v tomto prostoru oblaka, vyskytující se v průběhu léta na jižní polokouli. Období rovnodennosti, kdy Slunce ozařovalo nejvíce oblasti kolem rovníku, nastalo v srpnu 2009.

Během uplynulých šesti let sonda Cassini pozorovala oblaka seskupená ve třech odlišných oblastech Titanu v různých "zeměpisných" šířkách: velká oblaka v okolí severního pólu, nepravidelná oblaka v okolí jižního pólu a úzký pás v okolí 40° jižní šířky. Nyní astronomové objevili důkazy změny sezónní cirkulace na Titanu. Oblaka v okolí jižního pólu zmizela ještě před rovnodenností a oblaka na severní polokouli jsou velmi tenká. Tato aktivita je v souladu s modely, které předpovídají oblačnou aktivitu přecházející z jedné polokoule na druhou.

Během zimy na severní polokouli se v okolí severního pólu formují oblaka z etanu ve vrstvě atmosféry označované jako troposféra, což je nejnižší část atmosféry, a to díky konstantnímu přítoku etanu a aerosolů z vyšší části atmosféry, označované jako stratosféra. Na jižní polokouli atmosférické plyny obohacené o metan stoupající vzhůru od povrchu vytvářejí středně vysokou a vysokou oblačnost.

Data pro vytvoření obrázků byla získána vizuálním a infračerveným mapovacím spektrometrem v oboru blízkého infračerveného záření. Vědci se soustředili na 3 vlnové délky infračerveného záření, které byly mimořádně vhodné pro pozorování stop oblačnosti, jimž byla při počítačovém zpracování přidělena červená, zelená a modrá barva. Emise na vlnové délce 2 mikrony (které byla přiřazena červená barva) odhalila povrch Titanu. Emise na vlnové délce 2,11 mikronu (zelená barva) patří nejnižší vrstvě atmosféry měsíce, tzv. troposféře. Emise na vlnové délce 2,21 mikronu (modrá barva) odhalila zamlženou stratosféru, nejvyšší vrstvu atmosféry Titanu. Oblaka se jeví nažloutlá, protože jsou osvětlena zářením, kterému byly přiřazeny nepravé barvy červená a zelená, nikoliv zářením, kterému odpovídá při zpracování modrá barva.

Zdroj: photojournal.jpl.nasa
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



21. vesmírný týden 2026

21. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »