Zodiakální světlo z observatoře Paranal v Chile. Autor: Yuri BeletskyV pátek 20. března ve 12:43 SEČ vstupuje Slunce do znamení Berana (v dnešním souhvězdí Ryb) a přináší tak astronomické jaro. Tento pátek si vládu sluneční a hvězdná část dne rozdělí rovným dílem. Dále se pak budou dny prodlužovat a noci zkracovat. Slunce každým dnem bude zvětšovat svou výšku nad obzorem při své kulminaci a přinese nám tak kýžené jarní počasí. Bezměsíčné noci v době rovnodennosti však nabízí ještě jeden každoroční úkaz, o kterém kvůli současné míře světelného znečištění většina lidí ani netuší.
Zodiakální světlo přes půlku oblohy. Autor: Stefan SeipPokud se nacházíte mimo výraznou zář rušivého městského osvětlení (například vysoko v horách), můžete už v těchto dnech spatřit poměrně výrazný světelný kužel, sápající do výše až 25° nad obzor, a to v době, kdy je Slunce již déle jak hodinu pod obzorem (tedy kolem 19:30 a později). Zbytek oblohy (neruší-li zmíněné světelné znečištění) je již neskonale tmavý a plný hvězd. V oblasti nízko nad obzorem, takřka v nejjasnější části nazlátlého kužele, plným jasem připomíná svou účast na nebeské sféře planeta Venuše. Zapadá krátce po osmé hodině. Vrcholek tohoto zvláštního kužele zasahuje až do očima viditelné otevřené hvězdokupy zvané Plejády nebo Kuřátka v souhvězdí Býka. Měsíc vůbec neruší, vychází až v druhé půli noci a spěje do novu, kterého se dočkáme 26. března. Jsme mimo městské osvětlení a ten kužel tam stále září ještě 4 hodiny po západu Slunce. Sune se jako náplast na hvězdné obloze a pomalu zapadá spolu s ní. Všechny pozemské možnosti vysvětlení úkazu jsme vyčerpali. Tak o co tedy jde?
Jste-li skutečně svědky tohoto podivného kuželovitého světla, připomínajícího kolmý svit nějaké silné halogenové lampy a táhnoucího se přes zvířetníková souhvězdí od Ryb (na obzoru) až k Býku, či ještě výše, sledujete zodiakální světlo. Jde o rozptyl slunečního záření o miniaturní částečky (0,001 - 0,1 mm) meziplanetárního prachu, které se nachází v rovině ekliptiky (rovina zemské dráhy, kterou si myšleně promítáme na oblohu jako linii procházející zvířetníkovými souhvězdími). Celková hmotnost tohoto meziplanetárního prachu se odhaduje na 5x1016 kg. Jak Slunce prochází zvířetníkovými souhvězdími, ekliptika mění v průběhu roku pro daný čas sklon s obzorem. Největší úhel svírá s obzorem v období jarní rovnodennosti po západu Slunce a v období podzimní rovnodennosti před slunečním východem. V oblastech poblíž rovníku je zodiakální světlo pozorovatelné po celý rok, neboť nikdy nesvírá s obzorem tak malý úhel, aby se ztratilo v záři soumraku či přesvětlených aglomerací. Z našich zeměpisných šířek jej můžeme na jaře sledovat večer po soumraku nad západním obzorem, na podzim naopak na východě ráno před rozbřeskem.
Protisvit. Autor: Yuri Betelski, ESOJas zodiakálního světla se dá srovnat s jasem chudší části Mléčné dráhy. Pokud na vašem pozorovacím stanovišti máte možnost Mléčnou dráhu spatřit, uvidíte s největší pravděpodobností i kužel zodiakálního světla. Nejlepší podmínky na světě k pozorování tohoto jevu mají například na Kanárských ostrovech nebo v Chile (kde leží i slavná observatoř ESO La Silla Paranal, jíž je Česká republika členem). V těchto končinách lze spatřit světlo nejen jako kužel, ale jako souvislý pás křižující Mléčnou dráhu a disponující výrazným zjasněním v místě na opačné straně oblohy než Slunce. V této oblasti oblohy jsou totiž částečky meziplanetární hmoty osvětlené Sluncem z našeho pohledu celé (tedy jsou v "úplňku") a do oka pozorovatele tak dopadá nejvíce světla. Tomuto oválně vyhlížejícímu zjasnění se příhodně říká "protisvit". V České republice však míru tak dokonale temné oblohy nenajdeme, takže protisvit můžeme obdivovat jen z úžasných fotografií pořízených například právě u chilské observatoře Paranal.
Podmínky k letošnímu pozorování jarního (tedy večerního) zodiakálního světla jsou naprosto ideální. Jak bylo řečeno, k jeho spatření je zapotřebí pokud možno tmavá obloha, a to nerušená jak pozemským rušivým světlem, tak i tím z vesmíru - v našem případě hlavně měsíčním svitem. Měsíc je v době letošní jarní rovnodennosti záležitostí ranní oblohy, tudíž jedinou překážkou by mohla být ta světla z měst.
Zodiakální světlo ze Sečské přehrady. Autor: Petr KomárekChcete-li se tedy stát svědky zodiakálního světla a nejste zrovna v Chile či na Kanárských ostrovech, vyjeďte do hor. Tam si najděte místo, odkud máte odkrytý výhled k západnímu obzoru a jistotu, že někde tím směrem nezáří nějaká výrazná aglomerace. V naší republice to není bohužel příliš možné, ale dá se to. Dobrým tipem je například střední oblast Vysočiny, Orlické hory, či Praděd. Krkonoše jsou bohužel vinou své rekreační slávy už rušivými světly ovlivněny natolik, že pro sledování zodiakálního světla doporučujeme spíše jejich západní část (například vrch Medvědín). Z hlediska podmínek jsou na tom celkově nejlépe jižní Čechy. Tam si skutečně stačí najít vyvýšené místo (pokud možno s velkými městy za zády, na východě - aby západní obzor byl bezpečně temný).
Měsícem nerušený západní obzor nám příroda umožní přibližně do 27. března. V dalších dnech začne stoupat dorůstající Měsíc, který svou září jas zodiakálního světla přebije. Kromě tohoto světla můžeme v těchto dnech na večerní obloze po 20. hodině pozorovat u obzoru stále hůře viditelnou planetu Venuši coby výraznou večernici, v Býku pak zmíněnou hvězdnou kupu Plejády, ve Lvu planetu Saturn a pro majitele větších přístrojů jsou tu ještě stále poslední chvíle ke spatření slábnoucí komety C/2007 N3 Lulin v oblasti západní poloviny souhvězdí Blíženců.
Dodatek k 25. březnu 2009: Z četných reakcí na tento článek (za což velmi děkuji) vyplývá, že v České republice existují místa, odkud lze sledovat "protisvit". Jednou z lokalit je oblast severní části Jizerských hor.
Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 16. 6. do 22. 6. 2025. Měsíc bude v poslední čtvrti. Velmi nízko na večerní obloze je Merkur a výše ve Lvu Mars. Ráno se zlepšuje viditelnost Saturnu a nejjasnějším objektem je Venuše nízko nad obzorem. Aktivita Slunce je na středně vysoké úrovni a vidíme i řadu skvrn. Mohou se objevit oblaka NLC. Solar Orbiter nahlédl poprvé na póly Slunce. Mise Axiom-4 k ISS musela být odložena.
Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2025 obdržel snímek „NGC 3718“,
jehož autorem je astrofotograf Zdenek Vojč
12. dubna 1789 namířil astronom William Herschel svůj dalekohled směrem k souhvězdí Velké medvědice a objevil zde mimo jiné mlhavý obláček galaxie NGC 3718. Téměř přesně 236
Orlia hmlovina (iné názvy: Messier 16, M 16, NGC 6611) je mladá otvorená hviezdokopa v súhvezdí Had. Súvisí s difúznou hmlovinou alebo oblasťou H II známou pod názvom IC 4703. Táto oblasť vzniku hviezd je vzdialená asi 7000 svetelných rokov.
Hviezdokopa M16 je veľká otvorená hviezdokopa, ktorá obsahuje asi 55 hviezd medzi 8. až 12. magnitúdou, na jej pozorovanie sa odporúča ďalekohľad s objektívom vyše 6 cm. Leží vo vzdialenosti asi 8 000 svetelných rokov. Obklopuje ju hmlovina s rovnakým označením M16. V slovenčine sa hmlovina M16 nazýva Orlia hmlovina, v češtine Orlí hnízdo. Oba názvy sa vzťahujú na jej tvar. Táto hmlovina, len ťažko rozoznateľná v amatérskom ďalekohľade, však na snímkach z Hubblovho vesmírneho teleskopu odkrýva úchvatný pohľad. Jasná oblasť je v skutočnosti okno do stredu väčšej tmavej obálky prachu. Pri podrobnejšom preskúmaní aspoň 20-centimetrovým ďalekohľadom v nej nájdeme oblasť tmavých hmlovín nazývané podľa svojho tvaru aj „slonie choboty“. V jasnej hmlovine objavíme aj ojedinelé tmavé škvrny – globuly, ktoré sú tvorené tmavým prachom a studeným molekulárnym plynom. Vidíme tu aj niekoľko mladých modrých hviezd, ktorých svetlo a nabité častice vypaľujú a odtláčajú preč zostatkové vlákna a steny plynu a prachu. Zhustené mračná sa považujú za zárodok hviezd alebo celých hviezdnych systémov - otvorených hviezdokôp. Orlia hmlovina sa rozprestiera sa na ploche s priemerom 60 svetelných rokov. Dá sa pozorovať už triédrom.
Charakteristické stĺpy medzihviezdnej hmoty sa nazývajú Stĺpy stvorenia. Najvyšší stĺp dosahuje dĺžku jeden svetelný rok, čo je 9 460 000 000 000 km – štvrtina vzdialenosti nášho Slnka od najbližšej hviezdy. Vo vnútri stĺpov sa najhustejšie oblasti vodíka a hélia spolu s prachovými časticami uhlíka a kremíka zhlukujú a zohrievajú, až vytvoria nové hviezdy. Napriek tomu mnohé z nich nie sú vo svetle viditeľné, lebo sú dosiaľ zahalené do prachových mrakov. Tieto hviezdy sa dajú ale pozorovať v infračervenom svetle. Zaoblené konce výbežkov na najvyššom stĺpe nazývame globuly – „hviezdne vajcia“ Stĺpy ožarujú mladé hviezdy, ktoré vznikli z hmloviny pred niekoľko stotisíc rokmi. Ultrafialové žiarenie hviezd zahrieva riedky plyn medzi hustými prachovými globulami vajcovitého tvaru. Nastáva fotónová erózia – vyparovanie a ionizácia plynovo prachovej materskej hmloviny. Objekt je tiež zdrojom rádiových vĺn.
Podľa najnovších pozorovaní zo Spitzerovho vesmírneho teleskopu Stĺpy stvorenia už pravdepodobne celých 6000 rokov neexistujú. Deštrukciu pilierov spôsobila supernova, ktorá vybuchla v ich blízkosti. Kvôli konečnej rýchlosti svetla obyvatelia Zeme uvidia deštrukciu stĺpov až približne za 1000 rokov.
Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C.
Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop
120x120 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 270x60sec. L, master bias, 400 flats, master darks, master darkflats
12.4.2025 až 6.6.2025
Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C.
Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop
45x60 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 75x30sec. L, 108x360sec. Ha, master bias, množstvo flats, master darks, master darkflats
12.4.2025 až 6.6.2025
Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4