Obrazem: Proměny komety NEOWISE nad Tatrami

Nejjasnější kometa

Kometa C/2020 F3 (NEOWISE) byla objevena kosmickým přehlídkovým systémem NEOWISE (Near-Earth Object Wide-field Infrared Survey Explorer, provozovatel NASA / JPL / CALTECH) 27. března 2020 jako objekt o přibližně 17. hvězdné velikosti (tedy hluboko pod dosahem středně velkých přístrojů). Tento kosmický dalekohled, obíhající Zemi po polární dráze ve výšce okolo 490 km, hledá už od roku 2011 tzv. malá tělesa Sluneční soustavy, především asteroidy (kterých objevil už několik tisíc) a trpasličí planety. Důmyslný monitorovací systém umožňuje objevovat i slabé komety anebo hvězdokupy. Od objevu komety C/2020 F3 bylo jasné, že půjde o poměrně zajímavý objekt a postupné zpřesňování dráhy astronomům utvrdilo, že bychom – v případě stabilního vývoje kometární aktivity – mohli kometu uzřít i pouhýma očima.

Když se pak vlasatice objevila mezi 22. a 28. červnem 2020 ve zorném poli tzv. koronografu kosmického slunečního dalekohledu SOHO, mohli hvězdáři získat jakýsi spojler o tom, co nás čeká. Už v těch dnech se jasnost komety prudce zvyšovala a díky hvězdám v souhvězdí Blíženců, které se rovněž v tomto poli nacházely, věděli astronomové s nadšením, nakolik je vlastně hlava komety jasná a že jen o pár dní později, pokud se pod náporem slunečního větru s jádrem nic nestane, uvidíme opravdovou vlasatici na časné ranní obloze.

Potvrzení o zázraku přímo z Česka

Žízeň po jasné kometě a také sezóna tzv. nočních svítících oblak člověka dvojnásob vyháněla v prvních červencových dnech ven z postele, a tak není divu, že ten pověstný úspěch prvního pozorování komety za pokročilého rozbřesku přišel právě z Česka. Se zkušenostmi s květnovou, nakonec nezdárnou „vlaštovkou“, kometou SWAN, která slibovala podobné představení, jsem 2. července při snímání jasných nočních oblak setrval až do chvíle přibližně 50 minut před východem Slunce a snímal čistý obzor Orlických hor při pohledu z Proseče u Seče. Na snímcích toliko vidět nebylo, dokud jsem je mírně neupravil vytažením kontrastu a podle ještě viditelných hvězd nezačal pátrat po protaženém „bodíku“ v inkriminované poloze. Prvních 20 obrázků bylo materiálem do virtuálního koše, ale najednou na tom jednadvacátém cosi bylo. Jistě, spíš jen nečistota, vadný pixel… ale přeci jen nápadně protažený. Druhý snímek vzápětí už sebral poslední pochyby. Byla tam! Prťavá jak špendlíková hlavička, ale jednoznačně ona i na opravdu jasném pozadí. To znamenalo jediné – kometa se skutečně stala mimořádně jasná a v následujících dnech jsme se měli na co těšit. Když se tento konkrétní obrázek poprvé objevil na astronomických internetových portálech, jak vroucí sólokapr vyhecoval každého astrofotografa, který byl zrovna v zóně rozbřesku na severní polokouli (zatímco v Česku už svítilo ranní sluníčko) a do několika hodin se z komety stala celosvětová senzace. A to ještě nebylo vůbec snadné jí kvůli jasné obloze uvidět očima.

Zrodila se myšlenka

Bylo jasné, že kometa svůj průlet kolem Slunce zdárně přežila a díky měření z družice NEOWISE, která kometu objevila, jsme rychle věděli, že jádro je poměrně velké. Konkrétně okolo 5 kilometrů, což je už na poměry kometárních jader dostačující na „přežití“ tlaku slunečního záření a zdárný průlet. Ten nastal 4. července, zatímco k Zemi se kometa ještě dalších 19 dní měla pozvolna přibližovat. Tím nastala nesmírně zajímavá situace: Po více jak tři týdny se měla vlasatice bez významného slábnutí vznášet nad severním obzorem a s pozvolným přechodem na noční nebe ukázat své ohony v plné kráse. Nahrávala tomu i fáze Měsíce, která spěla do novu 20. července, tedy tři dny před průletem komety přízemím. Jak bude kometa vypadat? Jak se bude měnit její hlava? Jaké bude mít ohony? Ty tři týdny měly být pro milovníky nočního nebe neskutečně vzrušující. A taky nakonec byly… Tak se zrodila myšlenka zaznamenat ony proměny komety NEOWISE během její poutě nad severním obzorem, která nakonec pokryla ony 3 týdny; až do doby, kdy bylo nebe opět přezářené úplňkem.

Virtuální prohlídka: Pohled na kometu NEOWISE od vysílače na Pradědu 17. července 2020. Foto: Petr Horálek.

Síly spojili Slovák a Čech

Vzhledem k tomu, že kometa byla opravdu jasná (na severní polokouli skutečně nejlépe pozorovatelná od roku 1998, kdy zazářila legendární vlasatice Hale-Bopp), nebylo vůbec z fotografického hlediska nemožné onu myšlenku zrealizovat. Pochopitelně však jediný, ale dost zásadní problém bylo počasí. Mít jasné nebe po celou dobu viditelnosti komety si mohli dovolit jen pozorovatelé v amerických pouštích, ale v našich končinách to bylo vždy jak sázka do loterie. A tak není divu, že výsledná mozaika je výsledkem nejen precizního plánování, ale také důsledného kombinování koordinovaně získaných dat ve spolupráci s mimořádně talentovaným slovenským fotografem Tomášem Slovinským. Stejná technika, stejné expozice, stejné zpracování.

Já cestoval každý den za jasnem po celém Česku, Tomáš do příběhu mozaiky dodal ještě mnohem víc – i přes pandemickou krizi vycestoval za jasnem na Krétu, odkud sledoval kometu prakticky každý den (zatímco v Česku i na Slovensku často výhledy kazily normální mraky i jinak fotograficky oblíbená noční svítící oblaka) a nakonec ještě i přes hrozbu medvědů vyšlapal na slovenský Kozí Kameň, odkud pořídil předem domluvenou kompozici Vysokých Tater, podél jejíchž vrcholků se pouť komety promítá.

Díky obětavosti, štěstí i nemálo vynaložených prostředků se ale nakonec podařilo nemožné a docílit patrně celosvětového unikátu: Nepřetržitého záznamu poloh komety od 9. července (na mozaice vpravo, kde ohon „trčí“ zpoza tatranských štítů) až do 2. srpna (slabý obláček komety vlevo za západním okrajem tatranského masivu). Celkem 13 poloh komety vždy s dvoudenním odstupem od Vozky přes souhvězdí Rysa do Velké Medvědice a nakonec Vlasů Bereniky. Díky tmavé slovenské obloze krásně vynikla i slabá Mléčná dráha v okolí severního pólu.

Tatry jako symbol i připomínka

Vysoké Tatry jsme zvolili proto, že jejich masív krásně kopíroval dráhu komety a navíc ze symbolického hlediska: Ve střední Evropě se zde nachází jedna z nejvýše položený astronomických observatoří, konkrétně na Lomnickém štítě ve výšce 2634 metrů nad mořem (a nejvýše položená v Česko-Slovensku). Pod ním, na Skalnatém plese pak leží stejnojmenná observatoř, kde působil legendární československý objevitel komet Antonín Mrkos. Snímkem mu tak vzdáváme hold. Vzdáváme ho ale i všem pracovníkům Astronimicého ústavu Slovenskej Akadémie ved, jejichž sídlo je rovněž na kompozitním snímku – ve Staré Lesné v pravé části pod horským masivem. Astronomie na Slovensku a její popularizace má zde stále velké renomé a hluboce si vážíme všech slovenských astronomů za jejich neutuchající práci ve velmi náročných podmínkách.

Proměny komety NEOWISE

Dlouhé expozice z malých montáží a přes širokoúhlé světelné objektivy (50, 28 a 24 milimetrů na modifikované plnoformáty Canon 6D) umožnily získat velmi zdařilé detaily, takže v kompozici můžete krom vývoje jasnosti sledovat i vývoj obou ohonů. Kometa letěla ze severovýchodu na severozápad (zprava doleva) a v prvních dnech po průletu přísluním 4. července (na vzdálenost asi 43 milionů km, tedy blíže než obíhá Slunce planeta Merkur) byla na severním nebi hůře pozorovatelná kvůli její krátké viditelnosti za rozbřesku a ještě zářivé fázi Měsíce po úplňku. Přesto ale natahovala obdivuhodný žlutavý prašný ohon, který trčel z jasné hlavy obklopené dvěma výraznými proudy podobnými těm, co vytváří motorový člun rozrážející vodu. V principu i to se dělo s prudce drolícím se prachem, na který působil překotný tlak slunečního větru. Už ale od 9. července se na snímcích objevoval jasný modravý, tzv. iontový ohon, který oproti prašnému mířil přímo od Slunce. Ionizovaný plyn uvolňující se z jádra byl v každém momentě tvarován vlivem proměnného magnetického pole kolem Slunce a vykazoval tak velice fotogenické smyčky po své délce. Očima byl viditelný slabě, ale pro nápadnou modrou barvu byl snadným terčem oněch širokoúhlých objektivů, které jej dokázaly zachytit na délku více jak 30 stupňů (tedy přes 60 úplňků vedle sebe). Jak se kometa přibližovala k Zemi a ještě stále byla silně zahřátá Sluncem, spělo k tomu nejlepšímu.

Okolo 15. července, tedy zhruba ve středu vyfotografované poutě, se prašný ohon komety stal opravdu robustním a navíc nápadně tvarovaným tzv. synchrony – pásy nahuštěného prachu vzniklými nerovnoměrným uvolňováním materiálu z komety během rotace jejího jádra. Iontový ohon dosahoval maxima o několik dní později, v době průletu přízemím. Tehdy se kometa nacházela pod nepřehlédnutelným asterizmem „Velký vůz“.  Na snímcích se začala hlava komety jevit obklopená zelenou aurou, a to tím více, čím dále se se kometa nacházela od Slunce. Už nebyla pod takovým náporem slunečního větru, tolik se nedrolila její hlava a začala tedy více vynikat plynná atmosféra, tzv. koma. Zelený odstín dávají komě zejména emise uhlíkových molekul.

Po průletu komety přízemím 23. července (ve vzdálenosti 103 milionů km) začala kometa prudce slábnout. Nejen proto, že byla čím dál slaběji vystavovaná slunečnímu větru, ale také pro její „geometrii“ – ohony komety se z pohledu ze Země začaly čím dál více natáčet za hlavu komety. Navíc opět na nebe vstoupil Měsíc a svým svitem nemilosrdně přezářil všechny mlhavé objekty včetně komety NEOWISE. Právě poslední snímek vznikl v období před úplňkem. Kometa se k nám znovu vrátí za bezmála 6700 roků, takže podobně její proměny uvidí až opravdu převzdálené budoucí generace.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tomáš Slovinský – webové stránky
[2] Tomáš Slovinský – facebookové stránky
[3] Petr Horálek – webové stránky
[4] Petr Horálek – facebookové stránky
[5] Kometa NEOWISE – světová galerie
[6] Galerie komety NEOWISE na Astro.cz