Obrazem: Protisvit v Beskydech

Na to, co je to ten „protisvit“, je třeba začít u pojmu „zvířetníkové“ nebo „zodiakální“ světlo. To fascinovalo lidi už odnepaměti. Nezvyklý a neostrý kužel světla zářící zpoza obrazu na jinak hvězdami poseté obloze, viditelný po soumraku nad západním obzorem či naopak před rozbřeskem na východě, neměl dlouhá léta jasné vědecké vysvětlení. S ním pravděpodobně přišel jako první až známý italský astronom Giovannni Domenico Cassini (ano ten, po němž byla pojmenována sonda dlouhá léta kroužící kolem planety Saturn), který v roce 1683 zmínil teorii o rozptylu slunečního světla na částicích prachu. Jiné zdroje Cassiniho o toto prvenství připravují a tvrdí, že za vysvětlením jevu stojí švýcarský matematik Nicolas Fatio de Duillier publikující své práce jen o rok později, v roce 1684. Ať tak či onak, o pouhá tři století později přišla éra pokročilé fotografie a první relativně pěkné snímky kužele zodiakálního světla byly na světě. Bohužel se rozmach měst zasadil i o postupné zneviditelnění jevu z mnoha míst současné civilizace, a to kvůli rostoucí míře světelného znečištění.

Odkud se bere světlo zvířetníku?

Za slabým úkazem stojí rozptyl slunečního záření na miniaturních částečkách meziplanetárního prachu rozloženého v rovině Sluneční soustavy. Částečky s rozměry řádově 0,001 - 0,1 mm vytváří jakýsi prašný disk okolo Slunce ve vnitřní části Sluneční soustavy a pochází především z ohonů komet či z drcených meteoritů. Celková hmotnost tohoto meziplanetárního prachu se odhaduje na 5x10¹⁶ kg. Neboť se nachází v rovině ekliptiky, tedy roviny zemské dráhy, kterou si pomyslně promítáme na oblohu jako linii procházející zvířetníkovými souhvězdími, promítá se nám právě do zvířetníkových souhvězdí a odtud tedy jeho název.  Jak se Slunce v průběhu roku promítá do zvířetníkových souhvězdí (tím, že Země obíhá kolem Slunce), mění se i jeho poloha na hvězdném pozadí.

A tady se konečně dostáváme k onomu protisvitu. Za ideálních podmínek (které ale u nás nenajdeme nikde) je totiž možné spatřit nejen kužely zodiakálního světla, ale ještě slabší tzv. zodiakální most spojující východní a západní zodiakální kužely a jasnější místo v zodiakálním mostě, což je zmíněný protisvit. Je to místo ležící na opačné straně než Slunce a částice meziplanetární hmoty tam rozptylují takzvaným efektivním zpětným rozptylem (částice v tom směru jsou „v úplňku“).  Světlo je bohužel přibližně 70x slabší než obloha v přezářených velkoměstech, a proto je nutné se pro jeho spatření vydat do dále i výše položených míst, kde neruší světelné znečištění. Je samozřejmě zapotřebí jasného počasí a bezměsíčných nocí.

Virtuální prohlídka...

Prohlídka funguje stejně jako na facebooku - chyťte myší libovolnou část obrazu a prohlížejte si jej po celém sférickém rozhledu. Můžete si rovněž oblasti nazvětšovat, vychutnat si prohlídku na celé obrazovce... Pokud se prohlídka nenačte nebo se zobrazí s chybami, stačí pouze obnovit stránku (klávesa F5).

Ve střední Evropě jsou podmínky k vyhlížení protisvitu nejlepší v průběhu října, kdy se slabý ovál promítá do oblohy chudé na hvězdy či struktury Mléčné dráhy, které jsou rovněž jasnější jak protisvit, a zároveň leží velmi vysoko nad obzorem na pomezí souhvězdí Ryb a Berana. Když jsem 4. října v pozdních večerních hodinách začal protisvit fotit nad horským hotelem Švarná Hanka, kde mj. probíhalo v dalších dnech i pravidelné pozorování noční oblohy s astronomem Tomášem Hynkem, panovaly zrovna jedny z nejlepších podmínek letošního „babího léta“. Ostatně i fakt, že se daleko na obzoru daly ještě před soumrakem zpozorovat vrcholky Vysokých Tater, mi daly za pravdu, že hvězdné nebe bude stát za to. A jaká byla realita? Protisvit nejen že snadno vynikal na krátkých expozicích (při ISO 8000 přes světelný objektiv), ale byl po návyku oka na noční podmínky zcela zřetelný i při pohledu pouhým okem. Beskydská oblast, ač stále rušena silným znečištěním z relativně nedaleké Ostravy a Frýdku-Místku, má opravdu návštěvníkům co nabídnout.

Další oblasti tmavé oblohy

Mimo Beskydy se v České republice se dá úkaz sledovat například na Vysočině, jednoznačně na Manětínsku (v zatím nejčerstvější oblasti tmavé oblohy), jižních Čechách (zejména na Šumavě a Novohradských horách), na severu v některých úsecích Orlických a Jizerských hor (tamní oblast ale silně znehodnotilo bezohledné svícení od polských rajčatových skleníků). V roce 2017 bylo rovněž podepsáno memorandum o zachování tmavé oblohy na Bystřicku. Obecně nejlépe ze všeho zmíněného jsou na tom právě jižní Čechy – zejména Novohradské hory. V rámci střední Evropy jsou pak nejlepší podmínky zatím zcela bezkonkurenčně až na východě Slovenska v Poloninách.

Víc než jen protisvit...

Pozorným jistě na snímcích neunikne i silný zelenavý nádech oblohy ve směru nad jihem, který tentokrát nepřísluší škodlivému světelnému smogu, ale dalšímu „skvostu tmavé oblohy“. Jde o přirozené záření atmosféry, tzv. airglow, které vzniká řetězcem reakcí při interakci naší atmosféry s ultrafialovým zářením ze Slunce. Konkrétně tento zelený odstín pochází z emise kyslíku ve výšce asi 95 kilometrů nad zemským povrchem. Pochopitelně pestrobarevné nebe takto očima neuvidíme – náš zrak je limitován prakticky nulovou citlivostí na barvy při pohledu na slabé difúzní zdroje světla v nočních podmínkách, nicméně fotoaparát naštěstí tak omezen není a portréty hvězdného nebe jsou vždy pestrobarevné. Tím spíše, když je míra světelného znečištění výrazně menší než jak známo z příměstských oblastí.

Samotným závěrem bych rád pozval všechny nadšence do fotografování noční oblohy. Zaujatý těmito krásnými podmínkami jsem se rozhodl i v dalším roce uspořádat hned několik fotografických kurzů právě v této lokalitě. Pokud bystě měli zájem se zúčastnit, bližší informace najdete v tomto článku. Tak se budu velmi těšit!

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Oblasti tmavé oblohy v Česku
[2] Světelné znečištění
[3] Beskydská oblast tmavé oblohy
[4] Pozorování oblohy v Beskydech pro veřejnost
[5] Fotografické kurzy v Beskydech
[6] Stránky Petra Horálka