Jasný objekt na noční obloze
Už v triedru nebo malém dalekohledu spatříme poblíž planety až 4 svítící "body" podobné slabým hvězdám. Jedná se o 4 největší Jupiterovy měsíce (Io, Europa, Ganymedes a Callisto), které objevil v roce 1610 Galileo Galilei. Když je budeme pozorovat několik nocí po sobě, zjistíme, že vůči Jupiteru mění své polohy - obíhají kolem Jupitera. Ve skutečnosti Jupiterovu "rodinu" tvoří nejméně 63 měsíců, z nichž některé na snímcích z kosmických sond připomínají spíše velké, nepravidelné "balvany".
Jupiter je v pořadí pátou planetou od Slunce a má plynokapalný charakter (hustota 1.310 kg/m3). Velikostí (průměr 142.800 km, tj. 11 průměrů Země) a hmotností (1,9.1027 kg, tj. 317 hmotností Země) je největší planetou ve sluneční soustavě.
Atmosféra planety Jupiter o tloušťce 1.000 km se skládá především z vodíku (téměř 90 %) a helia (téměř 10 %) s příměsí malého množství metanu, čpavku, vodních par a dalších sloučenin. Tyto látky způsobují pestré zbarvení planety. Na vrcholcích mraků je teplota -160°C. S ohledem na velikost Jupitera, směrem ke středu planety rychle narůstají teplota i tlak (v nitru je tlak 300 GPa a teplota asi 20.000°C). Proto zde vodík mění skupenství od plynného přes kapalné až po skupenství, kdy se nachází ve stavu, který si člověk jen těžko dovede představit. Je to napůl kapalná a napůl pevná polokrystalická struktura extrémně vodivé látky. Vodík se tedy v blízkosti jádra změní v podstatě na tekoucí kov.
Dynamiku atmosféry rychle rotujícího Jupitera (doba rotace kolem osy je 9 hodin 55 minut) charakterizují tmavší oblasti - pásy (pruhy) a světlejší - světlá pásma (zóny). Nejvýraznější strukturou je Velká rudá skvrna (GRS, Great Red Spot), kterou poprvé pozoroval v roce 1664 Robert Hook. S průměrem téměř 25.000 km (1/6 průměru Jupitera) je 2krát větší než Země. Velká rudá skvrna je složitá anticyklóna, pohybující se proti směru hodinových ručiček. Rychlost větru uvnitř dosahuje až 120 m/s (432 km/h).
Stejně jako u všech velkých planet, také kolem Jupitera je systém prstenců, ale jsou velmi tenké a nezřetelné. Jsou složené z prachových částeček mikroskopických rozměrů. Tento systém prstenců byl objeven až v roce 1979 na snímcích ze sondy Voyager 1. Ze Země je nepozorovatelný.
Významným způsobem přispěly k poznání Jupitera kosmické sondy Pionner 10 (start 2. března 1972), Pionner 11 (start 6. dubna 1973), Voyager 1 (start 5. září 1977), Voyager 2 (start 20. srpna 1977) a Gallileo (start 18. října 1989).
Zdroj: Hvězdářská ročenka 2005, astronomická literatura
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí
