Kvadrantidy slibují pěknou podívanou i přes svit Měsíce

Maximum aktivity meteorického roje Kvadrantid nastane krátce po poledni našeho času (SEČ) 3. ledna 2013. Maximum je předpovězeno na 14:23 SEČ. Zvýšené aktivity roje se tak můžeme dočkat nad ránem tohoto dne (ctvrtek ráno), případně následující noci ze 3. na 4. 1. Radiant roje je v našich zeměpisných šířkách sice cirkumpolární, což znamená, že nikdy nezapadá pod obzor, ale na začátku ledna večer je jen velice nízko nad obzorem. Večer je proto šance vidět jen pár velmi dlouhých a jasných meteorů, takzvaných dotykových meteorů. Až v průběhu noci radiant pomalu stoupá nad severovýchodní a východní oblohu a maximální výšky nad horizontem dosahuje až k ránu, kdy se proto roj vyplatí bez ohledu na čas maxima pozorovat nejvíce.

Pozorování bude bohužel rušeno právě v tomto nejnadějnějším čase po obě zmíněné noci svitem Měsíce. Ten bude ve fázi krátce před poslední čtvrtí a tím pádem nejvýš na obloze právě v casných ranních hodinách. Maximum meteorického roje Kvadrantidy tak letos bude nejlépe pozorovatelné z opačné poloviny severní polokoule, neboli v západních oblastech Severní Ameriky, z ostrovu ležících v severní části Tichého oceánu a z východních oblastí Asie. Z našeho území budeme moci pozorovat vzestupnou část hlavního maxima a maximum slabších meteoru, které nastává až 14 hodin před příchodem hlavního maxima.

Kvadrantidy jsou každoročním rojem s velmi vysokou frekvencí, která dosahuje v průměru 120 meteoru za hodinu. Poprvé byly zaznamenané v roce 1839. Frekvence se z důvodu nerovnoměrného rozložení hmoty na dráze roje pohybuje v rozmezí 60 až 200 meteoru za hodinu. Maximum bývá poměrně ostré a trvá pouze kolem 2 hodin. Roj má vysoký podíl jasných meteoru a je aktivní 1. - 5. ledna. Meteory roje vstupují do zemské atmosféry rychlostí přibližně 41 km/s.

A nyní několik specifik, zvláštností a problémů s meteorickým rojem Kvadrantid. Obecným, všeobecně užívaným, pravidlem při pojmenovávání meteorických rojů je to, že nesou název podle souhvězdí, v němž se nachází jejich radiant v čase maxima aktivity. Tedy jinými slovy místo, odkud meteory na obloze vlivem perspektivy zdánlivě vylétají. Stejným způsobem již v polovině 19. století přišly ke svému jménu i Kvadrantidy. Jejich radiant leží na pomezí dnešních souhvězdí Pastýře a Draka, kde se v minulosti nacházelo dnes již neexistujícím souhvězdí Kvadrantu, respektive Zedního kvadrantu (latinsky Quadrans Muralis). To pojmenoval a popsal v roce 1795 Jeroma Lalande a zrušeno bylo kolem roku 1930 v rámci dodnes užívaného rozdělení oblohy na současných 88 souhvězdí. Kvadrantidy jsou proto dnes již asi posledním hmatatelným odkazem na toto bývalé cirkumpolární souhvězdí.

Další nejasnost souvisí s mateřským tělesem roje. Dlouhá desetiletí bylo za jisté považováno, že tělesem zodpovědným za meteorický roj Kvadrantid je kometa 96P/Machholz s oběžnou dobou 5,2 roku, která se shodou okolností do přísluní vrátila v polovině roku 2012. Tato skutečnost by jistě měla vést alespoň k částečnému nárůstu frekvence meteoru roje v čase maxima. To by ovšem platilo, pokud by již před několika roky tento všeobecně akceptovaný předpoklad nezpochybnil známý odborník v oboru meteoru, Peter Jenniskens (NASA Ames Research Center). Naznačil, že za rojem s největší pravděpodobností stojí fragment již přes 500 let neexistující komety, který byl v roce 2003 objeven a katalogizován pod označením 196256 (2003 EH1), tedy jako planetka. Dráha tělesa se Zemí se protíná v téměř kolmém úhlu, což má vliv na pozorovanou krátkou aktivitu roje. Samotné maximum je velmi ostré a trvá, jak už bylo uvedeno, maximálně jen několik málo hodin. Navíc není vyloučeno, že planetka 2003 EH1je pozůstatkem, respektive fragmentem komety pozorované ze starověké Koreje za vlády dynastie Joseon. V našich katalozích ji naleznete pod označením C/1490 Y1 a její nejistá dráha byla počítána z pouhých tří zaznamenaných poloh z období mezi 31. prosincem 1490 až 22. lednem 1491. Její fragment se společně s dalším drobným materiálem následně s přičiněním gravitačního působení především Jupitera a Země dostal na svoji dnešní dráhu s periodou 5,5 roku.

A na závěr ještě jedna zajímavost, která by měla být každoročním lákadlem pod časně lednovou oblohu bez ohledu na mrazivost jasných zimních nocí či nepříznivou fázi Měsíce. Řeč je o zcela unikátním meteorickém dešti, který se snesl na Evropu 2. ledna roku 1825. Toto datum je také asi prvním, byt nevědomým pozorováním meteorického roje Kvadrantid, které provedl a zaznamenal v Itálii Antonio Brucalassi. Ve svém spise psal, že: „…oblohu protínalo množství světelných car známých pod označením padající hvězdy.“. Další předobjevová pozorování již méně nápadných návratů meteorického roje pocházejí z let 1835 (Louis Francois Hartmann, Švýcarsko) a 1838 (M. Reyniera, Švýcarsko). První zmínka pak pochází z roku 1839, kdy nezávisle na sobě upozornili na periodicitu opakování aktivity meteorů vylétajících z oblasti v souhvězdí Kvadrantu Adolphe Quetelet (Brusel Observatory, Belgie) a Edward C. Herrick (Connecticut, USA).

Meteorického deště se sice na začátku roku 2013 s vysokou pravděpodobností nedočkáme, ale pokud nám podívanou nezkazí meteorologické „hydrometeory“ (prostě déšť či sníh), budeme si určitě moci užít velice pěknou podívanou s množstvím padajících hvězd. Byla by jistě škoda nechat si takovou příležitost ujít.

Převzato: Zpravodaj Hvězdárny v Rokycanech.