Přímka na ranní obloze

Beehieve Cluster je latinský název dobře známé otevřené hvězdokupy v souhvězdí Raka, kterou u nás známe jako Jesličky či Včelí úl, případně v odborných kruzích coby objekt Messier 44 (NGC 2632, Cr 189, Mel 88,…). Při vzdálenosti přibližně 577 světelných let od Země patří mezi nejbližší hvězdokupy, a i to přispívá k tomu, že proti jiným obdobným seskupením je mnohem bohatší na hvězdy. Na průzračně tmavé obloze je viditelná pouhým okem jako mlhavý objekt. Již Claudius Ptolemaeus (2. století n. l.) ji popsal jako „mlhavou hmotu na prsou Raka“. Jesličky také patřily mezi první objekty, které svým dalekohledem na konci roku 1609 pozoroval Galileo Galilei. Ten jako první určil, že jde o hvězdokupu, když popsal, že se skládá z jednotlivých hvězd.

Nejjasnější stálice hvězdokupy mají hvězdnou velikost 6 až 7 a jsou pohodlně viditelné triedrem klidně i uprostřed města. Stáří, cca 580 milionů let, je podobné jako u nedalekých Hyád. V obou případech v nich vidíme vysoké zastoupení červených obrů i bílých trpaslíků, což jsou závěrečná období vývoje hvězd. Na společný původ obou objektů ukazuje i shodný vlastní pohyb členů skupiny.

Měsíc je jediná známá velká přirozená družice Země. Střední vzdálenost Měsíce od Země je 384 403 km. Měsíční rovníkový průměr je 3 476 km. Na naší pozemské obloze je Měsíc po Slunci druhým nejzářivějším tělesem. Nemá ovšem vlastní zdroj záření, veškeré světlo, které vidíme je pouze odraženým světlem slunečním. Vědci se domnívají, že Měsíc vznikl po srážce naší planety s jiným vesmírným tělesem zhruba před 4,5 miliardami let. Po tečné kolizi s tělesem velikosti Marsu se ze Země uvolnilo obrovské množství různě velkých úlomků, ze kterých postupně vznikl Měsíc. Nejprve jako velmi rozžhavené těleso s vulkanickou činností, které postupně chladlo a tuhlo.

Povrch Měsíce je tvořen neskutečným množstvím různě velkých kráterů, které vznikaly a i dnes vznikají dopady různě velkých planetek a kometárních jader (především v počátečních fázích jeho vzniku) a meteoroidů (i v současnosti). Díky absenci atmosféry a tekoucí vody zůstávají krátery na Měsíci, beze změny prakticky po celou dobu jeho existence.

Měsíc Zemi obíhá ve směru proti pohybu hodinových ručiček jednou za 27 dnů, 7 hodin, 43 minut a 11,5 sekundy. Tato perioda odpovídá pohybu našeho nebeského souseda vůči hvězdám (siderický měsíc). Pro pozorování Měsíce je však zajímavější synodický měsíc, tedy interval, během něhož Luna vystřídá všechny své fáze (nov, první čtvrť, úplněk a poslední čtvrť) a vrátí se do stejné pozice vůči Slunci. To trvá 29 dnů, 12 hodin, 44 minut a 2,9 sekundy. Druhého listopadu ráno bude mít Měsíc podobu písmene C a bude ve fázi krátce po poslední čtvrti.

Uprostřed pětice nalezneme planetu Mars. Rudá planeta, jak se jí přezdívá, je čtvrtou vzhledem na vzdálenost od Slunce a současně druhou nejmenší v naší Sluneční soustavě. Jedná se o planetu terestrického typu, tj. s pevným horninovým povrchem pokrytým impaktními krátery, vysokými sopkami, hlubokými kaňony a dalšími útvary.

Nejstarší pozorování planety jsou známá již z období starověkých civilizací. Pro svoji naoranžovělou barvu dostal jméno po římském bohu války. Ve středověku prováděl přesná vizuální měření polohy Marsu Tycho Brahe. Právě na jejich základě se Johannes Kepler detailně věnoval studiu pohybu Marsu. Zjistil, že se pohybuje po eliptické dráze rychlostí nepřímo úměrnou vzdálenosti od Slunce, což zobecnil v podobě svých tří zákonů o pohybu planet.

Mars oběhne Slunce za 686,96 pozemských dnů. Pokud k pohybu Marsu zahrneme i pohyb Země, opakují se obdobné vzájemné konfigurace planet s periodou přibližně každé dva roky. Nejzajímavější jsou tzv. opozice, při nichž se oběžnice dostávají do vzájemné minimální vzdálenosti. Poslední opozice nastala v lednu roku 2025 a další nás čeká v únoru 2027. Z uvedeného vyplývá, že pozorovací podmínky pro sledování rudé planety sice nebudou optimální, ale i tak bude její jasnost dostatečná k tomu, abychom ji snadno na obloze nalezli neozbrojenýma očima.

Po druhé nejmenší planetě nás čeká objekt z opačné strany velikostní škály oběžnic - Jupiter. S rovníkovým průměrem 143 tisíc kilometrů je tento plynný obr největší planetou Sluneční soustavy. Chemickým složením je více než planetě podobný Slunci. Od hvězd jej odlišuje pouze menší hmotnost.

Jupiter je pojmenován po římském bohu Jovovi. Planeta byla pozorována již od pradávna. Při pohledu ze Země má v čase opozice Jupiter magnitudu až −2,8, což z něj činí po Měsíci a Venuši třetí nejjasnější objekt na noční obloze. Své pověsti nezůstává nic dlužen ani o letošním podzimu (-2,1 mag).

S použitím sebemenšího dalekohledu si navíc užijeme jeho čtveřice působivých průvodců, galilejských měsíců, Io, Europa, Ganymed a Callisto. Při o něco větším přiblížení se dočkáme i pohledu na základní detaily jeho struktury do pásů rovnoběžných s rotačním pohybem planetární atmosféry.

Velice dobře viditelným objektem na podzimním úsvitovém nebi je paradoxně i jedna z hvězd jarního trojúhelníku – Regulus. Pro polohu hvězdy v obrazci Lva se používalo také jméno Cor Leonis znamenající „srdce lva“. Tento vícenásobný hvězdný systém a současně nejjasnější hvězda souhvězdí Lva se nachází ve vzdálenosti přibližně 79 světelných let od Slunce. Většinu pozorovaného světla systému vytváří složka Regulus Aa, jejíž vizuální hvězdná velikost je přibližně +1,4 mag. Astronomové jsou přesvědčeni, že tato primární složka má i svého malého tajemného průvodce zanedbatelné jasnosti, nejspíše bílého trpaslíka (Ab). Toho však nevidíme. Primární hvězda Regulu A se velmi rychle otáčí; jednu otočku zvládne za necelých 16 hodin, a proto je na pólech trochu zploštělá a světlejší a v pase zase o něco širší a také tmavší. Druhý pár, Regulus B a C, je dvojice menších a poměrně chladných hvězd, vzdálená od Regula A 5 000 astronomických jednotek, přičemž oba páry obíhají kolem společného těžiště za zhruba 126 tisíc let.

A co tedy uvidíme 2. listopadu 2026 na ranní obloze? Přiložený obrázek vytvořený exportem z webu czsky.cz nám asi nejnázorněji ukazuje situaci za pokročilého svítání.

Hledat seskupení se ovšem vyplatí už podstatně dříve. V tabulce jsou časy východů a kulminací jednotlivých objektů, ale i jejich jasnosti a zdánlivé průměry a velice rozdílné vzdálenosti od Země.

Pozorovat se vyplatí od cca druhé hodiny ráno, kdy se i poslední člen skupiny dostane 15° nad východní obzor. Svítat začne krátce po 5. SEČ ráno. První z dohledu nám následně zmizí hvězdokupa Jesličky a krátce po ní i Regulus. S postupujícím svítáním se z nebe vytratí i Mars a po něm Jupiter. Slunce vychází dvě minuty před sedmou a na denní obloze nám z celé řady zbude jen mdlý poloviční Měsíc.

Převzato: Zpravodaj Astronomické informace Hvězdárny v Rokycanech