Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Tajuplní Rudí skřítci opět zachyceni v Česku fotograficky

Tajuplní Rudí skřítci opět zachyceni v Česku fotograficky

Red Sprites 6. července 2015 nad Sečskou přehradou.
Autor: Petr Horálek

V noci z 5. na 6. července 2015 se od severozápadu nasouvala přes Německo k českým hranicím silná bouřková masa typu MCS, která pro potěchu všech fotografů přinesla velmi divoké blýskající se scenérie a dovolilal tak vytvořit hned několika unikátním záznamům, nesmírně bodujícím na sociálních sítích. Ostatně úchvatný záběr pořídil Josef Jíra ze Západočeské pobočky ČAS, který si můřete prohlédnout v následujícím článku. Bouřky zasáhly jen západní hranice Česka, což ovšem při jejich síle a kadenci blesků CG+ (tedy blesků mezi mrakem a zemí) dovolilo zaznamenat něco ještě vzácnějšího - jasné nadoblačné blesky typu Red Sprites, tedy lidově česky "Rudé skřítky" nebo "Rudé přízraky".

Fantastická fotografie bouření nad západními Čechami 5./6. července 2015. Autor: Josef Jíra
Fantastická fotografie bouření nad západními Čechami 5./6. července 2015.
Autor: Josef Jíra

Pozorování a zachycení tzv. Rudých skřítků je (nejen) v Česku čím dál více oblíbeným "sportem". Tyto nesmírně krátké jevy vznikají jako "vysokoatmosférický" protipól silného výboje mezi mrakem a zemí při bouřkách typu MCS a jsou nositelem nesmírné elektromagnetické energie. Dají se zachytit u bouří i třeba 400 km vzdálených od pozorovatele, neboť jejich základna leží okolo 50 km a vrchní patra dosahují dvojnásobné výšky nad zemí (vysoko nad vrcholem troposférické oblačnosti, tedy i bouřek) . V Česku se pozorování nadoblačných blesků věnuje sofistikovaně a soustavně Nýdecký pozorovatel Martin Popek, který je pro svá pozorování prakticky světovým unikátem, neboť počet jeho zachycených nadoblačných blesků od roku 2011 už sápe na rovnou tisícovku. Ke svému pozorování používá vysokofrekvenční citlivou kameru WATEC s objektivem 8mm/f1.3 a Rudé skřítky si nechává automaticky detekovat pomocí programu UFOCapture. Jeho snímky tedy pocházejí z videozáznamů, nikoliv z fotoaparátů, ale tím lépe dokazují, že vzácné nadoblačné blesky zdaleka nejsou tak vzácné. Právě naopak. Spíše jsou však velmi obtížně zachytitelné a z toho důvodu o nich ani na počátku 21. století pořádně nic nevíme.

Fantastický výsledek českých matematiků

Red sprites Autor: Pavel Štarha a Miloslav Druckmüller
Red sprites
Autor: Pavel Štarha a Miloslav Druckmüller
Je tedy nasnadě otázka, zda (a kdy) lze nadoblačné blesky zachytit ve značně vyšším rozlišení. například na digitální fotoaparát. Pochopitelně lze, ale je to věcí náhody, připravenosti, píle a rozhodně velkého štěstí. Rudí skřítci (a jiné druhy nadoblačných blesků) jsou proto nesmírně raritní, objeví-li se na snímku digitálního fotoaparátu. Jedno takové ohromné štěstí a zároveň následný fantastický výsledek mohl zažít brněnský fotograf Pavel Štarha, který zaznamenal hned několik Rudých skřítků za silné bouře 6./7. srpna 2013 na Vysočině a jeho data neuvěřitelně kvalitně zpracoval známý český matematik Miloslav Druckmüller. Výsledkem byly úchvatné záběry skřítků ve vysoké kvalitě, které Pavlu Štarhovi právem (a prof. Druckmüllerovi již o roky dříve za jiný přínos) vynesly Cenu Astrofotografa roku (cenu Jindřicha Zemana) za rok 2013.

"Sváteční" pozorování 6. července 2015

Fotografové po celém světě se samozřejmě snaží o zachycení nadoblačných blesků pomocí digitálních fotoaparátů, ale těch výsledků je pořád málo. Důvody jsou jednoduché - aby jev vynikl na snímku, je třeba volit krátké expozice pro nízký jas pozadí (ale zároveň mít nastavené co nejmenší clonové číslo), mít odkrytý obzor směrem, kde stovky kilometrů za obzorem běsní bouře, trpělivě "cvakat" jednu expozici za druhou, mít pochopitelně nad obzorem jasno (bouřkový mrak nesmí být příliš blízko, aby zatáhl nebe, a na nebi jiné mraky být také nesmí) a rovněž nemít příliš jasné nebe kvůli měsíčnímu svitu nebu světelnému znečištění. A i tak z mnoha stovek snímků může být jen jeden úspěšný. A právě takový úspěch příšel včera 6. července 2015 časně ráno ve 2:17:01 SELČ. Po třech hodinách trpělivého a nepřetržitého focení "naslepo" nad Sečskou přehradou za svitu Měsíce (tedy opravu zdaleka ne ideálních podmínek) vyblikl při pohledu nad severozápadním obzorem tak jasný Rudý skřítek, že se jej podařilo zachytit fotograficky autorovi tohoto článku i s několika detaily.

Rudý skřítek 6. června 2015 ve 2:17:01 SELČ z Nýdku. Autor: Martin Popek
Rudý skřítek 6. června 2015 ve 2:17:01 SELČ z Nýdku.
Autor: Martin Popek
Aby toho nebylo málo, kromě "svátečního" pozorování ze Sečské přehrady ten samý úkaz zachytil (a následně vyhodnotil) právě již zmiňovaný Martin Popek v Nýdku, takže jev je nejen vhodně proměřený, ale i esteticky zaznamenaný pro reálné podání před širokou veřejností. Jev byl - byť na zlomek sekundy - fantasticky vidět i pouhýma očima. Od Nýdku v zemské vzdálenosti ležel 424 km (ZSZ), zatímco od Sečské přehrady 221 km (SZ). V obou případech šlo o opravdu jasný úkaz.

Rudý skřítek za měsíčního světla se vznáší nad Sečskou přehradou. Autor: Petr Horálek
Rudý skřítek za měsíčního světla se vznáší nad Sečskou přehradou.
Autor: Petr Horálek

Foťte taky, každý snímek je unikát!

Neboť je studie Rudých skřítků a ostatních nadoblačných blesků silně a vlastně bezpodmínečně odvislá na fotografických pozorování - kterých je po světě stále jak šafránu - můžete se včerejším úspěchem inspirovat i vy a zkusit to samé. Stačí sledovat družicové snímky a aktivitu blesků prostřednitvím stránek Českého hydrometeorologického ústavu a podle směru výskytu bouřek namířit "naslepo" fotoaparát a fotit sekvenčně, co to dá. V této době nejen že jakýkoliv záznam těchto jevů je velkým unikátem a bude velmi ceněný, ale zároveň jde mnohdy o nesmírně nezvyklý estetický obrázek, který vám kdekdo bude závidět. Pokud uspějete, svá pozorování můžete zaslat například do NASA na Spaceweather.com. O své úlovky se s námi pochopitelně můžete podělit i v naší galerii a rovněž je zaslat do České astrofotografie měsíce. A protože bouře by se měly "rojit" právě v následujících nocích, přejeme hodně štěstí!

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Články Martina Popka o nadoblačných blescích
[2] Unikátní záběry Rudých skřítků od P. Štarhy a M. Druckmüllera
[3] Pozorování Rudých skřítků na stránce Petra Horálka



O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Nadoblačné blesky, Bouře, Blesk, Red sprites


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »