Zákryty měsíců planety Uran

Když jeden měsíc přechází před druhým tělesem, označujeme tento úkaz jako zákryt (bližší objekt zakrývá vzdálenější těleso). Když se těleso pohybuje ve stínu jiného objektu, takový úkaz označujeme jako zatmění. Ze Země dobře známe zatmění Měsíce a zatmění Slunce (i když v případě Slunce se ve skutečnosti jedná o zákryt Měsícem). Abychom vypočítali okamžiky zákrytů a zatmění měsíců planety Uran, potřebujeme znát jejich polohy s vysokou přesností. Je třeba říci, že se jedná o velice vzácné úkazy. Například u planety Uran je perioda opakování jevů jednou za 42 let, přičemž každý úkaz trvá jen několik minut. Poslední „sezóna“ vzájemných zákrytů a zatmění měsíců v soustavě planety Uran nastala v roce 1966 – v době, kdy se člověk teprve chystal na Měsíc. Není divu, že zatím nikdo úspěšně nezaznamenal vzájemné zákryty těchto velmi slabě zářících objektů. Vše se navíc odehrává ve vzdálenosti zhruba 3 miliardy km od Země.

Avšak situace se změnila tento měsíc, kdy byl pomocí robotického dalekohledu Faulkes Telescope pozorován průběh zákrytu měsíce Umbriel jiným měsícem s názvem Oberon. Když kotouček měsíce Oberon postupně zakrýval Umbriela, průběžně při tom blokoval jeho světlo, čímž souhrnná jasnost obou měsíců postupně klesala až na jednu třetinu původní jasnosti.

Změření změn jasnosti a porovnání s modely oběhu měsíců umožní astronomům určit hmotnosti měsíců a vliv tvaru planety Uran na jejich dráhy, a také určit vlastnosti jejich povrchu. Současné období zákrytů a zatmění měsíců planety Uran je očekáváno jako nejdůležitější událost ve výzkumu systému Uranu od průletu sondy Voyager 2 v roce 1986.

Těmito pozorováními byla zahájena kampaň, která bude pokračovat do roku 2008 pozorováním veškerých zákrytů a zatmění měsíců v systému planety Uran. Dalekohledy North and South Faulkes mají velký význam při zaznamenání těchto vzácných a časově omezených jevů. Dalekohledy budou mít svůj význam i z hlediska vzdělávacího, neboť data mohou být posléze využita nejen astronomy, ale také školami a žáky celého světa.

Důsledkem toho, že 5 velkých měsíců planety Uran obíhá v rovině rovníku, bude období jejich vzájemných zákrytů a zatmění, jak je to známo například ze soustavy měsíců planety Jupiter, kde se tyto úkazy opakují pravidelně po 6 letech. Tyto úkazy představují mimořádnou příležitost k uskutečnění velmi přesné astrometrie satelitů pomocí menších dalekohledů, vybavených CCD technikou, a také (což je úkol pro velké dalekohledy) určování tzv. albeda – tj. jak světlý či tmavý je jejich povrch – především severních polokoulí měsíců planety Uran. Tyto polokoule měsíců nebyly osvětleny, když kolem nich prolétávala v lednu 1986 sonda Voyager 2.

Zdroj: www.arm.ac.uk
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí