Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Astronomové pátrají po vyhozených supermasivních černých dírách

Astronomové pátrají po vyhozených supermasivních černých dírách

Černá díra, vymrštěná po splynutí dvou galaxií.
Černá díra, vymrštěná po splynutí dvou galaxií.
Černá díra, unikající pryč z galaxie mimořádně vysokou rychlostí? Důkaz o rychlém úprku v důsledku obrovské mezigalaktické kolize? To je právě to, po čem astronomové Erin Bonning (Paris Observatory) a Gregory Shields a Sarah Salviander (The University of Texas at Austin) pátrají. Výsledky své práce prezentovali na 210. konferenci Americké astronomické společnosti v Honolulu (Havajské ostrovy).

Dosavadní teoretické předpoklady naznačovaly, že když se srazí dvě galaxie, jejich centrální černé díry se dostanou do středu nově vzniklé galaxie, začnou navzájem obíhat kolem sebe a přitom zvolna vyzařují gravitační energii, čímž se k sobě pomalu přibližují. Nakonec se dostanou tak blízko k sobě, že dojde k jejich vzájemné srážce (spojení) a k vytvoření obří černé díry. Astronomové zjistili, že když černé díry rotují v okamžiku srážky přesně určeným směrem, pak výsledná černá díra dostane obrovský „kopanec“ a doslova „vystřelí“ pryč z místa činu.

„Gravitační energie uniká jedním směrem, zatímco černá díra se pohybuje směrem opačným. Je to podobný případ, jako když se letící raketa pohybuje opačným směrem, než unikají spaliny z trysky raketového motoru,“ vysvětluje Erin Bonning.

Bonning, Shields a Salviander chtějí pátrat po těchto prchajících černých dírách v kvasarech – v aktivních galaxiích, v nichž černou díru obklopuje zářící disk horkého plynu. Materiál disku v blízkosti černé díry je zahříván v důsledku velmi vysoké rychlosti oběhu, což vede k uvolnění velkého množství záření – prozrazujícího tak přítomnost nenasytného monstra pohlcujícího vše, co se odváží přiblížit příliš blízko.

Ve veřejně přístupných datech z digitální přehlídky oblohy SDSS (Sloan Digital Sky Survey) pátrali astronomové po kvasarech, jež by poskytly nějaký důkaz mimořádně silného „kopance“ (zdroje energie), který by vyhodil černou díru z centra galaxie. Prostudovali spektra přibližně 2600 kvasarů. Jestliže by mezi nimi byla černá díra s akrečním diskem, unikající z galaxie, dokázali by ji zřejmě odhalit.

„Je mezi nimi několik kvasarů, jejichž spektra zvyšují naše podezření,“ říká Shields, ačkoliv zatím nic neukazuje na definitivní důkaz existence vymrštěného kvasaru. Bylo by zajímavé prozkoumat tyto „nejnadějnější případy“ a vyfotografovat je pomocí Hubblova kosmického dalekohledu HST. To abychom zjistili, zda byl tento kvasar vyhozen z mateřské galaxie či nikoliv. Jejich závěry, které byly předloženy časopisu Astrophysical Journal Letters k publikování, jsou závažná pozorovací data pro vědce, kteří se věnují počítačovým simulacím setkání černých děr, protože intenzita impulsu velmi závisí na rotaci obou černých děr.

„Abychom mohli spatřit tento urychlovací efekt, vyžaduje to zvláštní seřazení srážejících se galaxií. Jedná se však o statisticky velmi vzácný úkaz. Méně než jedna desetina kvasarů by mohla být urychlena přinejmenším na rychlost 1000 km/s. A jestliže ke splynutí galaxií nedojde v době, kdy se černá díra projevuje jako kvasar, nemůžeme jev pozorovat.“ Maximální možné urychlení je podle astronomů 2500 km/s, což by mohlo nastat pouze v případě, že obě původní černé díry mají srovnatelnou hmotnost.

Astronomové vypočítali, že splynutím vzniklá černá díra, vyhozená z nově vytvořené galaxie, si může nést sebou velkou část původního akrečního disku. „To by umožňovalo černé díře nadále zářit i při jejím putování ze středu galaxie mezigalaktickým prostorem,“ dodává Shields.

Černá díra by vlekla s sebou vnitřní část svého akrečního disku velmi pevně. Avšak vnější části disku by ji také následovaly. Tyto „balíky“ materiálu jsou jakýmsi jevištěm pro nádhernou srážku v budoucnosti, jakmile okrajové části původního disku nakonec dohoní, případně se srazí s vnitřní částí disku (viz připojený obrázek). V důsledku této kolize dojde k produkci rentgenového záření o vysokých energiích.

„Mluvíme zde o materiálu, jehož hmotnost dosahuje několika miliónů hmotností Slunce, který naráží do akrečního disku,“ říká Shields. „Vzniká zde rázová vlna a materiál disku se zahřívá na teplotu několika miliónů stupňů, přičemž vzniká rentgenové záření. Může se jednat o velice dramatickou, ale relativně krátkodobou záležitost. Srážející se hmoty mohou produkovat intenzivnější záření než světlo samotného kvasaru – jednalo by se o nejsvítivější úkazy ve vesmíru v oboru rentgenového záření.“ Na potvrzení této teorie si zatím musíme počkat.

Credit: Tim Jones/McDonald Observatory.

Zdroj: mcdonaldobservatory
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



21. vesmírný týden 2026

21. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »