Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Mléčná dráha vibruje

Mléčná dráha vibruje

naše Galaxie
naše Galaxie
Naše Galaxie (Mléčná dráha) je zvlněná a vibruje jako, když se tluče na buben. Vyplývá to z detailního studia nové radiové mapy galaktického neutrálního vodíku.

Nejnápadnějším průvodcem naší Galaxie je dvojice galaxií nazvaných Magellanova mračna. Zdá se, že ovlivňují temnou hmotu v Galaxii, která způsobuje záhadné vlnění galaktického disku.

Vlnění je nejlépe pozorovatelné na tenkém vodíkovém disku, který prochází Galaxií a jeho průměr je okolo 200.000 světelných roků (průměr Galaxie je 100.000 l.y.). Slunce se Zemí se nachází blízko jednoho "záhybu". Studium je však obtížné vzhledem k pozici naší Země uvnitř disku.

Leo Blitz, profesor astronomie na kalifornské universitě v Berkeley, a jeho kolegové Evan Levine a Carl Heiles zmapovali tuto deformaci a poprvé ji analyzovali podle detailní, nově vytvořené mapy neutrálního atomárního vodíku (HI) v Galaxie.

Začátkem pro tento výzkum byla nová spektrální data o emisi vodíku v Mléčné dráze na vlnové délce 21 cm, zveřejněná minulé léto. Jedná se o projekt Leiden-Argentina-Bonn nebo také (LAB) Survey of Galactic HI, protože na pozorování a zpracování výsledků se podíleli astronomové v Nizozemí (Leiden/Dwingeloo Survey) - severní obloha, argentinští radioastronomové (Instituto Argentino de Radioastronomia) - jižní obloha a závěrečné úpravy provedli vědci na německé universitě v Bonnu (Max-Planck-Institut für Radioastronomie).

Zjistili, že vrstva, tvořená atomárním plynem, vibruje, jako když se tluče na buben, a oscilace probíhají ve 3 režimech. S novou mapou byli Blitz, Levine a Heiles schopni matematický popsat vlnění jako kombinace tří různých typů oscilací: "mávání" okrajů disku nahoru a dolů, sinusové oscilace, jaké jsou viditelné na kůži bubínku, a "sedlovitě profilované" kmitání.

"Našli jsme něco velmi překvapující, když jsme mohli vibrace popsat třemi režimy oscilací, jen třemi," řekl Blitz. Ještě dodal, že tento velice jednoduchý matematický popis oscilací astronomům unikal od objevu deformací v roce 1957.

Podle dřívějších názorů astronomů příčinou oscilací nemohla být Magellanova mračna (Velké a Malé Magellanovo mračno), protože dohromady jejich hmota tvoří jen 2% hmoty disku. Tato hmota byla považován za příliš malou, aby ovlivňovala masivní disk, rovnající se asi 200 miliardám Sluncí (oběžná doba 1,5 miliardy let).

Martin D. Weinberg, profesor teoretické astronomie na Massachusettské university v Amherstu, ve spolupráci s Blitzem vytvořili počítačový model, při kterém vzali v úvahu i tmavou hmotu v Galaxii. Přestože je neviditelná, má 20krát větší hmotnost než veškerá viditelnou hmota v Galaxii. Pohyb Magellanových mraků skrz temnou hmotu "probudí" jejich gravitační vliv na disk a způsobí pozorované oscilace v Galaxii.

"Počítačový model ukazuje nejen toto zvlnění v Mléčné dráze, ale během oběhu Magellanových mraků kolem Galaxie to vypadá jako by se Mléčná dráha třepotala ve vánku," řekl Blitz, ředitel UC Berkeley's Radio Astronomy Laboratory..

"Také jsme zkoušeli, jak vypadají tyto deformace v průběhu velmi dlouhé doby," řekl Weinberg. "Naše simulace není ještě úplně perfektní, ale už hodně připomíná skutečné údaje."

Levine, postgraduální student, výsledky prezentoval 9. ledna 2006 ve Washingtonu, D.C. na konferenci Americké astronomické společnosti (American Astronomical Society). Téhož dne pak Blitz shrnul výsledky na tiskové konferenci v Marriott Wardman Park Hotel.

Obraz:
Schéma představuje nesouměrně zvlněný galaktický disk neutrálního vodíku, nově zmapovaný astronomy UC Berkeley. Barevné obrysy znamenají pohyb "nahoru" vzhledem ke galaktickému rovníku, zatímco šedé směrem "dolů." Bílá oblast ve středu je místo, kde se nachází většina hvězd. Pozice Slunce je v této oblasti zvýrazněna tečkou v kroužku. Bílé oblasti, včetně klínů, je obtížné studovat, vzhledem k poloze Země uvnitř disku.
(Kredit: Leo Blitz/Carl Heiles/Evan Levine-UC Berkeley)

Zdroj: www.sciencedaily.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi



33. vesmírný týden 2026

33. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Srpková mlhovina a Mýdlová bublina

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

220P/McNaught – kométa, ktorá prekvapila druhýkrát

V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »