Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Mléčná dráha vibruje

Mléčná dráha vibruje

naše Galaxie
naše Galaxie
Naše Galaxie (Mléčná dráha) je zvlněná a vibruje jako, když se tluče na buben. Vyplývá to z detailního studia nové radiové mapy galaktického neutrálního vodíku.

Nejnápadnějším průvodcem naší Galaxie je dvojice galaxií nazvaných Magellanova mračna. Zdá se, že ovlivňují temnou hmotu v Galaxii, která způsobuje záhadné vlnění galaktického disku.

Vlnění je nejlépe pozorovatelné na tenkém vodíkovém disku, který prochází Galaxií a jeho průměr je okolo 200.000 světelných roků (průměr Galaxie je 100.000 l.y.). Slunce se Zemí se nachází blízko jednoho "záhybu". Studium je však obtížné vzhledem k pozici naší Země uvnitř disku.

Leo Blitz, profesor astronomie na kalifornské universitě v Berkeley, a jeho kolegové Evan Levine a Carl Heiles zmapovali tuto deformaci a poprvé ji analyzovali podle detailní, nově vytvořené mapy neutrálního atomárního vodíku (HI) v Galaxie.

Začátkem pro tento výzkum byla nová spektrální data o emisi vodíku v Mléčné dráze na vlnové délce 21 cm, zveřejněná minulé léto. Jedná se o projekt Leiden-Argentina-Bonn nebo také (LAB) Survey of Galactic HI, protože na pozorování a zpracování výsledků se podíleli astronomové v Nizozemí (Leiden/Dwingeloo Survey) - severní obloha, argentinští radioastronomové (Instituto Argentino de Radioastronomia) - jižní obloha a závěrečné úpravy provedli vědci na německé universitě v Bonnu (Max-Planck-Institut für Radioastronomie).

Zjistili, že vrstva, tvořená atomárním plynem, vibruje, jako když se tluče na buben, a oscilace probíhají ve 3 režimech. S novou mapou byli Blitz, Levine a Heiles schopni matematický popsat vlnění jako kombinace tří různých typů oscilací: "mávání" okrajů disku nahoru a dolů, sinusové oscilace, jaké jsou viditelné na kůži bubínku, a "sedlovitě profilované" kmitání.

"Našli jsme něco velmi překvapující, když jsme mohli vibrace popsat třemi režimy oscilací, jen třemi," řekl Blitz. Ještě dodal, že tento velice jednoduchý matematický popis oscilací astronomům unikal od objevu deformací v roce 1957.

Podle dřívějších názorů astronomů příčinou oscilací nemohla být Magellanova mračna (Velké a Malé Magellanovo mračno), protože dohromady jejich hmota tvoří jen 2% hmoty disku. Tato hmota byla považován za příliš malou, aby ovlivňovala masivní disk, rovnající se asi 200 miliardám Sluncí (oběžná doba 1,5 miliardy let).

Martin D. Weinberg, profesor teoretické astronomie na Massachusettské university v Amherstu, ve spolupráci s Blitzem vytvořili počítačový model, při kterém vzali v úvahu i tmavou hmotu v Galaxii. Přestože je neviditelná, má 20krát větší hmotnost než veškerá viditelnou hmota v Galaxii. Pohyb Magellanových mraků skrz temnou hmotu "probudí" jejich gravitační vliv na disk a způsobí pozorované oscilace v Galaxii.

"Počítačový model ukazuje nejen toto zvlnění v Mléčné dráze, ale během oběhu Magellanových mraků kolem Galaxie to vypadá jako by se Mléčná dráha třepotala ve vánku," řekl Blitz, ředitel UC Berkeley's Radio Astronomy Laboratory..

"Také jsme zkoušeli, jak vypadají tyto deformace v průběhu velmi dlouhé doby," řekl Weinberg. "Naše simulace není ještě úplně perfektní, ale už hodně připomíná skutečné údaje."

Levine, postgraduální student, výsledky prezentoval 9. ledna 2006 ve Washingtonu, D.C. na konferenci Americké astronomické společnosti (American Astronomical Society). Téhož dne pak Blitz shrnul výsledky na tiskové konferenci v Marriott Wardman Park Hotel.

Obraz:
Schéma představuje nesouměrně zvlněný galaktický disk neutrálního vodíku, nově zmapovaný astronomy UC Berkeley. Barevné obrysy znamenají pohyb "nahoru" vzhledem ke galaktickému rovníku, zatímco šedé směrem "dolů." Bílá oblast ve středu je místo, kde se nachází většina hvězd. Pozice Slunce je v této oblasti zvýrazněna tečkou v kroužku. Bílé oblasti, včetně klínů, je obtížné studovat, vzhledem k poloze Země uvnitř disku.
(Kredit: Leo Blitz/Carl Heiles/Evan Levine-UC Berkeley)

Zdroj: www.sciencedaily.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi



38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »