Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Příběh tří hvězdných měst
Jiří Srba Vytisknout článek

Příběh tří hvězdných měst

Mlhovina v Orionu a její hvězdokupa pohledem dalekohledu VST
Autor: ESO/G. Beccari

Díky novým pozorováním, která pořídil dalekohled VST, se astronomům podařilo odhalit tři různé populace mladých stálic tvořících hvězdokupu v nitru Velké mlhoviny v souhvězdí Orion. Nečekaný výsledek přináší nový pohled na chápání procesu vzniku hvězdokup. Naznačuje totiž, že ke vzniku hvězd mohlo docházet v explozivních etapách, přičemž každá epizoda se odehrála mnohem rychleji, než se dříve myslelo.

Širokoúhlá kamera OmegaCAM pracující na dalekohledu ESO/VST (VLT Survey Telescope) pořídila nové detailní a působivé záběry Velké mlhoviny v Orionu (Orion Nebula) a s ní spojené hvězdokupy mladých hvězd. Tato mlhovina je jednou z nejbližších oblastí s probíhajícím vznikem malých i velkých hvězd a nachází se ve vzdálenosti asi 1 350 světelných let od Země [1].

Tento působivý záběr však není pouze pěkný snímek. Astronom Giacomo Beccari a tým jeho spolupracovníků z ESO použili tato mimořádně kvalitní data k přesnému proměření jasností a barev všech hvězd, které byli schopni identifikovat v hvězdokupě ukryté v nitru této mlhoviny. Provedená měření vědcům umožnila určit hmotnost a stáří jednotlivých hvězd. K jejich velkému překvapení se v datech podařilo odhalit tři odlišné vývojové větve s potenciálně různým stářím.

Když jsem se poprvé podíval na tato data, zůstal jsem úplně paf. Byl to moment, jaký ve své kariéře můžete zažít jednou či dvakrát,“ říká Giacomo Beccari, vedoucí autor práce, ve které byly výsledky prezentovány. „Mimořádná kvalita snímků pořízených kamerou OmegaCAM umožnila zcela nesporně prokázat, že se díváme na tři různé populace hvězd v centrální části Velké mlhoviny v Orionu.“

Spoluautorka práce Monika Petr-Gotzens, rovněž pracující v pro ESO v Garchingu, doplňuje: „Je to velmi významný výsledek. Jasně zde vidíme, že stálice hvězdokupy se na počátku svého vývoje netvořily současně. To by mohlo znamenat, že náš pohled na formování hvězd ve hvězdokupách je potřeba změnit.“

Astronomové pečlivě prozkoumali možnost, že místo různého stáří by příčinou odlišné jasnosti a barvy některých hvězd mohl být skrytý průvodce, díky kterému by hvězda vypadala jasnější a červenější, než ve skutečnosti je. Tato varianta by však přinesla jiný problém. Takové páry by musely mít velmi neobvyklé vlastnosti, jaké dosud nebyly nikde pozorovány. Další měření provedená na stejných hvězdách, jako například stanovení rychlosti rotace nebo analýza spektra, rovněž ukázala, že stálice musejí být různě staré [2].

Ačkoliv nejsme nyní schopni zcela vyloučit možnost, že se jedná o dvojhvězdy, zdá se ale mnohem přirozenější akceptovat, že to, co zde pozorujeme, jsou tři různé generace hvězd, které se zformovaly jedna za druhou v období kratším než tři miliony let,“ dodává Giacomo Beccari.

Nové výsledky naznačují, že formování hvězd v hvězdokupě v nitru Velké mlhoviny v Orionu probíhá v explozivních etapách a mnohem rychleji, než jsme si doposud mysleli.

Poznámky

[1] Velká mlhovina v Orionu (Orion Nebula) byla zkoumána řadou teleskopů ESO a to jak ve viditelném světle (MPG/ESO 2.2-metre telescope, eso1103), tak v oboru infračerveného záření (VISTA, eso1701 nebo VLT/HAWK-I, eso1625).

[2] Podařilo se také zjistit, že každá ze tří generací hvězd rotuje různou rychlostí – nejmladší stálice rotují nejrychleji a nejstarší nejpomaleji. Podle tohoto scénáře se hvězdy měly zformovat po sobě v rychlém sledu během tří milionů let.

Další informace

Výzkum byl prezentován v článku “A Tale of Three Cities: OmegaCAM discovers multiple sequences in the color ­ magnitude diagram of the Orion Nebula Cluster,” autorů G. Beccari a kol., který byl zveřejněn ve vědeckém časopise Astronomy & Astrophysics.

Složení týmu: G. Beccari, M. G. Petr-Gotzens a H. M. J. Boffin (ESO, Garching bei München, Německo), M. Romaniello (ESO; Excellence Cluster Universe, Garching bei München, Německo), D. Fedele (INAF-Osservatorio Astrofisico di Arcetri, Firenze, Itálie), G. Carraro (Dipartimento di Fisica e Astronomia Galileo Galilei, Padova, Itálie), G. De Marchi (Science Support Office, European Space Research and Technology Centre (ESA/ESTEC), Nizozemí), W. J. de Wit (ESO, Santiago, Chile), J. E. Drew (School of Physics, University of Hertfordshire, UK), V. M. Kalari (Departamento de Astronomía, Universidad de Chile, Santiago, Chile), C. F. Manara (ESA/ESTEC), E. L. Martin (Centro de Astrobiologia (CSIC-INTA), Madrid, Španělsko), S. Mieske (ESO, Chile), N. Panagia (Space Telescope Science Institute, USA); L. Testi (ESO, Garching); J. S. Vink (Armagh Observatory, UK); J. R. Walsh (ESO, Garching) a N. J. Wright (School of Physics, University of Hertfordshire; Astrophysics Group, Keele University, UK).

ESO je nejvýznamnější mezivládní astronomická organizace Evropy, která v současnosti provozuje jedny z nejproduktivnějších pozemních astronomických observatoří světa. ESO podporuje celkem 16 zemí: Belgie, Brazílie, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie a hostící stát Chile. ESO uskutečňuje ambiciózní program zaměřený na návrh, konstrukci a provoz výkonných pozemních pozorovacích komplexů umožňujících astronomům dosáhnout významných vědeckých objevů. ESO také hraje vedoucí úlohu při podpoře a organizaci celosvětové spolupráce v astronomickém výzkumu. ESO provozuje tři unikátní pozorovací střediska světového významu nacházející se v Chile: La Silla, Paranal a Chajnantor. Na Observatoři Paranal, nejvyspělejší astronomické observatoři světa pro viditelnou oblast, pracuje Velmi velký dalekohled VLT a také dva další přehlídkové teleskopy – VISTA a VST. Dalekohled VISTA pozoruje v infračervené části spektra a je největším přehlídkovým teleskopem na světě, dalekohled VST je největším teleskopem navrženým k prohlídce oblohy ve viditelné oblasti spektra. ESO je významným partnerem revolučního astronomického teleskopu ALMA, největšího astronomického projektu současnosti. Nedaleko Paranalu v oblasti Cero Armazones staví ESO nový dalekohled ELT (Extremely Large Telescope), který se stane „největším okem hledícím do vesmíru“.

Odkazy

Kontakty

Viktor Votruba; národní kontakt; Astronomický ústav AV ČR, 251 65 Ondřejov, Česká republika; Email: votruba@physics.muni.cz

Jiří Srba; překlad; Hvězdárna Valašské Meziříčí, p. o., Česká republika; Email: jsrba@astrovm.cz

Giacomo Beccari; ESO; Garching bei München, Germany; Tel.: +49 89 3200 6195; Email: gbeccari@eso.org

Richard Hook; ESO Public Information Officer; Garching bei München, Germany; Tel.: +49 89 3200 6655; Mobil: +49 151 1537 3591; Email: rhook@eso.org

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tisková zpráva ESO1723



O autorovi

Jiří Srba

Jiří Srba

Narodil se v roce 1980 ve Vsetíně. Na střední škole začal navštěvovat astronomický kroužek při Hvězdárně Vsetín, kde se stal aktivním pozorovatelem meteorů a komet. Zde také publikoval své první populárně astronomické články. Je členem Společnosti pro meziplanetární hmotu (SMPH). Připravuje české překlady tiskových zpráv Evropské jižní observatoře.

Štítky: ESO/VST, M42, Tisková zpráva ESO


16. vesmírný týden 2024

16. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 15. 4. do 21. 4. 2024. Měsíc bude v první čtvrti. Rozloučili jsme se s kometou 12P/Pons-Brooks. Z Ameriky dorazily zprávy i fotografie o úspěšném pozorování úplného zatmění Slunce i dvou komet během tohoto úkazu. Aktivita Slunce se konečně opět zvýšila. Proběhl také poslední start velké rakety Delta IV Heavy. SpaceX si připsala rekord v podobě dvacátého přistání prvního stupně Falconu 9. Před deseti roky ukončila dopadem na Měsíc svou misi sonda LADEE zkoumající prach v těsné blízkosti nad povrchem Měsíce.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

ic2087

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2024 obdržel snímek „IC 2087“, jehož autorem je Zdeněk Vojč     Souhvězdí Býka je plné zajímavých astronomických objektů. Tedy fakticky ne toto souhvězdí, ale oblast vesmíru, kterou nám na naší obloze souhvězdí Býka vymezuje. Najdeme

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Vírová galaxia M51

Vírová galaxia (iné názvy: Špirálovitá galaxia M51, Messierov objekt 51, Messier 51, M 51, NGC 5194, Arp 85) je klasická špirálovitá galaxia v súhvezdí Poľovné psy. Bola objavená Charlesom Messierom 13. októbra 1773. Táto galaxia sa nachádza blízko hviezdy Alkaid (eta UMa) zo súhvezdia Veľká medvedica. Táto galaxia tvorí s hviezdami Alkaid a Mizar takmer pravouhlý trojuholník s pravým uhlom pri hviezde Alkaid. Nájsť sa dá aj pomocou myslenej spojnice hviezd Alkaid a Cor Caroli. Galaxia leží v jednej štvrtine vzdialenosti od Alkaida k Cor Caroli. Vírová galaxia bola v skutočnosti prvou objavenou špirálovou galaxiou. Už 30-centimetrový ďalekohľad spoľahlivo zobrazí jej špirálovú štruktúru. Vírová galaxia má aj svojho sprievodcu, menšiu galaxiu NGC 5195, ktorú objavil v roku 1781 Messierov priateľ Mechain. Sú spojené medzigalaktickým mostom, ktorý je predĺžením špirálového ramena M51. Je zaradená v Arpovom katalógu podivných galaxií ako špirálová galaxia so sprievodcom. Vírová galaxia a jej sprievodca bývajú niekedy označovaní ako dvojitá galaxia. Obe galaxie sa k sebe približujú, až nakoniec splynú do jednej. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, GSO 2" komakorektor, QHY 8L-C, SVbony UV/IR cut, Optolong L-eNhance filter, FocusDream focuser, guiding QHY5L-II-C, SVbony guidescope 240mm. Software: NINA, Astro pixel processor, Siril, Starnet++, Adobe photoshop 203x180 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C, 38x300 sec. Lights gain15, offset113 pri -10°C cez Optolong L-eNhance, master bias, 150 flats, master darks, master darkflats 4.3. až 12.4.2024 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »