Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Supermasivní černé díry možná vznikají jinak, než jsme si mysleli

Supermasivní černé díry možná vznikají jinak, než jsme si mysleli

Vzdálená galaxie UHZ1, byla zpočátku nalezena v infračervené oblasti Webbovým dalekohledem, přičemž pozdější pozorování z Chandry zjistilo silnou rentgenovou emisi, která s největší pravděpodobností pochází z blízkého okolí obří černé díry pohlcující hmotu.
Autor: X-ray: NASA/CXC/SAO/Ákos Bogdán; Infrared: NASA/ESA/CSA/STScI; Processing: L. Frattare & K. Arcand

Supermasivní černé díry a způsob jejich vzniku poutají pozornost vědců po celém světě mnoho let. Tato vesmírná monstra s hmotností milion až 10 miliard hmotnosti našeho Slunce se nacházejí v centrech většiny velkých galaxií. Scénář jejich vzniku je však nejasný. Nové objevy naznačují, že tyto objekty vznikají jinak, než si astronomové dosud mysleli. Objevitelkou jednoho ze vzdálených „obrů“ a hlavní autorkou článku nedávno publikovaného v Astrophysical Journal Letters, který o objevu obří černé díry informoval, je Orsolya Kovács z Masarykovy univerzity.

Pokud supermasivní černé díry v centrech galaxií pocházejí z kolapsu prvních hvězd, jak se doposud předpokládalo, k dosažení těchto obrovských hmotností by musely být nasycené extrémním množstvím hmoty, a to ve velmi krátkém čase. Na základě nových pozorování se ale tento scénář zdá stále nepravděpodobnější. Naopak, nová data naznačují, že tato vesmírná monstra mohla být vytvořena přímým kolapsem masivních oblaků plynu.

Družice Chandra, která detekuje rentgenové záření, ve spolupráci s vesmírným dalekohledem Jamese Webba, odhalila za posledních šest měsíců dvě supermasivní černé díry pozoruhodně blízko epoše jejich formování, kdy měl vesmír přibližně 500 milionů let. Tedy vlastně velmi brzy po Velkém třesku, který nastal zhruba před 13,8 miliardami let. Analýzu dat získaných vesmírným teleskopem Chandra prováděla právě Orsolya Kovács z Výzkumné skupiny astrofyziky vysokých energií, Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.

Objevení obou vzdálených černých děr se podařilo jen díky součinnosti družice Chandra a dalekohledu Jamesa Webba. Oba vesmírné teleskopy pozorovaly obří kupu galaxií Abell 2744, která funguje jako gravitační čočka zesilující světlo velmi vzdálených galaxií. Za touto čočkou objevil teleskop Jamese Webba více než 12 extrémně vzdálených galaxií. Astronomové, kteří vyhodnocují data získaná družicí Chandra, následně objevili ve dvou z těchto vzdálených galaxií zdroje rentgenového záření, které svědčí o přítomnosti superhmotných černých děr.

Orsolya Eszter Kovács Autor: Archiv Orsoloya Kovács
Orsolya Eszter Kovács
Autor: Archiv Orsoloya Kovács

„Když se díváme do velké vzdálenosti, díváme se také do minulosti, a za touto kupou vidíme galaxie tak, jak vypadaly méně než 500 milionů let po Velkém třesku. Skutečnost, že některé z těchto galaxií obsahují masivní černé díry o hmotnosti 10 milionů až 100 milionů hmotností Slunce, naznačuje, že alespoň některá vesmírná monstra se již narodila s vysokou hmotností.“ říká Orsolya Kovács, hlavní objevitelka jedné z těchto vzdálených černých děr.

„Tento objev by se mohl stát jedním z nejvýznamnějších nálezů družice Chandra za poslední roky. Ukazuje, že hmotnost černých děr v těchto raných galaxiích je srovnatelná s celkovou hmotností jejich hvězd. Zjednodušeně řečeno to znamená, že tyto galaxie rostly kolem jejich centrálních černých děr. To je překvapující a prozrazuje nám to něco klíčového nejen o vzniku černých děr, ale i o vzniku galaxií,“ vysvětluje význam tohoto objevu Norbert Werner, vedoucí Výzkumné skupiny astrofyziky vysokých energií z Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity a spoluautor článku.




O autorovi

Štítky: Vzdálený vesmír, Supermasivní černá díra, Vznik supermasivní černé díry, Chandra X-ray Observatory, Jwst


38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »