Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Vědci objevili příčinu světla u černé díry

Vědci objevili příčinu světla u černé díry

rentgenové spektrum dvojhvizdného systému GRO J1655-40 (eerná díra a normální hvizda)
rentgenové spektrum dvojhvizdného systému GRO J1655-40 (eerná díra a normální hvizda)
Tým astronomů pod vedením University v Michiganu možná ví, jak černé díry rozsvěcují vesmír. Nová data z rentgenové observatoře Chandra poprvé ukázala, že klíčem k tomuto velmi jasnému a překvapujícímu světlu je silné magnetické pole.

Odhaduje se, že až polovina z celkového množství záření ve vesmíru od Velkého třesku až do současnosti, pochází z materiálu, který "padá" do superhmotných černých děr, včetně kvasarů, nejjasnějších známých objektů. Po desetiletí se vědci snažili pochopit, jak černé díry, nejtmavší objekty vesmíru, mohou generovat tak obrovské množství záření.

Nová rentgenová data z Chandry se jako první snaží ukázat, co tento proces řídí: magnetické pole. Chandra pozorovala systém černé díry (černá díra a její souputník - hvězda) v naší Galaxii, známý jako GRO J1655-40 (zkráceně J1655), kde černá díra vytahuje materiál z druhé hvězdy do disku.

"Podle mezigalaktických kritérií je J1655 na našem dvorku, tak ji můžeme použít jako model pro pochopení, jak pracují všechny černé díry, včetně těch největších v kvasarech," řekl Jon Miller (University of Michigan) pro časopis Nature.

Pokud plyn v disku u černé díry ztrácí energii, rychle se stáčí směrem k černé díře a během této cesty generuje světlo. Vědci si už dlouho mysleli, že tato magnetická pole mohou řídit tuto energetickou ztrátu, která vzniká třením v plynu a poháněním větru v disku. Samozřejmě při zachování momentu hybnosti.

Millerův tým použil spektra z Chandry, vlastně množství rentgenového záření (X-ray) různých energií, a ukázal, že rychlost a hustota větru v disku J1655 odpovídá počítačových simulacím a prognózám pro větry řízené magnetickým polem.

"V roce 1973 přišli teoretici s myšlenkou, že magnetická pole mohou řídit generování světla černých děr," řekl spoluautor John Raymond z CfA (Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, Cambridge, Massachusetts). "Nyní, o 30 let později, možná konečně máme důkaz."

Hlubší pochopení, jak černým dírám přirůstá hmota, přivede astronomy i k dalším vlastnostem černých děr, včetně toho, jak rostou.

"Právě tak jako lékaři chtějí rozumět příčinám nemocí a ne jenom jejich příznakům, také astronomové se pokoušejí porozumět tomu, co způsobuje jevy, které pozorují ve vesmíru," řekl spoluautor Danny Steeghs, také z CfA. "Pochopíme-li, co způsobuje materiál padající do černé díry a jak se uvolňuje energie, můžeme také zjistit, co to způsobuje u dalších důležitých objektů."

Kromě přirůstání disků kolem černých děr, magnetická pole mohou hrát důležitou roli i v discích kolem mladých hvězd podobných Slunci, u nichž se formují planety, stejně jako u extrémně hustých objektů, nazvaných neutronové hvězdy.

Obrázek:
Rentgenové spektrum dvojhvězdného systému GRO J1655-40 (černá díra a normální hvězda) naznačuje, že plyn zahřátý na mnoho miliónů stupňů, víří kolem černé díry. Jak ilustrace ukazuje, velká část horkého plynu se spirálovitě stáčí směrem do nitra černé díry (do akrečního disku), ale až 30% je odfouknuto. Credit: Illustration: NASA/CXC/M.Weiss; X-ray Spectrum: NASA/CXC/U.Michigan/J.Miller et al.
Další snímky a animace.

Zdroj: www.sciencedaily.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi



33. vesmírný týden 2026

33. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Srpková mlhovina a Mýdlová bublina

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

220P/McNaught – kométa, ktorá prekvapila druhýkrát

V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »