Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Záhadná mlhovina Tarantule

Záhadná mlhovina Tarantule

Část mlhoviny Tarantule ve Velkém Magellanov ěoblaku
Část mlhoviny Tarantule ve Velkém Magellanov ěoblaku
Hubblův kosmický teleskop HST (NASA/ESA) pořídil mimořádnou fotografii části proslulé mlhoviny s názvem Tarantula Nebula (mlhovina Tarantule), což je rozsáhlý oblak prachu a plynů v sousední nepravidelné galaxii Velké Magellanovo mračno s probíhajícím vznikem hvězd. Na publikovaném snímku vidíme centrální oblast mlhoviny, která jasně září v důsledku přítomnosti mladých hvězd a ionizovaného plynu.

Tenké oblouky v mlhovině Tarantule připomínaly astronomům dlouhé pavoučí nohy, podle nichž obdržela toto neobvyklé jméno. Část mlhoviny, viditelná na publikovaném snímku pořízeném kamerou ACS (Advanced Camera for Surveys) na palubě HST je napříč protkána proudy prachu a plynů rozbrázděných nedávnou explozí supernovy. Tento pozůstatek po výbuchu supernovy s označením NGC 2060 se nachází vlevo nahoře od středu tohoto obrázku a obsahuje nejjasnější známý pulsar.

V blízkosti okraje mlhoviny, vlevo dole mimo publikovaný snímek, se nachází další pozůstatek, tentokráte po explozi supernovy SN 1987a, což je nejbližší supernova pozorovaná od doby vynálezu dalekohledu v 17. století. HST a další dalekohledy se vracejí k výzkumu této hvězdné exploze pravidelně od výbuchu v roce 1987 a každá následující "návštěva" ukazuje v novém světle expandující rázovou vlnu osvětlující plyn v okolí hvězdy, vytvářející perlový náhrdelník svítících bodů kolem zbytku hvězdy. Supernova SN 1987a je viditelná na širokoúhlém snímku mlhoviny, pořízeném prostřednictvím dalekohledu MPG/ESO o průměru 2,2 m.

Mlhovina Tarantule ve Velkém Magellanově mračnu
Mlhovina Tarantule ve Velkém Magellanově mračnu
Společně s umírající hvězdou je mlhovina Tarantule zastíněna mladými hvězdami, které se nedávno zformovaly z přítomných velkých zásob plynu a prachu. Tato hvězdná batolata intenzivně vyzařují ultrafialové světlo ionizující okolní plyn, který září červeně. Světlo je tak intenzivní, že ačkoliv je mlhovina od nás vzdálena 170 000 světelných roků - mimo naši Galaxii, je mlhovina Tarantula přesto viditelná za tmavé noci i bez dalekohledu (bohužel jen na jižní polokouli).

Kompaktní a mimořádně jasná hvězdokupa s názvem RMC 136 se nachází vlevo nahoře od oblasti zachycené na fotografii v úvodu článku. Poskytuje mnohem intenzivnější světlo, které je zodpovědné za vícebarevnou záři. Ještě nedávno astronomové diskutovali o tom, zda jsou zdroje intenzivního světla pevně vázány na hvězdokupu či snad za to může neznámý typ super-hvězd tisíckrát větších než Slunce. Uplynulo pouhých 20 let a HST ve spolupráci s novými generacemi pozemních dalekohledů odhalil jemné detaily, které astronomům umožnily přesvědčivě prokázat, že se jedná skutečně o hvězdokupu.

Avšak i když mlhovina Tarantule neobsahuje tyto hypotetické super-hvězdy, je stále "domovem" pro některé extrémní úkazy, které z ní dělají oblíbený cíl pro dalekohledy. Uvnitř jasné hvězdokupy leží například hvězda RMC 136a1, u které bylo nedávno zjištěno, že se jedná o nejtěžší známou hvězdu: v době vzniku činila její hmotnost kolem 300 hmotností Slunce. Tato "těžká váha" je výzvou pro astronomické teorie vzniku hvězd, převyšujících horní limit jejich doposud předpokládané hmotnosti.

Zdroj: spacetelescope.org
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



33. vesmírný týden 2026

33. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Srpková mlhovina a Mýdlová bublina

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

220P/McNaught – kométa, ktorá prekvapila druhýkrát

V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »