Červencový astrosloupek přináší přehled toho nejzajímavějšího, co obloha teplých, ale krátkých nocí nabízí: spatřit lze zejména planety Sluneční soustavy, objekty vzdáleného vesmíru, zajímavé dvojhvězdy, které můžeme pozorovat dalekohledem. Země je také v červenci na své oběžné dráze nejdále od Slunce.
Na konci roku 2023 se dovrší čtrnáct let existence video sítě pro pozorování meteorů CEMeNt (Central European MetEor NeTwork). Během těchto let dosáhla vrcholu rozvoje v letech 2015 až 2018, kdy dosahoval roční příspěvek stanic CEMeNtu do databáze EDMOND (European viDeo MeteOr Network Database) až 6000 drah ročně. Společný projekt českých a slovenských amatérských astronomů se v průběhu své existence rozrůstal a systém širokoúhlých kamer byl doplňován spektrografickými systémy.
V noci z 31. augusta 2021 na 1. septembra 2021 nastane maximum zaujímavého meteorického roja alfa Aurigidy. Roj sa vyznačuje veľmi premenlivou aktivitou s pomerne vysokým zastúpením jasných bolidov. Alfa Aurigidy sú aktívne každoročne, avšak ich ZHR je málokedy vyššia ako 9 meteorov za hodinu. Radiant roja leží neďaleko jasnej a známej hviezdy Capella, ktorú nájdeme v súhvezdí Povozník.
Dňa 18.08.2021 nastane maximum meteorického roja Kappa Cygnidy. Tento roj patrí k tým slabším, jeho ZHR dosahuje iba 3 meteory za hodinu. Roj je v činnosti od 3. 8. do 25. 8. Tento roj je známy tým, že sa mu občas podarí "vyrobiť" nejaký ten veľmi jasný bolid. Materským telesom roja je asteroid 2008ED69, ktorý je potomkom rozpadu väčšieho telesa, ktoré sa rozpadlo pred približne 4000 až 6000 rokmi.
Studium meteorů představuje jednu z mála příležitostí, jak analyzovat vzorky materiálu z nejrůznějších částí Sluneční soustavy. Právě v zevrubném studiu meteorů jsou čeští odborníci z Oddělení meziplanetární hmoty ASU světovou špičkou. Lukáš Shrbený a Pavel Spurný studiem pouhých 25 meteorů z roje zářijových epsilon Perseid odhalili překvapivé množství informací o jejich vlastnostech a původu.
V období od konce prosince do poloviny dubna není v činnosti žádný významný meteorický roj (s výjimkou lednových Quadrantid), celková aktivita meteorických rojů je tudíž velmi nízká a rovněž sporadické pozadí se nachází na minimu své činnosti v průběhu roku. V uvedeném období jsou v činnosti převážně meteorické roje patřící do antihelionového zdroje, přičemž převažuje v měsících leden až březen aktivita komplexu Virginid–Leonid, která pak v dubnu přechází do komplexu Scorpio-Sagittarid.
V noci z 12. na 13. září 1923, tedy před 93 lety, pořídil osmadvacetiletý Josef Klepešta čtyřhodinovou expozicí na skleněnou desku 20cm astrografem hvězdárny v Ondřejově fotografii M31 v souhvězdí Andromedy. Během expozice prolétl zorným polem bolid, který zanechal jasnou stopu a tak vznikla jeho slavná fotografie. Přinášíme dva původní Klepeštovy příspěvky zveřejněné v časopisu Říše hvězd.
Již za pár dní se můžeme těšit na každoroční podzimní roj – Orionidy. Tento meteorický roj je známý také proto, že jeho mateřským tělesem je asi nejznámější kometa vůbec – 1P/Halley. Meteory vylétávají ze známého zimního souhvězdí Orion, za hodinu jich můžeme vidět 15 až 20. Pozorovat tento roj můžeme přibližně od 15. do 29. října. Maximum pak nastává v noci z 21. na 22. října, možné jsou však i dřívější maxima. I letos jsou okolnosti příznivě nakloněny možnosti dřívějšího maxima, a to v noci ze 17./18. října.
Před patnácti lety, 10. dubna 2000, nás navždy opustil český astronom a pedagog Jindřich Šilhán. Propagoval astronomii mezi veřejností, pořádal přednášky, vedl odborné kurzy a kroužky. Sám pozoroval meteory a zejména proměnné hvězdy. Díky jeho působení se úspěšně rozvíjela různá vizuální pozorování.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové
The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4
