Astronomové pracující s daty z projektu Sloan Digital Sky Surveys’ Apache Point Observatory Galactic Evolution Experiment (APOGEE) objevili „fosilní galaxii“ ukrytou v hlubinách naší Galaxie – Mléčné dráhy. Tyto závěry publikované 20. listopadu 2020 v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society mohou zamíchat našimi znalostmi o tom, jak Mléčná dráha dorostla v galaxii, jakou pozorujeme dnes.
Astrometrická družice Gaia Evropské kosmické agentury ESA pohlédla za hranice naší Galaxie a prozkoumala dvě blízké galaxie M31 a M33, aby odhalila pohyb hvězd uvnitř těchto dvou hvězdných ostrovů, a také aby zjistila, kdy nastane kolize galaxie M31 s Mléčnou dráhou – výsledky jsou překvapivé.
Za jeden z největších astronomických objevů současnosti je nepochybně považováno pozorování gama záblesku, který se stal též intenzivním zdrojem gravitačních vln, jež byl pozorován 17. srpna 2017. Vědci jsou si jisti, že tento jev byl výsledkem srážky neutronových hvězd. Ivana Ebrová a Michal Bílek a jejich spolupracovníci studovali možný vývoj galaxie NGC 4993, v níž se zmíněné spektakulární divadlo odehrálo.
Astronomové objevili protoplanetární disk kolem mladé hvězdy ležící ve Velkém Magellanově oblaku, malé galaxii sousedící s naší Galaxií. Disk, v němž probíhá tvorba planet, podobný těm, které známe z naší Galaxie, byl přitom v cizí galaxii zachycen vůbec poprvé. Záběry odhalují mladou hmotnou hvězdu, která stále roste, vtahuje hmotu ze svého okolí a vytváří rotující akreční disk. Pozorování byla provedena pomocí soustavy radioteleskopů ALMA pracující v Chile, jejímž evropským partnerem je ESO.
Více než dvě stovky nových hvězd objevili vědci ve vnějším galaktickém halu Mléčné dráhy. Nejvzdálenější z nich se nachází až jeden milion světelných let daleko od Země, tedy skoro v polovině vzdálenosti ke galaxii v Andromedě. Jedná se o proměnné hvězdy typu RR Lyrae.
Evropská astrometrická družice Gaia uskutečnila hlavní a zásadní objev k rozuzlení historického vývoje naší Galaxie. Namísto vývoje osamělého hvězdného ostrova naše Galaxie splynula s jinou velkou galaxií v rané fázi svého života – zhruba před 10 miliardami roků. Záznam této události je rozprostřen kolem nás napříč celou oblohou. Avšak observatoř Gaia a její mimořádná preciznost nám ukázala, co se skrývá ve všech směrech. Observatoř Gaia měřila polohy, jasnosti a pohyby hvězd s dosud nebývalou přesností.
Mezinárodní expertní tým známý vyvrácením několika objevů černých děr oznámených jinými autory se poprvé podepsal pod nalezení černé díry hvězdné hmotnosti ležící v sousední galaxii Velkém Magellanově mračnu. Vědci navíc zjistili, že hvězda, ze které černá díra vznikla, zmizela bez jakékoli známky silné exploze. Objev astronomové učinili díky šesti letům opakovaných pozorování pomocí dalekohledu VLT Evropské jižní observatoře.
Na noční obloze se nachází místo, které je zcela skryto před našimi zraky. Jedná se o oblast za jádrem Mléčné dráhy, které se v angličtině říká „Zone of avoidance“ (ZOA), což by se dalo do češtiny přeložit jako „Zóna vyhýbání“. A právě v této oblasti kosmu byla nedávno objevena masivní struktura, která se zdá být obrovskou galaktickou kupou.
Velké Magellanovo mračno, trpasličí galaxie nacházející se ve vzdálenosti 160 000 světelných roků, má ve svém disku protiběžnou hvězdnou populaci (obíhající proti směru hlavního proudu). V článku publikovaném v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society: Letters, astronomové Benjamin Armstrong a Kenji Bekki z ICRAR (International Centre for Radio Astronomy Research) se sídlem na University of Western Australia navrhli scénář, podle kterého je původ této hvězdné populace důsledkem splynutí s další trpasličí galaxií před více než 3 miliardami roků.
Přehlídkový dalekohled ESO/VISTA pořídil pozoruhodný nový snímek velkého Magellanova oblaku, jednoho z našich nejbližších galaktických sousedů. VISTA provádí přehlídková pozorování Velkého i Malého Magellanova oblaku a jejich nejbližšího okolí s velmi vysokým rozlišením. Program astronomům umožňuje sledovat velké množství hvězd a otevírá novou cestu ke studiu proměnných hvězd, hvězdného vývoje a dynamiky galaxií.
Podle nových výzkumů uskutečněných astronomy z University of Oxford a University College London, rotace galaktické příčky Mléčné dráhy – která je tvořena miliardami hvězd o hmotnosti biliónů hmotností Slunce – zpomalila o více než 24 % od svého vzniku; modely Galaxie dlouho předpokládaly takové zpomalování z důvodu předpokládaného temného halo, avšak toto je vůbec poprvé, kdy bylo zpomalování změřeno.
Astronomové zjistili, že náš největší vesmírný soused – galaxie M31 v souhvězdí Andromedy – má přibližně stejnou velikost jako Mléčná dráha. Dosud se domnívali, že M31 je dvakrát až třikrát větší než Mléčná dráha a že naše Galaxie bude nakonec pohlcena svým větším sousedem. Avšak poslední výzkumy publikované v únoru 2018 v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society téměř vyrovnávají vzájemný poměr hmotností obou galaxií. Bylo zjištěno, že hmotnost galaxie v Andromedě je přibližně 800 až 1 200 miliard hmotností Slunce, což je zhruba stejná hodnota jako v případě Mléčné dráhy.
Skupina astronomů ukázala, že nejrychleji se pohybující hvězdy v naší Galaxii – které doslova letí prostorem tak rychle, že mohou uniknout z Mléčné dráhy – jsou ve skutečnosti uprchlíky z mnohem menší galaxie kroužící kolem té naší. Výzkumníci z University of Cambridge použili data z průzkumu oblohy pod názvem Sloan Digital Sky Survey (SDSS) spolu s počítačovými simulacemi a ukázali, že tito hvězdní „sprinteři“ mají původ ve Velkém Magellanově oblaku LMC (Large Magellanic Cloud), v trpasličí galaxii obíhající kolem Mléčné dráhy.
Nedávné výsledky na základě dat z astrometrické družice Gaia provozované Evropskou kosmickou agenturou ESA vedly k zajímavému odhalení, že hvězdnému obsahu ve vnitřním halo naší Galaxie – Mléčné dráhy – dominují pozůstatky ze satelitních trpasličích galaxií, jako je například Gaia-Enceladus (též známá jako Gaia Sausage). Událost splynutí s galaxií Gaia-Enceladus/Sausage je nyní jednou z nejdůležitějších v historii Mléčné dráhy, která ji formovala do podoby, v jaké ji pozorujeme dnes.
Astronomové využívající radioteleskop ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) objevili dvojici neuvěřitelně jasných a velmi hmotných galaxií v raném vesmíru. Tyto tzv. hyper-zářivé (hyper-luminous) galaxie s překotnou tvorbou hvězd se nacházejí ve vzdálenost přibližně 12,8 miliardy světelných roků od Země, jejich poloha se promítá do souhvězdí Mečouna a jsou předurčeny ke splynutí v jeden objekt – velmi hmotnou eliptickou galaxii. Článek o tomto objevu byl publikován v časopise Astrophysical Journal.
Týmu japonských astronomů se pomocí radioteleskopu ALMA podařilo objevit horký a hustý kokon hmoty obklopující nově zrozenou hvězdu. Jedná se o objekt známý jako horké molekulární jádro, je však první svého druhu, který se podařilo najít mimo naši Galaxii. Svým chemickým složením se značně liší od podobných útvarů v naší Galaxii, což naznačuje, že chemické procesy odehrávající se v různých místech ve vesmíru, mohou být mnohem rozmanitější, než se očekávalo.
Opakující se srážky s trpasličí galaxií Sagittarius mohly spustit hlavní epizody vzniku hvězd v naší Galaxii – Mléčné dráze, z nichž jedna se přibližně shoduje s obdobím vzniku Sluneční soustavy zhruba před 4,7 miliardami roků. Vyplývá to z analýzy dat, která v posledních letech pořídila evropská astrometrická družice Gaia.
Snímek pořízený pomocí dalekohledu ESO/VLT zachycuje oblast, kde záření jasných modrých hvězd nutí svítit plyn zbylý z posledního období formování nových stálic. Hvězdokupa mladých modrobílých hvězd je zde zkrášlena závojem svítícího plynu – působivě barevnou emisní mlhovinou nesoucí označení LHA 120-N55. Astronomové tyto oblasti zkoumají, aby se dozvěděli více o podmínkách, jaké panují v místech, kde se rodí nové hvězdy.
Dva fotografové, dvě zemské polokoule, jedna obloha. Pohled k ní je limitován obzorem, a tak v jednom okamžiku na jednom místě můžeme uvidět jen polovinu výhledu do vesmíru. Ale co když – i bez nutného cestování mimo naši planetu – existuje způsob zaznamenat sféru celou? Pak by výsledky vypadaly takto. S legendárním a světově uznávaným fotografem Juanem C. Casadem jsme se zaměřili na záznam nebeského výhledu ve specifické části roku tak, abychom své výhledy dokonale prolnuli v jeden a získali celosférickou mozaiku Mléčné dráhy i zvířetníkového světla z obou polokoulí. Jako bonus, oba pohledy vznikly na půdě jedněch z nejvýznamnějších observatoří na světě, které leží na prakticky stejné zeměpisné šířce, jen v opačných směrech od rovníku. Mozaika byla 27. února 2020 publikována jako Astronomický snímek dne NASA.
Vytvořená scéna připomíná rozeklané ohnivé vrcholy, oblaka bublajícího magmatu a intenzivně žhavé záblesky jasného světla. Ačkoliv to může vypadat jako běsnící ohně či srdce sopky, ve skutečnosti se jedná o chladné kosmické uskupení plynů, prachu a hvězd.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 5. 5. do 11. 5. 2025. Měsíc po první čtvrti dorůstá k úplňku. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars procházející Jesličky. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je střední, ale potěší nyní největší skvrna roku 2025. Nastává maximum roje Éta Aquarid. Evropská raketa Vega-C vynesla družici Biomass pro výzkum výměny oxidu uhličitého mezi lesy a atmosférou. Raketa Atlas V vynesla první operační družice sítě Kuiper. Falcon 9 nyní dokáže vynést až 29 Starlinků V2 mini.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu
Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules. Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov. M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty. Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats 28.4.2025 až 1.5.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
