Jasný zdroj rentgenového záření v hmotné hvězdokupě na periferii objektu 6dFGS gJ215022.2-055059, což je čočkovitá galaxie nacházející se ve vzdálenosti zhruba 806 milionů světelných roků od Země, je černou dírou střední velikosti. Vyplývá to z nové studie publikované v časopise Astrophysical Journal Letters.
m4 - eso1235 Tisková zpráva Evropské jižní observatoře (035/2012): Nový snímek pořízený na observatoři La Silla v Chile zachycuje úchvatnou hvězdokupu M 4 (Messier 4). Tento kulový útvar tvořený desítkami tisíc starých hvězd patří k nejbližším a zároveň nejvíce zkoumaným kulovým hvězdokupám. Nedávné práce odhalily, že jedna z hvězd patřících k této hvězdokupě má poněkud zvláštní neočekávané vlastnosti. Zdá se, jako by znala tajemství věčného mládí.
Kulová hvězdokupa M 68 na snímku z HSTHubblův kosmický dalekohled HST poskytnul tento nádherný pohled na zcela zaplněné hvězdné "tábořiště" s názvem Messier 68 (zkráceně M 68). Objekt je znám také pod označením NGC 4590. Takovéto vesmírné objekty kulového tvaru astronomové označují termínem kulová hvězdokupa.
Černá díra střední hmotnosti byla přistižena při činu, když polykala hvězdu, což je úkaz nazývaný jako slapové roztrhání. Událost přezdívaná 3XMM J215022.4-055108 se přihodila ve hvězdokupě přidružené k čočkovité galaxii vzdálené téměř 800 miliónů světelných roků.
S deep fieldy se to mělo podobně jako s mnoha dalšími odvážnými nápady – vytáhly se během pauzy na kafe a ne všichni se hrnuli do jejich realizace. Naštěstí v týmu Hubbleova vesmírného dalekohledu zvítězila zvědavost nad opatrností a mnohahodinová expozice na první pohled prázdné části oblohy odhalila více než 1500 galaxií. V dalším díle Rozhovorů si povíme více o těchto nejhlubších snímcích vesmíru a taky o tom, co jsme se dozvěděli z prvního deep fieldu pořízeného Vesmírným dalekohledem Jamese Webba.
Hyperrychlé hvězdy jsou osamělé stálice pohybující se rychlostí dostatečnou k úniku z dosahu gravitačního působení naší Galaxie – Mléčné dráhy. V roce 2014 byla objevena velmi hmotná hyperrychlá hvězda označená LAMOST-HVS1 nacházející se mnohem blíže Slunci než předcházející objekty stejného druhu. Hvězda je 8,3× hmotnější než Slunce, 4× teplejší a 3 400× jasnější (pokud by obě hvězdy byly stejně daleko). Při pozorování dalekohledem Magellan Telescope v Chile jakož i použitím dat z evropské družice Gaia astronomové určili trajektorii hvězdy LAMOST-HVS1 v naší Galaxii. Z výzkumu vyplývá, že hvězda byla vyvržena z vnitřní oblasti disku Mléčné dráhy zhruba před 33 milióny roků – nikoliv z centra naší Galaxie, jak se donedávna soudilo.
V šestém dílu probíráme novinku o unikátním objevu černé díry střední hmotnosti zjištěnou pomocí gama záblesku a v hlavním tématu se s hostem Michalem Zajačkem z polské akademie věd bavíme o výzkumu středu naší Galaxie.
Perfektní optika pozlacených zrcadel dalekohledu Jamese Webba znovu ukázala co dokáže. Teleskop byl tentokrát namířen na velice známé Pilíře stvoření, oblast uvnitř Orlí mlhoviny M16. Zachytil nejen dechberoucí krásu této části mlhoviny, ale hlavně místa, kde se “rodí” nové hvězdy.
Dlouho se předpokládalo, že se kulové hvězdokupy zformovaly krátce po vzniku samotného vesmíru. Avšak nové výzkumy na univerzitách ve Warwicku a v Aucklandu vedou k závěru, že mohou být staré pouze 9 miliard roků. Objev vnesl pochybnosti do současných teorií, které se týkají vzniku galaxií včetně Mléčné dráhy. V naší Galaxii je v současné době známo 150 až 180 kulových hvězdokup.
Podivný pohyb plynu v centru naší Galaxie může být „kouřovým signálem“, který konečně dovede astronomy k téměř nezachytitelnému typu černých děr – ke kategorii střední velikosti (IMBH – intermediate-mass black hole). Černé díry je docela obtížné objevit, pokud se aktivně nekrmí nebo nesrážejí s jinou hmotou, protože neemitují žádné elektromagnetické záření (s výjimkou snad Hawkingova záření, které – pokud existuje – neumíme detekovat). Je to proto, že elektromagnetické záření nemůže dosáhnout únikové rychlosti z prostoru horizontu událostí. Tudíž černé díry jsou neviditelné pro naše detekční metody, jestliže nedělají něco velmi nápadného.
NASA a SpaceX podepsaly 22. září 2022 nefinancovanou dohodu, tzv. Space Act Agreement, která by měla zkoumat proveditelnosti myšlenky společnosti SpaceX a programu Polaris k vynesení Hubbleova vesmírného teleskopu HST na vyšší oběžnou dráhu pomocí kosmické lodi Dragon, a to bez jakýchkoliv finančních nákladů pro americkou vládu. Tato proslulá kosmická observatoř funguje od dubna 1990 (více než 32 let), kdy byla navedena na dráhu ve výšce 540 kilometrů nad zemským povrchem. Tato dráha se však v důsledku odporu řídké atmosféry postupně snižuje a nakonec hrozí zánik dalekohledu v hustých vrstvách zemského ovzduší.
Astronomové využívající přístroj MUSE, který pracuje ve spojení s dalekohledem ESO/VLT na observatoři Paranal v Chile, objevili v nitru hvězdokupy NGC 3201 stálici s velmi podivným chováním. Zdá se, že obíhá kolem černé díry asi čtyřikrát hmotnější než Slunce, která by tak mohla být první neaktivní černou dírou nalezenou v kulové hvězdokupě a první objevenou na základě přímého pozorování gravitačního působení. Tento významný objev má zásadní dopad na naše chápání formování tohoto typu hvězdokup, černých děr a původu jevů doprovázených emisí gravitačních vln.
Astronomové dobře vědí o tom, že existují dva typy černých děr: malé hvězdné černé díry – což jsou objekty s hmotnostmi v rozmezí zhruba 10 až 100 hmotností Slunce. Jedná se o pozůstatky umírajících hvězd, jejichž hmota se smrštila do malého objemu. Druhou kategorii představují supermasivní černé díry. Jejich hmotnosti leží v rozmezí 100 000 až několik miliard hmotností Slunce a najdeme je v centrech většiny galaxií. Avšak podle názoru astronomů je napříč vesmírem rozptýleno několik domnělých černých děr mnohem tajuplnějšího typu.
Jupiter dosáhl opozice se Sluncem v pondělí 26. září 2022 a média přinášela zprávy o tom, jak výjimečná příležitost pro pozorování planety se naskýtá. Kdo planetu tu noc neviděl, mohl nabýt mylného dojmu, že o něco přišel. Ano, Jupiter byl nejblíže, ale pro běžné návštěvníky hvězdáren období pěkné pozorovatelnosti Jupiteru teprve nastává. A bude dlouhé.
Kulové hvězdokupy jsou velice zajímavými útvary v dalekém halu naší Galaxie, ale i v galaxiích jiných. Tato seskupení velice starých hvězd se stále poněkud vzpírají pokusům o vysvětlení. Simone Recchi z ASU společně s dalšími kolegy z Oddělení galaxií a planetárních systémů s pomocí numerických simulací vyšetřovali možný scénář vzniku těchto objektů.
Všechny známé černé díry můžeme zařadit do dvou kategorií: hvězdné černé díry – objekty o hmotnosti několika Sluncí, a supermasivní černé díry – objekty o hmotnostech několik miliónů až miliard hmotností Slunce v centrech galaxií. Astronomové předpokládají, že černé díry střední velikosti o hmotnosti mezi 100 až 10 000 hmotností Slunce rovněž existují, avšak doposud žádný přesvědčivý důkaz existence takovéto černé díry střední velikosti nebyl získán. Až teprve nedávno astronomové publikovali nové důkazy, že černá díra střední velikosti – tzv. intermediate-mass black hole (IMBH) o hmotnosti 2 200 Sluncí se ukrývá v centru známé kulové hvězdokupy 47 Tucanae.
Mezinárodní tým planetologů pod vedením vědců z University of Oxford uskutečnil analýzu pozorování Uranu a Neptunu v oboru viditelného světla a infračerveného záření prováděných pomocí Hubbleova vesmírného teleskopu HST, dalekohledu NASA s názvem Infrared Telescope Facility (ITF) a dalekohledu Gemini North telescope.
Pozorování provedená pomocí dalekohledu ESO/VLT na observatoři Paranal v Chile pomohla odhalit zcela novou třídu 'temných' kulových hvězdokup v okolí obří galaxie Centaurus A. Tyto záhadné objety se podobají běžným hvězdokupám, ale obsahují mnohem větší množství hmoty. Mohly by být neočekávaným domovem značného množství temné hmoty anebo řady hmotných černých děr. Nic z toho se však neočekávalo. Proč tomu tak je, zatím astronomové nevědí.
Tato malá skupina galaxií pojmenovaná Hickson Compact Group 40 (známá též jako Arp 321) obsahuje tři spirální galaxie, jednu eliptickou a jednu čočkovou galaxii. Zhruba ve vzdálenosti jedné miliardy světelných roků je čeká časem srážka a splynutí v jeden objekt, kterým by měla být obří eliptická galaxie. V rámci svých 32. narozenin Hubbleův vesmírný teleskop HST zachytil tyto galaxie ve velmi nestandardním okamžiku v jejich životě, jak se navzájem k sobě přibližují a pokračují ve svém tanci, avšak zatím se nacházejí před splynutím.
Kulové hvězdokupy ze země a z vesmíru - eso1252Autor: ESO - ESA/Hubble & NASA Tisková zpráva Evropské jižní observatoře (052/2012): Někteří lidé mají dobrou formu ještě v 90 letech, zatímco jiní vypadají sešle už po padesátce. Víme, že to, jak rychle lidé stárnou, je jen málo spjato se skutečným věkem – mnohem více je to dáno především jejich životním stylem. Nová studie provedená s pomocí MPG/ESO 2,2 metrového dalekohledu observatoře ESO na La Silla a Hubbleova dalekohledu NASA/ESA objevila, že stejně je tomu tak i v případě hvězdokup.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 6. 5. do 12. 5. 2024. Měsíc bude v novu a čeká nás extrémně mladý srpek na večerní obloze. Slunce je hodně aktivní, nastaly silné erupce. Oblohu ozdobila slabá polární záře a nečekaně s ní se objevil i deorbitující horní stupeň Falconu 9. Planety jsou v tomto týdnu velmi obtížně viditelné. Pozorovat můžeme několik slabších komet. Na ranní obloze létají éta Aquaridy. K odvrácené straně Měsíce se vydala čínská sonda Chang’e 6 a na čínské orbitální stanici Tiangong se vyměnily tříčlenné posádky. Před 60 lety se narodil český astronom a popularizátor Václav Knoll. Před 15 lety proběhla poslední oprava vesmírného dalekohledu HST.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2024 obdržel snímek
„IC 2087“, jehož autorem je Zdeněk Vojč
Souhvězdí Býka je plné zajímavých astronomických objektů. Tedy fakticky ne toto souhvězdí, ale oblast vesmíru, kterou nám na naší obloze souhvězdí Býka vymezuje. Najdeme