V červencovém výročí kosmonautiky se vypravíme se sondou Juno k Jupiteru. Dále se pokusíme dostat s Explorerem 33 k Měsíci a navštívíme i orbitální stanici Saljut 5 a na závěr přistaneme se sondou Viking 1 na Marsu.
Pozorování sondy Juno při těsném průletu kolem ledového měsíce Europa poskytla první blízké pohledy na tento svět s podpovrchovým oceánem, přinášející pozoruhodné fotografie a unikátní vědecké poznatky. Snímky byly získány v průběhu nejtěsnějšího přiblížení sondy na vzdálenost 352 kilometry. Odhalily útvary na povrchu v oblasti nazvané Annwn Regio poblíž rovníku měsíce.
Jupiter dosáhl opozice se Sluncem v pondělí 26. září 2022 a média přinášela zprávy o tom, jak výjimečná příležitost pro pozorování planety se naskýtá. Kdo planetu tu noc neviděl, mohl nabýt mylného dojmu, že o něco přišel. Ano, Jupiter byl nejblíže, ale pro běžné návštěvníky hvězdáren období pěkné pozorovatelnosti Jupiteru teprve nastává. A bude dlouhé.
První dva snímky pořízené 7. června 2021 sondou NASA s názvem Juno při průletu kolem obřího měsíce planety Jupiter – kolem Ganymedu – byly úspěšně přijaty na Zemi. Pořízené fotografie – jedna pomocí kamery JunoCam na palubě sondy a druhá pomocí navigační kamery Stellar Reference Unit (SRU) – ukazují povrch měsíce v pozoruhodných detailech včetně kráterů, zřetelně odlišného tmavého a světlého terénu a dlouhých strukturálních útvarů pravděpodobně spojených s tektonickými zlomy.
Tento kompozitní snímek ukazuje horkou skvrnu v atmosféře planety Jupiter. Na fotografii v levé části připojeného obrázku, pořízené 16. září 2020 pozemním dalekohledem Gemini North Telescope, Mauna Kea, Havajské ostrovy, se horká skvrna jeví velmi jasná v oboru infračerveného záření na vlnové délce 5 mikronů. Vložený obrázek vpravo pořídila kamera JunoCam na palubě sondy NASA s názvem Juno v oboru viditelného světla rovněž 16. září 2020 v průběhu 29. těsného průletu kolem Jupitera. Zde se horká skvrna jeví naopak docela tmavá.
Kolosální čelní srážka mezi planetou Jupiter a zárodkem vznikající planety (tzv. protoplanetou) v době utvářející se Sluneční soustavy – zhruba před 4,5 miliardami roků – by mohla vysvětlit překvapivé informace z kosmické sondy Juno, kterou k Jupiteru vyslala americká NASA. Vyplývá to z nové studie nedávno publikované v časopise Nature. Tuto událost znázorňuje připojené umělecké ztvárnění.
Pozoruhodné struktury pohybujícího se vzduchu v atmosféře planety Jupiter, které vypadají podobně jako vlny, byly poprvé detekovány sondami NASA s názvem Voyager během jejich průletů kolem obří plynné planety v roce 1979. Kamera JunoCam na palubě sondy Juno kroužící v současné době kolem Jupitera rovněž pořizovala snímky atmosféry této obří planety. Na základě pořízených snímků astronomové odhalili sled atmosférických vln – vysoko čnících atmosférických struktur – které následují jedna za druhou a putují napříč planetou s největší koncentrací poblíž rovníku obří plynné planety Jupiter.
Více než 200 roků astronomové pozorují Velkou rudou skvrnu (Great Red Spot, GRS) v atmosféře planety Jupiter a žasnou nad jejím vzhledem. Díky sondě NASA s názvem Juno získáváme stále lepší a lepší informace o její struktuře. Nové fotografie pořízené kamerou JunoCam na palubě sondy umožnily odhalit některé velmi podrobné detaily o nejdéle existující bouři ve Sluneční soustavě. Kamera JunoCam pracuje v oboru viditelného světla. Není součástí vědeckých přístrojů. Byla zahrnuta do vybavení sondy pouze k tomu, aby nás její snímky okouzlily a uchvátily – a nutno říci, že nezklamala. Avšak jak se ukázalo, fotografie s vysokým rozlišením, které kamera JunoCam pořizuje, poskytují i vědecké využití.
Data shromážděná sondou NASA s názvem Juno, která byla pořízena pomocí přístroje JIRAM (Jovian InfraRed Auroral Mapper) na její palubě ukázala nový zdroj tepla v blízkosti jižního pólu Jupiterova měsíce Io. Napovídá to na existenci doposud nepozorovaného vulkánu na povrchu tohoto malého měsíce obří planety. Nová data v oboru infračerveného záření byla získána 16. prosince 2017, kdy se sonda Juno nacházela ve vzdálenosti 470 000 km od měsíce Io.
Z nové studie vyplývá, že cyklóny kroužící kolem pólů planety Jupiter jsou záhadně uspořádány do skupin v podobě pětiúhelníku či dalších geometrických obrazců. Od doby, co Galileo Galilei na počátku 17. století poprvé pozoroval planetu Jupiter dalekohledem, astronomové obdivovali některé dramatické útvary na největší planetě Sluneční soustavy, jako například jeho barevné pásy a Velkou rudou skvrnu (Great Red Spot, GRS). Avšak mnoho z nich v okolí pólů planety zůstalo nepoznaných, protože ze Země nejsou pozorovatelné.
Data získaná kosmickou sondou NASA s názvem Juno během jejího prvního průletu nad Velkou rudou skvrnou v atmosféře planety Jupiter v červenci 2017 naznačují, že tento ikonický útvar proniká hodně hluboko pod vrstvu viditelné oblačnosti. Další odhalení spočívá v tom, že Jupiter má dosud nezmapovanou radiační zónu. Objev byl oznámen 11. 12. 2017 na výroční schůzi Americké geofyzikální společnosti v New Orleans.
Trvalo to skoro 5 let ale dočkali jsme se – vědecký automat se již nachází v sousedství největší planety a chystá se zážehem hlavního motoru snížit ohromnou rychlost, kterou si jej hmotný Jupiter přitahuje, a vstoupit na oběžnou dráhu, manévry se odehrají v úterý 5. července, když se bude střední Evropa právě probouzet. Dvacetiměsíční vědecká mise, která je bude následovat, poodhalí roušku tajemství kolem vnitřního složení plynného obra a pomůže nám porozumět vzniku, vývoji a dalším principům fungování Sluneční soustavy. Článek bude postupně aktualizován.
V rámci příprav na blížící se přílet meziplanetární sondy Juno k Jupiteru pořídili astronomové pomocí dalekohledu ESO/VLT působivé snímky obří planety v oboru infračerveného záření. Pozorování provedli během kampaně, jejímž cílem bylo vytvořit detailní mapy oblačných struktur v atmosféře Jupiteru. Výsledky poslouží k plánování činnosti sondy Juno v následujících měsících, protože astronomům umožní seznámit se s aktuálním stavem atmosféry ještě před příletem sondy.
Americká sonda Juno v současné době není z pohledu zájemce o vesmír nijak zajímavá, vždyť jen letí prostorem a k planetě Jupiter dorazí až skoro za půl roku. Zdání ale klame – v lednu se robotický průzkumník stal nejvzdálenějším kosmickým plavidlem, spoléhajícím na sluneční baterie.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento
V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
