Související stránky k článku Obrazem: Hvězdné nebe nad ondřejovskou observatoří
Světového úspěchu se dnes těší Petr Horálek, 33letý fotograf, spisovatel a popularizátor astronomie. Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) publikoval již dvacátou jeho fotografii jako prestižní Astronomický snímek dne. Horálek se tak zařadil do úzké skupiny fotografů z celého světa, kterým se takového milníku podařilo dosáhnout. Na jubilejním 20. snímku je pohádkově zasněžená krajina slovenské Oravské Lesné s uskupením jasných hvězd tzv. Zimního šestiúhelníku.
Některé partie vývoje vesmíru jsou stále opředeny celou řadou otázek. Tak například pozorujeme velmi hmotné velmi staré galaxie, tzv. modrá monstra, v nichž se zřejmě nachází výrazně méně prachu, než by odpovídalo předpokládanému kosmickému vývoji. Na tuto problematiku se zaměřil tým vědců s návrhem modelu, který by nízké zastoupení prachu přirozeně vysvětlil. Mezi nimi i Santiago Jiménez z Oddělení galaxií ASU.
Po staletí astronomové hleděli za hranice Sluneční soustavy, aby se dozvěděli více o stavbě a struktuře naší Galaxie (Mléčné dráhy). Zatím je stále ještě mnoho věcí, které nedokážeme zjistit, jako je například její přesná hmotnost. Určení celkové hmotnosti je velmi důležité k pochopení vzniku našeho hvězdného ostrova, ale i vývoje celého vesmíru. Proto astronomové zkoušejí změřit skutečnou hmotnost Galaxie různými způsoby.
V roce 2020 se v Oblasti tmavé oblohy v Beskydech a na hvězdárně v Pardubících budou konat workshopy věnované krajinářské astrofotografii, které povede astrofotograf Petr Horálek. Termíny jsou zatím tři, z toho dva kurzy se odehrají v Beskydech, jeden v Pardubicích. O případných dalších termínech vás ještě budeme informovat.
Novy jsou jedním z nejzajímavějších jevů, které nám současná pozorovací astronomie nabízí. Již nějakou dobu nejsou tyto jevy sledovány jen v naší Galaxii, ale jsou dostupné i pozorováním galaxií dalších, například M31 v Andromedě. Kamil Hornoch z ASU je jedním z pionýrů této disciplíny a stal se v tomto oboru známým už jako amatérský astronom. V současnosti je nejúspěšnějším lovcem nov v cizích galaxiích a není tedy divu, že se stal spoluautorem impaktovaného článku, který se zabývá statistikou vlastností hvězd, které ve vedlejší velké galaxii vybuchly jako novy.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2017 obdržel snímek „Střecha Slovenska“, jehož autorem je Václav Hýža.
Pilíř noci, rozlité mléko bohyně Héry, bývalá cesta slunce, která je dnes v popelu. Také nebeská řeka Inků, most čínských milenců, ale i věčný svit duší, které opustily svět. Napříč nejhlubší historií naší civilizace a napříč všemi kmeny, národy a kulturami je Mléčná dráha bezednou studnou srdceryvných, poučných, ale také dramatických bájí a pověstí, které z ní činí jednoznačně jeden z nejobdivovanějších objektů noční oblohy. A bohužel dnes také – díky přemíře světelného znečištění – se dočkala nezaslouženého škatulkování do oblasti sci-fi, neboť mladé generace už ani nevěří, že se dá uvidět na vlastní oči, aniž by to vyžadovalo nákladné cestování do vesmíru.
Druhý červenec roku 2019, nějakých sto let od potvrzení Einsteinovy teorie relativity a padesát let po dobytí Měsíce nebo založení věhlasné observatoře ESO La Silla v Chile. Pro většinu obyvatel Zeměkoule poměrně běžné úterý, ovšem pro větší hrstku nadšenců i profesionálů dosti významný den. Den, kdy po téměř dvou letech čekání příroda přislíbila lidem v úzkém pásu v Pacifiku a na území Chile s Argentinou v závěsu pozoruhodné úplné zatmění Slunce.
Mezinárodní vědecký tým, jehož součástí byl i Michal Dovčiak z ASU, se zabýval měřením rentgenových spekter a polarizovaného záření přicházejícího od rentgenové dvojhvězdy GRS 1739-278. Tento systém podle výsledků představované studie obsahuje černou díru s hmotností asi šestnácti hmotností Slunce, která rotuje téměř maximální dovolenou rychlostí. Kvůli rychlé rotaci lze v měřeních identifikovat významný příspěvek tzv. vratného záření, které je důsledkem silných jevů obecné relativity v blízkosti černé díry.
Každý z nás, kdo někdy spatřil Mléčnou dráhu, se zjista tázal nad tím, odkud vlastně vzala svůj název. Ačkoliv legenda o rozlitém mléku na obloze je již známa věrně, není a nebyla zdaleka jedinou, která se k "pilíři noci" váže. Pohled do - jak dnes víme - roviny naší Galaxie byl studnou inspirace pro všemožné legendy napříč starodávnými civilizacemi i kulturami. Pojďme si některé stručně představit.
Na podzim 2019 se na hvězdárně v Pardubících a v Oblasti tmavé oblohy v Beskydech budou konat workshopy věnované krajinářské astrofotografii, které povede astrofotograf Petr Horálek. Termíny jsou tři, z toho dva kurzy se odehrají v Beskydech, jeden v Pardubicích.
Geminidy patří mezi ty nejlépe sledovatelné meteorické roje, každoročně slibující stabilní hodinové frekvence. Přesto jsou tato tělíska do jisté míry mezi jinými meteorickými roji unikátní. Autorský tým z Oddělení meziplanetární hmoty ASU se věnoval zevrubné studii několika exemplářů Geminid pozorovaných vlastními silami, pokrývajících rozsáhlý interval hmotností těles. Autoři studovali jak a proč se tyto objekty rozpadají, jaké mechanické a tepelně-mechanické síly je ovlivňují a co jejich chování říká o vnitřní struktuře a původu těchto těles. Studie přináší ucelený pohled na dynamiku fragmentace meteoroidů různých velikostí a nabízí důkazy, že jejich počáteční praskání je způsobeno tepelným namáháním při nástupu do atmosféry.
Využitím nových metod a dat z evropské astronomické družice GAIA astronomové z univerzity v Torontu odhadli, že rychlost Slunce na oběžné dráze kolem středu naší Galaxie je přibližně 240 kilometrů za sekundu. Kromě toho dospěli při výpočtech k závěru, že vzdálenost Slunce od galaktického centra je přibližně 7,9 kiloparseků (kpc) – tedy téměř 26 000 světelných roků.
Počátek roku 2019 odstartovaly hned dva mimořádně dobře pozorovatelné nebeské úkazy – meteorický roj Kvadrantidy a úplné zatmění Měsíce. V případě druhého úkazu počasí natolik přálo, že i přes nutné včasné vstávání a mrazivé teploty si barevný úplněk nenechaly ujít velké zástupy nadšenců. Ovšem co už se ví trošku méně, je fakt, že první kalendářní měsíc roku 2019 zaznamenal hned několik významných českých úspěchů na mezinárodní úrovni v astronomii a astrofotografii.
V srdci naší Galaxie se nachází extrémně hustá koncentrace hmotných hvězd poblíž supermasivní černé díry Sagittarius A*. Tyto hvězdy — obří a krátkověké — mají rozhodující vliv na okolní prostředí i na to, jak černá díra akumuluje hmotu. Nová práce, v níž důležitou roli sehráli odborníci z ASU představuje nejnovější modely vývoje těchto masivních hvězd založené na modernizovaných předpisech ztrát hmoty. Ukazuje se, že doposud běžně používané modely mohly významně nadhodnocovat ztrátu hmoty v raných fázích hvězdného vývoje. Práce tak nabízí aktualizovaný pohled na interpretaci pozorovaných populací hvězd v centru naší Galaxie.
Léto – to kalendářní –- je sice již za námi, ale do naší redakce stále chodí fantastické vzpomínkové portréty toho, co nabídlo noční nebe. Zejména pak snímky Mléčné dráhy, pilíře noci, zdobící hvězdnaté nebe daleko od měst. Je až s podivem, jak se letos doslova roztrhl pytel s tímto fenoménem. Snad fotografy motivoval čím dál větší přísun podobných záběrů ze zahraničí, či výskyt letošních planetárních favoritů, Marsu a Saturnu, promítajících se na obloze poblíž centra Mléčné dráhy. Tak jako tak, jezdili jste daleko či vysoko do někdy i nedostupných míst české a slovenské krajiny, abyste se s námi podělili o pohledy k naší Galaxii nad vašimi oblíbenými místy střední Evropy a my vám za to moc děkujeme. Jako odměnu přinášíme tuto galerii.
Pokud za jasného počasí vyhlédnete večer směrem k jihozápadnímu obzoru, ještě stále vás zaujme výrazná naoranžovělá „hvězdička“, která do dané hvězdné oblasti typicky nepatří. Je to totiž planetární „poutník“, rudá planeta Mars. Té se v letošním roce (oprávněně) věnovalo patřičné množství pozornosti, neboť se po dlouhých 15 letech octla nejblíže k Zemi. Ač od té doby už uplynulo pár měsíců, pro romantické chvíle na romantických místech je Mars pořád výsadním objektem večerní oblohy. A já k tomu vybral v tomto směru věhlasnou slovenskou Liptovskou Maru.
Sluneční erupce patří k nejenergetičtějším jevům ve Sluneční soustavě, ale jejich vnitřní průběh zůstává i dnes jen částečně pochopen. Studie Jany Kašparové z ASU a jejích kolegů ukazuje, že klíčové procesy magnetického přepojování mohou probíhat nejen pod strukturou procházející erupcí, ale i přímo uvnitř ní. Díky unikátní kombinaci rádiových, extrémně ultrafialových a rentgenových pozorování autoři detailně rekonstruují počáteční fázi erupce z 2. dubna 2022 a odhalují nové souvislosti mezi strukturou magnetického pole, urychlováním částic a vznikem záření.
Dnes naposledy vychází ubývající Měsíc ještě před půlnocí na začátku astronomické noci. V dalších dnech se už budeme moci stále delší dobu kochat tmavou oblohou a Mléčnou dráhou klenoucí se nad našimi hlavami. Období od konce července až do září je typické tím, že po setmění můžeme pozorovat souhvězdí Labutě vysoko na obloze. Ačkoli je nám čím dál více upírán pohled na nádherný oblouk tvořený miliardami hvězd naší Galaxie, ohlédnutí za fotografiemi čtenářů ze začátku července ukazuje, že je o co stát a že taková místa v naší vlasti pořád existují.
Filosof Erich Fromm ve 20. století řekl, že lidé v současné společnosti se dají rozdělit do dvou skupin: Ti, co chtějí v životě mít, a pak ti, co chtějí být. První skupina jsou typičtí „shrabovači“ – potěchou a naplněním je jim co největší materiální bohatství, stamilióny na účtu, velké domy, luxusní auta, dokonce možnost ovládat druhé a v krajním případě je obírat o jejich majetek. Prostě v dnešním komercializovaném světě potřebují, aby jim co nejvíc patřilo. A pak jsou tu ti, co chtějí být. Ti usilují o prožitek, finanční prostředky jim slouží maximálně k naplnění zážitkových tužeb, život berou jako vzácnost s nespočtem možností silných momentů a epizodek, které jim zásobí jejich duševní bohatství. Zpravidla filantropové, jimž radost přináší výměna, spojení, sdílení i zážitek z radosti druhých. Těžko říct, kam patřím, to posoudí druzí, ale příběh posledních dvou dekád, který vyústil v dokonalou zážitkovou satisfakci, mi znovu připomněl moudrého Fromma.
Velmi hmotné hvězdy představují krátké, ale mimořádně bouřlivé epizody ve vývoji galaxií. Patří mezi nejintenzivnější zdroje záření, hvězdného větru i výronů hmoty, obohacují své okolí o těžší prvky. Ve svých pozdních fázích mohou nabývat velmi různorodých typů a rozlišit mezi nimi často není snadné – zejména pokud se spoléháme jen na viditelný obor elektromagnetického záření. Michaela Kraus z ASU vedla tým, který si detailně prohlédl šest vybraných hvězd v galaxiích M31 a M33 v blízké infračervené oblasti. Autoři ukazují, že tato část spektra dokáže odhalit znaky, které jsou v optickém oboru skryté, a umožňuje doladit či radikálně změnit dosavadní klasifikaci zkoumaných objektů.
